jsem tajný agent a instrukce dostávám z cizích ksichtů

z udivených pohledů, bledých jazyků, zvednutýho obočí

z prapodivných gest lidských bytostí, který jsou

krásný & ubohý a potají mi sdělují pravdu:

„niky nebylo míň šukání než teď, pičo..“

Krátký ztopořený pohled do očí. Aby poznala

tvou zoufalost z nedostatku něhy.

Z ploužení se životem bez mrdání.

A pak najednou prásk! A znovu

jsi nucem mrdat každý den, Bože Kriste na nebi

Chci si ho v klidu vyhonit!

svíravé ticho noci

a léto se znovu rozplynulo jako sen

křišťálová kopule světa pohasíná.

neříkej mi, že už nechci bejby

neříkej, že shořel jsem

vždyť víš má lásko

že mé plody dozrály a

padají do trávy.

na poli jsem strništěm

a v lese opuštěným stromem

v davu outsiderem

prskám po vás slovem.

vyližte si řiť.

procházím se po zamrzlé řece

dopíjím lahev rudého slunce

jsem zamlklý král našeho pokolení –

snílků, povalečů & zářivých flákačů bez budoucnosti.

znovu si nejsem jistý svou existencí

jsem tady správně, chcete mně vy čuráci?

naučte mne miláčci to co stále tajné ve mne doutná

jak směnit duši v něco co hodnotu má

chci dukáty, ženský lůna, opojení

chci hebkou kůži, sílu tygra i vlhké snění

chci vlastnit tajemství všech véd

chci čůrat na zdi všech našich běd.

i am here in blood iam cryin

call out in stupefaction

no my dear you live in fiction

this is not life…just dyin“

i swalow the sun again

in sorrow but ever joyful

kill the body love the pain

with shiny fait and ever grateful

sage they know that im liar

invisible i try to see

but in days i beat the darkness

my balls are falls in flaming three.

or who knows pissted winner

and who i s ever joyfull sick?

the one who can burn in fever

or the one who bleed in licks?

obložím tě plyší a do úst vložím diadém

krev tvou slyším, budeš má – po dobrém či po zlém

myslíš, že mi unikneš?

jsem gepardem a ty laní

až k mé duši vzhlédneš

budeš z lásky mojí paní

slunce mi tryská z koulí

chci čerpat studnu času

a když hněv mne kůží krájí

nacházíme v sobě spásu.

ve tvé moci je vše co ve dýchá

potěšení marnost radost bolest

duše, která oživuje

srdce tepající

chvění zoufalství

a rozkoš očekávání tvé přítomnosti.

trosky mých nervových vláken

a taky laskavé přílivy blaha

a taky hedvábný lesk naplnění

rudý žár samoty.

skrz plyš tvojí kůže svítá

jsi vším co mou duší zmítá.

střádáme chvilky do zásoby

vteřiny krátkých závratí

zabíjet čas je naše hobby

on nám to brzy oplatí

vystačit s gáží bylo by skvělé

ale co když vše platíš krví z žil?

a sotva se narodíš jsou tu věřitelé

to smrt příliš zlevnila a život podražil!

piješ drink nebo jen chlast?

jseš nýmand nebo na úrovni

máš členský průkaz správných kast?

v krematoriu jsme si všichni rovni.

ať plavá jsi či tmavá

smutná nebo hravá

přec chci pokořit tvůj klín

sejmout z duše starý splín

voníš bezem či snad růží?

krotíš mně jazykem či kůží?

saji srdce z tvého dechu

nač pro věrnost tolik vzdechů?

jsem přec tvým pánem v tuhle chvíli

když v nás věčnost rudě kvílí

ve tvém mase jiskří zlato

všeude kde dřív bylo bláto

čest svou polkni jako med

jsem tvůj pád i tvůj vzlet

pokora s tvých očí prýští

klaním se Ti – i těm příštím!

a roztloukla na prach

vetřela si mi do prdele satana

a zamáčkla do kompostu jako slupku od banánu

vyvrhla jsi mně jako prase bejby tím

že jsi mne opustila

Ale našla sis alibi – všechny mé nedostatky

bijící všechny ta léta na poplach

zatímco jsi tloustla a nudila se a

milovala svou představu o mně.

Tak či tak alespoň vím

že mám stále srdce a skrz žiletky výčitek

stoupám stále vejš a vejš

než ty jsis kdy dokázala představit

Ty čubko nevěrná.

Chtěl bych vám povědět historku o mrtvém holubovi, který k nám přišel zemřít. Obchází, štíhlý a aristokratický kolem naší buňky. Je plná živočišného smradu osmi řemeslníků. Je to náš malý svět, v němž čekáme na práci, jíme, svlékáme se a oblékáme. Nasazujeme si ostruhy, abychom mohli popohnat čas, abychom už mohli jít domů, jíst, pít, mluvit se ženou, dívat se na televizi, žít?

Jsme obyčejní chlapi, toužící po štěstí, aniž bychom tušili, co to vlastně je. Vždycky když chčiju za budkou a stoletých zdí statku, z něhož zbyly jen obvodové zdi, s dírama po krysách a kde my – hrdí tesaři – stavíme novou střechu – tak mne obchází ten holub. Zatrne mi v koulích a v srdci taktéž. Vzpomenu si na svou lásku, která vyvanula, vzpomenu si na svůj život, kde je každá minuta malým soubojem kdo z koho. Na život a na smrt.

Zatrne mi, protože vím, že ten holub sem přišel umřít a kluci kolem mne v montérkách žerou z kastrolu a prdí. Jako by se nechumelilo.

Ano, je to dobré se usmívat, i když cítím na zdech domů padat svůj pláč. Láska je přece všude kolem. Jak mám ale vše stihnout? Přečíst všechny ty knihy, oslavovat Boha, poslouchat hudbu a ještě najít ženu, která to se mnou bude chtít sdílet?

A ještě jsem zapomněl – taky musím sepsat své dílo. Sebrat z umaštěné pánve všechny zbytky mého života a nasytit svět. Sebe. Včera na stavbě jsem toužil znovu upadnout a nebýt. A nebo být a hořet věčným žárem, za všechno, co jsem neudělal. Obnažit se v poryvech karmické bouře.

Jako ten holub. Už několik dní obchází naši stavební buňku. Nemůže vzlétnout. Je to odsouzenec na smrt. Tolik mi připomíná mne samotného. Tušící neodvratitelný konec. Kolébavým krokem se proplétá mezi haraburdím a když se jdu vychcat, toužebně na mně pohlédne svým malým briliantovým očkem. Bráško, kurva! Chce se mi zařvat. Ale jen si ho otřepu a jdu zpátky za chlapama. Do útulku fyzické práci, kde alespoň na chvíli všechny strasti mizí.

Včera už tam nebyl. Ten holub. Možná uletěl. Ale spíše umřel. Zalezl někam pod starou plesnivou fošnu a čekal až To přijde. Dny se přes mne převalují jako tekuté kamení. Mohl bych? Měl bych? Chci? Znovu zkusit roztáhnout křídla a vzepřít té chlupatici, vlasatici, cácorce s rudým poštěváčkem a černou krví v ústech? Nahmatat si znovu koule toužící po mrdu a usmát se jako uličník, kterému patří svět?

Stavím střechu, já číšník s maturitou. Plaché, bezbranné zvíře. Holub, poničený životem. Jakým životem. Byl opravdu můj? Těch čtyřicet let, co steklo jako dešťová voda do kanálu? Opravdu jsem tím, kým jsem chtěl být? Okamžik, kdy se z orla stane holub proběhne rychle. JAko zapraskání bukového polena v kotli. Ucítíš to. Ale co, tak hořím! Stejně jedu dál.

V noci, když nemůžu spát, tak se modlím. Ve dne, když nedokáži být vzhůru, tak chlastám. Krátí se mi to. Tuším, že už mi šijou šatičky. Kochám se harampádím všednosti. Tralaláček stažený do čela kroužím kolem stavební buňky svého života a žárem splývám se vším, co bylo, je a bude. No a co, tak shořím!

a tlukoucí vlhké kapří srdce

jsem kominík s duší klauna

poetické hovado, sršeň, král všech snílků

chcete u toho být se mnou?

tak si svlékněte starou kůži duše

a onanujte se mnou haleluja

prosím!

jsem ptáček zpěváček

a kroužím ve zbytcích světa v rytmu reggae

jsem vláček žebráček

a čekám na stříbrné kousky nebe

jsem šeptající princ uhynulý v sarkofágu hřejivého smutku

kolik čiší bolehlavu ještě budu muset pozřít?

kolik vlhkých srdcí ještě budu muset spolykat?

než přestanu zpívat ďáblův skřehot o nadbytku?

protože jsem ptáček zpěváček

protože jsem koulí Louskáček

protože jsem drinky áshol

tak mně prosím pěkně vyhul

protože  jsem Konstantin a estét k tomu

tak mně lásko vyžeň z domu

a pak tem kutloch zručně zmydli

ať jsme se svým ksichtem v pytli

jsem ptacek Zpěváček

a vzpomínám jako kominík

na tvůj poštěváček.