Až mne zebe z toho pomyšlení, že další ráno, den, týden, rok už nezvládnu. Ani další život Pane, prosím, ušetří mne! Znovu se probudit do tupě hmotného světa, po tom všem sladkém a nevýslovně osvobozujícím, po tom všem tak zkurveně krásném, co se mi honí hlavou při nočních snech. Vraťte mi zpět mou Blaženost! Až mi trne úsměv na rtech z toho, že už bude srpen a já jsem stále sám jako listnatý strom na širé planině s košatou korunou, všem na očích, obklopen pouze obdělaným polem, zranitelný severním větrem, vyprahlý od lsunce k nepříčetnosti, zkrátka pro smích davu, jenž proměněn ve vítr a krajinu skučí ve mně jako skřivan na konci léta. Ano, je už srpen a rok se přesunul do své druhé půlky, třesu se tesknotou protože čas ubíhá bez reptání a vráží u toho do mne neomaleně jako turek na trhu, vysmívá se mi. Jsem tady no a co? Stále ještě. Co na tom, že se třesu jako listí osiky na konci léta, co na tom, že zřetelně cítím neúprosný běh času, rozežírající mi bránici nutkavými nádechy. V duši mi klokotá tichá marnost a neblahé tušení. Ano, něco se jistě stane. Mám cíťáka, jak říkal můj nevlastní otec, říkali jsme mu strejda, často sázel na sportovní výsledky, hrál automaty a chlastal. Vždycky, když měl cíťáka, tak se nestalo vůbec nic, Akorát přišel domů ještě víc na plech než obvykle. Ale ten den, kdy jsem se Já Obladi Oblada tohodle věku probudil jako vykastrovaný mušketýr, zkrachovalý kníže, opičí potrat pochcaný mongolských chánem všech chánů, tak jsem měl opravdu cíťáka, takovej ten pocit těsně nad podbřiškem, co stoupá přes srdce do hlavy a pak se vypařuje výdechem a ujišťuje nás o tom, že ať děláme co děláme stejně všechno pojede ve stále stejným rytmu vznikání a zániku a že jediný co nás může uspokojit je ten pocit mezi činností a nečinností, mezi krásou a ošklivostí, mezi láskou a hnusem, mezi odvahou a strachem, to něco, co nám stále prokluzuje v dlaních jako pstruh v horské bystřině jako písek v marocké poušti jako obraz mloka na lesní stráni, to něco kým jsem ve skutečnosti bez těch všech trapných přívěsků v podobě jména, zářivých očí a koulí.
Až mne Bože zebe ze skutečnosti, mít na dosah tolik krásy, jež se mi v dlaních mění na šedé kamení. Ale nejsem v tom sám, to ne, ne, jen ty nervy stydlivého kluka, zkorodované chlastem a drogama, už pomalu ale jistě začínají dohánět starou, unavenou mysl k šílenství. Což je opravdu vše marnost? Ne, jistě, nejsem v tom sám, mám několik přátel, pro něž je samota uprostřed davu také každodenním chlebem, Někdy mi však tuhne úsměv na rtech při pohledu na mé milované poustevníky uprostřed městského davu, jak se den co den snaží zapomenout na svou touhu po splynutí se ženou. Až se mi scvrkává pytlík při pomyšlení jak se jim začínám podobat. Ale o mých svatých přátelích a o tom proč někteří lidé prostě zůstávají sami až jindy. Dnes si chceme přece povídat o mrtvé poštolce.
Vstal jsem tedys neblahým tušením, že se něco stane, že konečně vybuchne nebe a vše kolem shoří nebo že mi konečně dojde, kým ve skutečností jsem a kolik zpropadených traumat v sobě má pomalu odkvétající skořápka ducha ukrývá. Někdy si myslím, domnívám se, mám opravdu hnusnýho cíťáka, apokalypticky jsem plný trouchnivějícího pocitu, ze kterého se mi kroutí střeva, jako bych najednou věděl jak to všechno skončí. Špatně, samozřejmě. Budu to vše prožívat znovu, sám a sám, dokud se nescvrknu, dokud nevyshcnu sám v sobě jako rozinka, koncentrující v chatrné schránce všechen cukr nashromážděný každodenním úsilím o sjednocení se světem, se sluncem a kdo ví s čím vším vlastně ještě. Každý den se probouzím s drápy nevyhnutelného konce zaťatých do mého naprosto bezbranného srdce, tepajícího v rytmu chvějící se nekonečné úzkosti, stejné teď jako před tisícem let, kdy jsem se v pěti letech počůrával a pak jako vyplašený vrabčák se svrbivým pocitem v tříslech se pomalu šoural do ložnice rodičů, abych jim oznámil tu hroznou zprávu znamenající potupu a zanecháváající v mé duši jizvičku, které dnes říkám cynicky cíťák, protože sám nevím kde se ta moje marnost křížená s obrovskou nadějí na spasení vlastně vzala. Občas mne načechrá jemný prut milosti, projíždějící páteří jako záblesk světla, mihotavého bílého jasu, jež navozuje v duši pocit, že vše je dobré. Pak mne znovu pohltí temnota. Stačí procitnout ve špatnou dobu. Zažít odmítnutí ženy, strávit špatné jídlo nebo být divákem při umírání jedné poštolky. Jednoho ubohého ptáka z několika milionů. To se vám na serotoninové receptory přisaje tisíce hladových démonů, parazitující na vaší melancholii. Chtěl chlastat svině hladový.
„Je to poštolka?“ „Spíš malej sokolík“ „Myslím, že je to poštolka.“ „Na poštolku je to velký, přeci..“ „No, nevím, každopádně se jí tu líbí.“ zaráčkoval tlumeně a hebce Honza a strčil si do škvíry mezi světle šedivými vousy, jež spolu s vrásky kolem blankytných očí prozrazovaly těsnou blízkost pátého křížku. Honza je ten typ plavého obra, co nechodí kolem horké kaše, všechny trable světa cedí skrz svůj trochu mučicej trochu dětskej smích, kterej se i po mnoha životních kopancích raduje z každého poctivého šluku, z každého rána, ze zdravé pevné stolice a hlavně z dobře odvedené fyzické práce. Umí se ožrat jako zvíře a jako memento na svou schopnost opít se do bezvědomí nosí na zádech vypálený cejch, spálenou rudou skvrnu přes celý hřbet tažného koně. Bylo mu dvacet a usnul u ohně nalitý jak žok. Bylo to na přesně na den jen o pár set let později, kdy upálili Mistra Jana Husa. Honza si zapálil další kamelku , tlustými, opotřebovanými prsty se s cigaretou mazlí a mžourá do paprsků ostrého slunce, prosvítající skrz nový krov, jenž sedí na metrových zdech starého statku jako kostra, připravená na obalení tukem, masem, šlachama a kůží. Stojíme na prostorném dvoře, obklopeném třemi hospodářskými budovami, stojíme a čumíme na všechen ten bordel, co jsme tady při stavbě nového krovu natropili. jehož středu jsou na hromadě naskládány staré trámy, pískovcové bloky, prkna na obložení krovu a spoustu dalšího bordelu. „Vidíš ji, tam sedí, na tom klacku,“ ukazuje Pepa, kulaťoučký blonďák s vychytralýma očima, ukrytými za zatemňovacími skly brýlí, „je nějaká zraněná, koukni na ten zobák, celou hubu má nějakou pokřivenou. Sotva to dořekne, tak mne popadne neblahé tušení, že sem ta poštolka přišla umřít. Stejně jako před několika měsíci ten holub. Taky nám několik dní chodil kolem buňky jako by nám chtěl něco říct, než zmizel v nenávratnu. Ta poštolka sedí vždy někde poblíž, svou mlčenlivou pózou se snaží nám něco sdělit, kouká nehybně do prázdna nebo se drbe nemocným zobákem v peří, snaží se vyslat k nám lidským bytostem neviditelnou výzvu či prosbu o pomoc. Někdy sedí vysoko na krokvích, potom se snese dolů na hromadu starých trámů, blíže k nám, těsně vedle naší dělnickou marností prosycenou boudou. Koukám na ni jak hledí kamsi do nadpozemských světů, pomalu se k ní blížím a natahuji ruku. V onom příslovečném neblahém tušení, v prokletí mého cíťáku, čuju její živočišnou podstatu, která již ví, že brzy zemře, přesto se tomu neodvratitelnému faktu snaží jakási pudová síla touží vzepřít. Ona tajemná síla, toužící po přežití za jakoukoliv cenu, onen nejzákladnější pud, jenž velí žít. dýchat a být i v tom nejbídnějším stavu, i v té nejnevýchodnější pozici. Jak se snaží přiblížit k nám, lidským bytostem, co se zde na stavbě potácejí ve svých zdánlivě smysluplných činnostech, jako by ten nemocný pták tušil ve své animálním já cosi jako možnost záchrany. Naději.
Plachost zvířete je však silnější než strach ze smrti. Neboť poštolka si přece nedokáže představit své nebytí, natož mít z něj strach. To jen my lidé se ve střízlivých okamžicích temnoty mysli třeseme šílenou představou z toho, že nebudeme. Jako kdyby to byla nějaká bolest , kterou musíme překonat. Hrůzná představa nebytí zhmotněná naším panovačným egem až k bodu, kdy uděláme cokoliv , abychom na to nemuseli myslet už ani sekundu, je neúnosná. Proto zakládáme politické strany, šukáme jako smyslu zbaveni, chlastáme a sledujeme televizi. Pomalu k poštolce natahuji ruku nebož chci být dobrým člověkem a zachránit nebohé zvíře od hrůzného osudu smrti, protože jsem překultivovaným moderním robokopem, který dokáže své utrpení ukrýt přepychem každodenní konzumace masa, přibližuji se tomu tvoru , jež je stejně mystické a nepochopitelné jako měsíc až jsem na dosah. Pohladím ji. „Chyť ji!“ zahaleká na mně Pepa, který taky cítí chvění mezí ptákem a našimi hlavami, ukrytými v oblacích neustávající činnosti. V jedné ruce drží hrnek s kávou a v druhé cigaretu. Natáhne ruce s vystrčenými ukazováčku ve snaze zachytit svou poštolku. Jako by ji chtěl chytit za nemocnej zobáček a vytřást z ní její tajemství. Svou naději na nesmrtelnost. Vyfoukne zprudka dým a vzdechne jako poraněný vůl. Chce být také součástí světa, která je schopná ovlivnit běh času. „Ty vole. skoro jsi ji měl.“ Honza vychází z chladu a temnoty stavební buňky s motorovou pilou v ruce, zrzavým dlouhým vousem mu prosvítá podzimní slunce a přesto, že má přízemní, hrdelní hlas a ráčkuje, přesto vše co vysloví zní věrohodně téměř jako zákon. Je to pracat numero uno a náš předák a i ti největší dříči z východu vedle něj odpadávají jako hrušky. Jo, sakra, skoro jsem ji měl. Pták je za několik vteřin zpět kdesi ve zvířecí říší, potichu zakleji sprostě jako správný kokot, ale slunce svítí a máme před sebou den naplněný fyzickou prací, která je za námi vidět a uvolňuje, opravdu. Člověk sice přijede domů zbitý jako zvíře, že sotva zhltne porci masa a ulehne na sedačku do pozice ležícího střelce na televizní cíl, tak usíná aniž by v sobě snad pocítil alespoň náznak snahy vyhovět své ženě a splnit manželskou povinnost v dlouhém stavu prokletou v krákém milostném vzplanutí oslavnou a spásnou. Opravdu. člověk se svalí s pocitem sladké únavy a může na všechno mrdat. Doslova. Zvířecí blaženost. Stále o ni usilujeme, stále nám však nestačí. Někdy toužíme nahlédnout za oponu příjemných pocitů, zkrátka nikdy to není vono, buď mrdáme moc nebo málo, buď máme spoustu práce nebo se nudíme, Buď jsme jen otroky svých pocitů nebo se kocháme svým asketismem. Jsme nejotrlejší z otrlých ze stále násilnějších, drastičtějších, více emotivních, krutě realistických scén v záplavě seriálů a pak nám jihne srdce při pohledu na nemocnou poštolku. Jsme nenapravitelně lidští. A neporazitelní. Neuchopitelní do žádného systému ekonomického, politického, právního, emocionálního, filozofického, každý den pokořeni, však se vstyčenou hlavou každé ráno vyrážíme vstříc svému osudu, tak jisti v tajných komnatách své mysli, že smrt existuje a stále tak odvážní, abychom čelili nejubožejším banalitám světa a se smíchem vítězů se těšili na opilé večery a bezesné noci, kdy je nám do duše znovu a znovu vléván neviditelný smysl naší existence.
„Tak asi pudem něco dělat.“ zadrmolí Honza a rázným krokem vykročí k rozestavěné stodole s novým krove. Pepa cvrnkne frajersky nedopalek přes prašný dvůr a kouká na něj. tváří se utrápeně. Vždyť jo, pudem něco dělat, jasně že. Chvíli jen tak stojíme a dýcháme vedle sebe. Pozorujeme Honzu jak se u staré kamenné zdi snaží nastartovat motorovou pilu. Tušíme co přijde. Po několika vzlycích a škubavém nářeku benzínového motoru se přes dvůr ozve krásné a rázné slovo „Kurrrrva“ se zcela jasným a drnčivým R, „Kdo kurva včera nedoplnil do pily benzín!“ Honza je nasranej. Ještě nic neudělal a už je spocenej. Pepa se zatváří uličnicky, pousměje se a řekne: „Možná bysme měli zavolat nějakej odchyt ptáků nebo něco takovýho.“ Stále se v tom svým českým lítostivým srdénku nebzdává myšlenky na záchranu poštolky odsouzené na smrt. „To bysme ji museli nejdřív chytit,“ snažím se svým nosovým hlasem, který je mi vzdálený jako hučení mořského příboje také přihřát svoj i polívčičku. Také jsem přeci hodnej, dobrej člověk. „Voni tady nepřijedou a nebudou čekat asi až se objeví“ Pepa si kverulatsky spodkem krátkého trika leští vrejle a s přimhouřenýma, šibalskýma očima mžourá po obzoru. Pupek mu čouhá jako měkká ozdoba, jako trofej z našich masových slavností, z hojnosti. Svá moudra pronáší utahaným tónem a na konci chybí jen zívnutí. I když se jmenuje Pepa tak vypadá se svou kulatou palicí a blonďatou kšticí tvrdých a řídkých vlasů, slaměného roští, s tím svým výrazem utahaného šimla a macatým tělíčkem jako by z oka vypadl vzorovému typu českého Honzy, který je svou vychytralostí připraven přechcat celý svět, včetně sebe sama. Z druhého konce dvora se znovu ozve ostré zaštěkání motorové pily, tentokrát se pře dvůr protne můj pohled s ostrým výrazem Honzy, který znamená jediné – jako služebně nejmladší musím vyrazit do skladu pro kanystr s benzínem a olejem a tuhle výzvu ke smysluplné činnosti přijímám, protože svítí slunce a hřeje a mám opravdovou chuť se hýbat a namáhat svaly, v krvi mi koluje kofein a můj trávicí systém dnes dosud nebyl zatížen žádnou neživou hmotou, mé tělo je v řinčivém spojení s duchem, nad hlavou mi bleskově přelétne s jemným štěbetáním několik vlaštovek. Snažím se soustředit na svůj dech, pocit kontaktu chodidel se zemí, vnímám ranní paprsky slunce, hbitý, fascinující pohyb ptáků, letadlo přistávajíc na nedaleké letiště neslyšně hřmí oblohou, jsem existencí bez budoucnosti, jsem masovým obláčkem bez minulosti a toužím se připojit k malému hejnu štěbetavých tělíček. Splynou s němi v neutuchající aktivitě a štěbetat až do skonání světa. V podloubí mezi staletými zdmi se usídlilo několik deítek drobných hbitých létajících tělíček. V hnízdech nalepených na starých klenbách, pod kterými máme sklad s nářadím a starými trámy, vytrvale piští několik mláďat. Několikrát za minutu k nim přilétají akrobatičtí letci, bleskově prolétnou dírou ve zdi s citem nebešťanů, jako by otvor nebyl jen o necelý centimetr širší než rozpětí jejich křídel, jako by to jejich představení mistrovského letu a štěbetavého smíchu bylo jen pro mne a pro tuto chvíli. Vždy se mi zatají dech, když skrz tlusté zdi slyším jejich ševelení a když pak střemhlav a na milimetr přesně proletí skrz kruhový otvor a najednou jsou pryč. Chvíli jen tak stojím a přemýšlím, jestli mám ještě nějakou šanci. Pak mi myšlenky na zpackaný život ulétnou malým otvorem v mozku a jsou pryč. Nadechnu se do svadhistány, popadnu kanystr s olejem a z temného, chladného podloubí vyjdu opět na slunce. Pak celé dopoledne makáme střídavě na slunci a ve stínu, pijeme čaj, kouříme, vyhlížíme poštolku.
Po obědě se s Pepou sejdeme v chladném podloubí a odklízíme staré trámy. Všude po zemi jej zaschlý vlaštovčí trus. „Svině jedny, všude tady serou“ zahlásí mručivě Pepík a hlasitě si usere. „Trumf!“ zahlásí a roztáhnr chřípí jako by se chtěl nasosat vlastního puchu. „Ty vole bacha“ mrkne na mně a skloní se k trámu,“ včera jsem měl pět bráníků a káefcéčko, je to radioaktivní.“ zařehtá se a jde vidět, že má velkou radost z vlastního smradu, ponevadž puch rozkládajícího se ne – jídla a kvašených nápojů potvrzuje jeho bídnou existenci na tomto krásném vlaštovčím světě. Složíme dalších několik trámů a na chvíli se posadíme. Pepa si vrazí do fousatých úst pomačkanou kamelku. „ještě musíme vystříkat ty včely, je potřeba tam ubourat kus toho sloupku.“ ušklíbne se na mně. „Vezmeš si to na starost, ne, potom co ti ta svině minulý týden vletěla do ucha?!“ „No, tak to nevím“ odpovím ztuhle jako bych měl knedlík v krku a pohlédnu ke stropu na kroužicí vlaštovky, jako bych se chtěl uklidnit. Při představě usmrcení celého úlu divkoých včel ve zdech starého statku mám divný pocit. A k tomu ta poštolka. ještě před týdnem, když mi jedna rozzuřená včelka vletěla do ucha a já pobíhal po celém dvoře všem na očích jako postřelenej osel, tak jsem byl rozhodnutý vyvraždit celé včelí pokolení. Sotva mi ten hnědý bzučivý zázrak kolega vyluxoval z ušní trubice průmyslovým vysavačem, tak mne chuť na pomstu a zabíjení ihned přešla. Jsem prostě starej měkkejš. Cpu se masem, ale při skládání trámů jsem schopnej odfouknout broučka, abych snad neukončil jeho existenci. Čím jsem starší tím jsem ochoten přijmout smrt a myšlenky na konečnost mne v okamžicích tmavěmodrých nálad naplňují pocitem marnosti. Jsem rozněžnělé hovno tohodle světa. Ta proklatá poštolka. V předtuše smrti krouží kolem statku, posedává na trámech, drbe si peří jako by nic a zírá svým ptačím zrakem do stratosfér jiných rozměrů, chtěl bych ji zachránit, chtěl bych alespoŇ NA OKAMŽIK VNIKNOUT SVÝM VĚDOMÍM DO JEJÍ TEMNÉ a tolik neznáme, skoro až hrůzné ptačí bytosti, která se prej vyvinula jako my, totiž evolucí, ale má peří, umí létat a vidí myši z velké výšky, klube se z vejce a její chování je pečlivě popsáno tlupou vědců, co se dohodli na výkladu světa o vývoji druhů, ale zapomněli, že Darwin byl hluboce věřící člověk. Copak je to vůbec všechno možné? ty vlaštovky, ta poštolka, Pepa s kulatým bříškem nebo Honza pronášející hrdelním hlasem své pravdy a třpytivým pohledem sledující svět? Chtěl bych tu poštolku zachránit, opravdu by mi to dodalo naději na mé sestupné cestě životem, klopýtající letními dny jako dosluhující osel a snažící se alespoň na letmý okamžik zachytit letmý dotek kouzla, jež dokáže připomenout sladkou nádheru mé věčně mladé, nesmrtelné duše.
Jen Honza, čerstvý padesátník se tvář, že našel klíče k bráně životního optimismu a štěstí když do půl těla svlečený svírá ve svalnatých rukou motorovou pilu a vyřezává neúnavně zádlab za zádlabem, čep za čepem a skrz prošedivělý plnovous mu svítí slunce, odráží se mu v třpytivývh záblescích na temeni hlavy, na chlupaté hrudi, v náznaku pivního měchu, jenž mu trochu schlíple visí přes opasek jako memento časů hojnosti, slunce se opírá životodárným leskem do jeho zjizvených zad, skoro upálený Jan, skorosvatý, skoro dodávající naději svým přístupem k životu bez zbytečných keců. „no a přežil jsem to.“ vyhrkne k dávné události a usměje se svým zetavým šimlím úsměvem. Nebo když mručí své skoro svaté životní moudro: „No to se nedá nic dělat“, které funguje jako zaklídnadlo a opravdu mně hřeje u srdíčk jako jemná dávka opiátů.
Zavíráme boudu a je pátek. Loučíme se a já se nenápadně zmíním o tom, co mi vrtá hlavou více než světová politika nebo má kariéra nebo snad představa volného víkendu nebo snad touha po kontaktu ze ženským principem. Znovu nadhodím téma poštolky a prohodím tlumeným hlasem, spíše pro sebe a pro onoho velkého hráče, který vymyslel evoluci. “ To jsem zvědav, jestli ji tady v pondělí uvidíme…zachrchlám a flusnu zelený kemr do prachu nádvoří. „Škoda, že jsme ji nechytili..“ Loučíme se a skáčeme do svých kár vstříc volnému víkendu, který pro fyzicky pracujícího člověka zanmená hlavě žrádlo, gauč a televizi – zde trochu rozvést.
O víkendu, kdy kamenné město svírá horoucí náruč letního vedra se vrhám do zdánlivých radovánek, jež nepřináší úlevu, ale jen dráždí mysl a smysly k dalším tužbám po ukojení a ráno mám vytřeštěné oči a zírám do prázdna jako ta poštolka a snažím se kroužit kolem lidských bytostí a svou mlčenlivou pózou je upozornit na to, že umírám, pozor!!! lidičky, jsem vyprahlý srdcem a jako ta poštolka si myslím, že to přece všichni musí vidět jak strádám přílišnou vnímavostí a samotou duše, al esotva se ke mně přiblíží ruka bližního, tak vzlétnu a schovám se v temné komoře své bolesti. Chci se ve svém osmačtyřicetiletém těle a kdovíjak staré duši přece skvěle a i když mi je zoufale jasné, že toho dosáhnu jen odříkáním a tvrdým režimem, přesto kráčím od požitku k požitku, chvíli rozradostněn nádherou světa a slávou sebe sama, chvíli rozesmutněn předtuchou marnosti a věčné samoty uprostřed davu a myšlenkami na to, že už bude srpen a pak začne padat listí a odeltí rorýsi, a já stejně jako ta poštolka hledám jakousi naději a kroužím kolem ve snaze najít zpřízněnou duši, která prej dokáže zpomalit běh času a usmrtit tisíce hladových démonů, sajících z cév mého mozku Radost, lásku a tichý smír a já stejně jako ta poštolka si drbu peří svého smyslového těla a celé hodiny, když na mně nikdo nekoukám, tak koukám do prázdna skrz vysoké kamenné domy starého prastarého města a znovu zapomínám, že běh světa, přírody a mého osudu není naprosto v mých rukou, ale ve stejné pradávné síle, co nyní hodinu za hodinou usmrcuje poštolku a jež dává vždy to, co právě potřebujeme. Ať je to dobré nebo špatné. Ona smrtící hrozivá síla dávající na chvíli té opeřené bytosti jakousu naději, když ji v e chmurné předtuš přiblížila lidem, nechala se pohůadit a pak poplašeně vzlétla, aby bla se svou smrtí sama, protože vše je nevyhnutelné i přes bolest, kterou cítíme v srdcích i přes všechen vzdor, odpor a vůli ve snaze zastavit neúprosný běh světa.
POštolku jsem v pondělí nespatřil, Ani v úterý, ani ve středu a to jsem si byl sám v sobě skálopevně jistý, že je po ní. Znovu mne zamrazilo. Srpen se chýlil ke konci, dny se krátili a všechno všetně nebe se tvářilo jako by už nikdy nic nemělo být dobrý, supr zelený a krásný. V pátek jsem ji konečně uviděl. Ležela na balíku střešních tašek, ztuhlá a již poněkud seschlá, očička zakalená a hlavu zkorucenou směrem k nebi. „Ježiš, tady leží.“ zaráčkoval Honza a dal se do řezání dřevěných desek. Nabral jsem mrtvolku ptáka na lopatu a zahrabal ji v zanenbaném koutě u staré zdi statku, kde jsem jižb několik měsíců stavěli nový krovu a červencové slunce úporně pálilo na naše těla kde se nám nad hlavou proháněly vlaštovky a rojily se divoké včely a kde se na nás za pár týdnů znovu snese podzim, zima a pak to všechno začne znovu. Z povzdálí mne sledoval Pepík s vypouleným bříškem, retkem v zrzavé hubě a přimhouřenýma očima. Taky něco sděloval.