v šedavých záchvěvech lednového světla
znovu se chvástám a myslím na tebe –
kdy už přijdeš, na tvou vůni a průsvitnou hebkou kůži
na tvůj dech co podoben je vonné růži
i na to vše cos mi tehdy do tváře vmetla.
znovu se chvástám a hledím na nebe
starý a znavený fakt už mi jebe
jsem sám, s lahví vína s duší co si nezoufá
jen rád bych věděl moje milá zda jsi stále jenom má
zda jsou stále tvoje oči tak zkurveně blankytné
zda to slunce skryté v šedi jednou znovu procitne?
vím, že už mi nepřijdeš a nebyla jsi poslední
jenom doufám že než pojdu že se znovu rozední.
že si znovu povyskočím a uprdnu do kroku
obalím se bakelitem uchechtám se do breku
se svou starou modrou kůží dynamitem v rozkroku
světlem co mi hrdlo úží briliantem v tlumoku
rozpadnu se prostým blahem vše ve jménu pokroku.
aleluja budu řvát sežerte mně tygři
v pístu se budu obracet a skučet dýmem oběti a syrové maso žrát
házet vejce po měšťácích, co jsou tak zdraví a pracovití
skalpuju se v koupelně před zrcadlem a uříznu si ptáka
rozešlu spam o konci světa políbím mravence ach bože!
proč jsi mně opustil a vejdu se do nebe osedlám si mrduchtivou dračici, napustím svým spermatem béžovou loutku pokloním se vesmíru vydechnu oheň rozpláču se konečně?
jaký jsem když jsem jaký jsem?
stále čekám na tvou vůni i na kvílející Gingsberkovy kundy
řítící se městem na perníkových saních zvracející kyslík.
každý den se probouzím s děsem,
všichni jste tak zkurveně seriózní!
