Chtěl bych vám povědět historku o mrtvém holubovi, který k nám přišel zemřít. Obchází, štíhlý a aristokratický kolem naší buňky. Je plná živočišného smradu osmi řemeslníků. Je to náš malý svět, v němž čekáme na práci, jíme, svlékáme se a oblékáme. Nasazujeme si ostruhy, abychom mohli popohnat čas, abychom už mohli jít domů, jíst, pít, mluvit se ženou, dívat se na televizi, žít?
Jsme obyčejní chlapi, toužící po štěstí, aniž bychom tušili, co to vlastně je. Vždycky když chčiju za budkou a stoletých zdí statku, z něhož zbyly jen obvodové zdi, s dírama po krysách a kde my – hrdí tesaři – stavíme novou střechu – tak mne obchází ten holub. Zatrne mi v koulích a v srdci taktéž. Vzpomenu si na svou lásku, která vyvanula, vzpomenu si na svůj život, kde je každá minuta malým soubojem kdo z koho. Na život a na smrt.
Zatrne mi, protože vím, že ten holub sem přišel umřít a kluci kolem mne v montérkách žerou z kastrolu a prdí. Jako by se nechumelilo.