Jsem lakomý kohoutek a nikomu nepovím nic o svém žalu ani hovno neřeknu bo jsem starý čuráček s povadlým ptákem, ale když vidím mladou prdelku, ještě se stačím uchechtnout a zakokrhat, zařvat na svět, který mne opustil, že jsem stále zde a dokáži drtit kundy i když mi chybí dva zuby a nervové receptory jsou obroušené jako na staré cirkulárce, co jsem to všechno zažil než jsem se dožil až sem, vždyť jsem se chtěl jen smát a takhle to dopadlo. Stojím v rohu kurníku s povadlým hřebínkem a vzpomínám, snažím se přijt na to, co jsem doopravdy chtěl a říct to tomu povadlýmu ksichtu v zrcadle, no a co, i když mám dlouhé vedení i tak mi došlo, že jsem zřejmě prohrál a s padesátkou na krku už si můžu přát jen pevnou smyčku a flašku ledové vodky, pak se tiše skulit do věčnosti a pomalu začít se svou kokotí duší plánovat další kolo v hmotném světě. Tak dobře vy čuráci, srdce mi buší jako zvon, dusím v sobě zvratky a lásku ke zvířatům a nenávist k marnosti a údiv nad celým lidstvem, že ještě stále nenalezlo klíč ke svému štěstí. Jsem lakomý kohoutek a většinu svých čuráčkovských myšlenek si nechám pro sebe. Jsem však stále napjatý přátelé jako luk před vypuštěním šípu. Zamrzlý ve vážné, seriózní radosti. Za svým žalem a trápením však tuším záměr – odkrýt v hebkých tvarech a třpytivém lesku pajšl světa, smrdutý a pulsující.
ze svého řemeslnického období bych nechtěl zapomenout na toto: Zdenkův smích znějící jako míchačka se suchým betonem. Ďíďovo šišlavé „čuráčku“, co mu padá z bezzubých úst jako briliantový flusanec. Žežulkovo ráčkování, blankytné oči a zrzavý vous světce „No to víš že jo dyť je to jasný“. ONE a jeho dvojí osobnost klidného mniha rozlíceného démona, který je schopný ve vteřině sekundy ukončit velmi násilným způsobem jakýkoliv život. Tomášovy velké, slovenské, koňské oči lesknoucí se po hektolitrech piva, Vencova vizáž kašpárka s rudým nosem a trochu zoufalým výrazem ve tváři. Matoušův jemný hlásek a má, stále se opakující se role v kolektivu. Kým tedy jsem? Můj ascendent v blížencích to říká jasně – roztřesená kostra hrdiny rozkročená nad svými stíny. Jsem vzdělaný a plný porozumění pro okolní svět a lidstvo. Zřetelně chápající konfliktní názory a snažící se o smíření. Výhýbám se konfrontaci se sebou samým, přesto paradoxně toužím po kontaktu se svým středem. Mám spoustu přátel, ale žiji jaksi bezcílně, kam vítr tam nadšení, kam vodní vír, tam touha. Mám podvědomý strach ze slov pronesených na adresu mé duchovní bytosti. Jsem přecitlivělý na názor druhých o mé osobě, staále nemohu pochopit, že skoro nikoho doopravdy nezajímám.
Tak se ráno znovu postavím před zrcadlo a zakokrhám: „čůůůráááččkuuu!“