Jak už jsem jednou řek. První kolo mý toxický existence začalo ještě dřív než jsem se narodil, stejně jako vám všem i když o tom ještě nevíte, ve slizovitým a strašně hřejivým světě, kde se vše se vznášelo v buněčný slasti, v hřejivém, absolutním klidu jako by Bůh opravdu existoval a řeknu vám , kdybych nemusel, tak bych se vůbec nenarodil, protože děloha mý matky byla zpočátku opravdu krásným místem k životu, byla plná horkýho medu a vůbec jsem nemusel nic dělat jen nasávat blaženost a být, jen být.
Jako by přetrvávalo věčný léto a já jsme byl a zároveň nebyl, protože v těch chvílích před narozením jsem vlastně já ať je to cokoliv nevěděl že existuju ale moje duše tedy vlastně má prapodstata už splétala svý plány jak se mnou na tom světě a v týhle podivný době zatočí ale víte jak to je – každá doba je podivná a plná záhad, na druhou stranu musím přiznat že ta má dušička je svině vychcaná, protože zvolit si svou další existenci v tomhle ultra materiálním, chlastem a masem přesyceným světem, to vod ní opravdu nebylo pěkný, po tom co jsme spolu prožili, jakých výšin jsme dosáhli, co všechno jsme dokázali a kolika hrdinskými úmrtími jsme si spolu prošli. Říkám my a myslím tím mé dnešní mrzké ego a svou nesmrtelnou duši. Rád bych opravdu věděl, opravdu po tom toužím, proč si ta svině má duše vybrala pro své početí právě zaostalé hornické město, prosycené chlastem a beznadějí.
Vznášel jsem se v děloze nejprve jako chomáč bavlny, obalený kosmickým blahem, napuštěný však již ve svém zárodku touhou po bolesti a utrpení, později jako slizovitej uzlíček nervů a nakonec mi narostly nožičky a ručičky, mozek a všechno to svinstvo kolem, ano dokonce i oči a koule mi stvořitel daroval. To jsem se v tý hřejivý děloze už krásně zabydlel, schoulený do klubíčka jako malej amorek blaženej z toho, že nic nevím a přesto jsem vším. Jo vzpomínám si, muselo to být někdy kolem sedmýho měsíce mý existence, to už jsem měl mozek a nervy a opravdu jsem cejtil každý vzrušení, pláč i smích mý matky, všechno to kolem mně a ve mně vrnělo, bublalo a hučelo a tenkrát přišel poprvý ten veleslavnostní okamžik, ten monstr pocit laskavosti po kterým jsem pak celej svůj zpropadenej život toužil, byl to výbuch vodpálenej v mým nezralým tělíčku zcela neočekávaně, nejprve mnou projela ostrá bolest, začal jsem zběsile sát a zmítat se v tom oceánským teplíčku, nejdřív jsem si pomyslel, tedy vlastně nepomyslel, protože jsem ještě nemyslel jen jsem se stáhnul jako nějakej blbej měkkejš a pak to přišlo. Záplava nadpozemský rozkoše, hřejivosti a ještě větší blaženosti, všeho bylo najednou víc a vše bylo jaksi ještě lepší a hlavně jiný než předtím. Potom co se má nebohá matka v těhotenství poprvý nachlastala a předala mi tak prokletí, jsem se již nikdy v děloze nevznášel tak bezstarostně a nevinně jako předtím, ale to už pak bylo vždycky všechno jaksi neúplný a tlačilo mně támhle a vadil mi zvýšený hlas otce a taky jejich šukání, to bylo faktu úplně odporný cítit v tom nezralým neúplným tělem všechnu tu živočišnou rozkoš a taky poslouchat ty divný zvuky a vlastně jsem byl celou dobu v břiše matky odkázanej nato co udělá nebo neudělá matka, a to mi fakt začalo dost vadit a už tenkrát jsem čekal, mé průsvitné nervy čekaly, nůj buničinový mozek čekal, má pomstychtivá dušička čekala, až se maminka zase napije, abych byl zase chvíli kralevicem a opravdovým pánem svý existence.
No a vod tý doby už to nebylo nikdy stejný jako dřív. Bylo to jako na houpačce nahoru v extázi a uvolnění a dolů do nesnesitelných tlaků a strachů, dostával jsem koňský dávky emočních koktejlů, vibrace sílili, tlaky byly neúprosnější, jako by se proti mně v děloze všechno spiklo, až jsem se krátce po svým osmým měsíci v břichu mý matky zcela násilně jako dezertér jako kosmický uličník a celoživotní nenapravitelný průserář prodral svým kopáním a němým řevem až na kyslík, na světlo Boží, protože už jsem nechtěl spoléhat na nervový systém mý maminky, která byla chudák z toho svýho prvního a ještě ke všemu předčasnýho porodu šokována, cítila se od života podvedena, tohle přece nechtěla to né a když ji ukázali drobný zakrvácený uzlíček, malýho Boročka, tak se rozplakala a když si mně přiložila k prsu a já se s odporem odtáhl, protože jsem místo chlastu ucítil smrdutý uleželý mlíko, tak začala vzlykat a pak se zhroutila. No pak jsem si v průběhu svých prvních měsíců na světě mlíka párkrát líznul, abych hned nechcípnul hlady ale po několika týdnech už jsem odmítal se k bradavce jen přiblížit a tak jsem přešel na sušený mlíko, já nevím lidičky jestli to byl odpor nebo k tý hnusný chuti ale potom mi bylo ve školce i ve škole vždycky mlíko odporný a nikdo mně nikdy nedonutil pozřít ani lok. Na bradavky jsem asi alergickéj nikdy nebyl, to jsem ale zjistil až v pubertě, když jsem si poprvé líznul rudých liščích čumáčků mé spolužačky zrzavé lištičky Dagmar, hned se mi postavil a nemohl jsem se od prsu odtáhnout, byl to tak nový pocit, mít konečně po dlouhých letch v puse zase dudlík a jazykem se propracovávat k duši Dášenky, která s přivřenýma očima vrněla jako štěně.
Tak jsem tady byl už jednou provždy, takový nedomrlý hádě, co si ještě dlouhejch patnáct let počká na ten pocit celistvosti a nebeský blaženosti, který zažilo v děloze a pak dost dobře možná i ve svých předchozích vtěleních ale to bych se musel nejspíš podívat do nitra svých buněk, malinký tělíčko s křehoučkou nervovou soustavou. První měsíce a roky svý existence jsem byl furt nemocnej ach tak mně už tenkrát bolela duše, chtěl bych si toho ze svých prvních pěti let života pamatovat víc, třeba jak mně babička chovala ve svým náručí a maminka se na mně usmívala, chtěl bych si vzpomenout jak jsem se poprvé postavil a když jsem udělal první krok a řekl první slovo a poprvé se poprvé poznal v zrcadle a poprvé vnímal hudbu a chtěl bych jé to bych chtěl doopravdy zažít znovu svůj nevinný dětský smích.
Vzpomínám si na jednu svou fotku. Jsou mi asi čtyři, drobný s velkou hlavou a kulatýma, průzračnýma šťastnýma hnědýma očima. držím s hubených ručkách oblečenej do spartakiádní teplákovky, náruč polního kvítí, směji se tak bezstarostně, tak nevinně, vlastně nemůžu uvěřit, že na tý fotce jsem to opravdu já, že je to opravdu ta stejná bytost, že jsem to pravdu já, starej a vypitej Boxer, který musí každý úsměv dolovat po pár panácích kdesi hluboko na dně svý svinstvem zanesený duše.
Musím si natočit dalšího šnyta, dát si pár prásků, úplně se z toho vzpomínání klepu jak drahej pes. Pár hltů piva a vzpomenu si na pár dalších záblesků. Když mně vytáhli z břicha vyděšenýho, ale šťastnýho, držel mě v v rukou doktor, měl hnusný velký ruce a byl to fakt odpornej hnusnej člověk a ke všemu z něho táhl rum a byl vožralej a když sestra říkala pane doktore já to už zvládnu podejte mi ho tak nechtěl, ten ožrala mně jí nechtěl podat a ona viděla jak je nalitej stejně mlčela, protože měla strach a tak jen mlčky se zatajeným dechem pozorovala jak mi malátným pohybem stříhá pupeční šňůru a snaží se uvázat mi pupek a na to mám památku až dodnes. Kulatej vystouplej pupík, jako nějakej zuboženej Somálec. No jo už můj první konstakt se světem byl poznamenanej chlastem. A co bylo dál?
první kolo proběhlo v jakémsi horečnatém snu. Do svých zhruba čtyř nebo pěti let jsem o sobě vlastně vůbec nevěděl, mám v hlavě jen pár záblesků, něco jako vzpomínky na nějakej film, kterej jsem kdysi viděl ale nám jde přece o pocity, že jo, vo pořádný flešbeky, kdy se rázem ocitneme na louce zalitý sluncem a chytáme do zavařovací sklenice kobylky pak na ně koukáme jak se marně snaží utéct a nakonec jim v letním srpnovém hicu trháme nožičky a dál pozorujeme bez sebemenší lítosti jejich marný boj se smrtí. prvních pár let jsem o sobě tedy nevěděl nebo možná jsem trochu tušil, že jsem naživu a mám nějaký práva a možnost cítit, tak či tak jsem si ani nemohl stěžovat velkýmu architektovi nebo komu vlastně za to, že jsem drobnej a churavej a že mý rodiče jsou nezralý a sotva schopni řídit svý životy natožpak ten můj ale pokud mají pravdu reinkarnační teorie tak jsem si to já tedy moje duše tedy má nesmrtelná část všechno naplánovala i to utrpení a všechny zápasy protože se na svý cestě věčností potřebuje zdokonalovat v lásce a v pokoře. ale bůh ví jestli to neni jen žvást protože opravdová je jen bolest a někdy i radost jako když jsem v pěti letech v létě chytal na palouku nad našim malým panelákem motýly a s úžasem a bez rozpaků jim z křídel prsty smýval jemný nebeský prach a sledoval jejich marné pokusy o vzlétnutí a slunce hřálo tak opravdově a celý svět voněl tajemstvím, které se skrývalo za každým dalším okamžikem. To teď s představou pátýho křížku a neodvratného konce když doma zametám tak opatrně objedu i malýho pavoučka, který je ztělesněním života a jediný co zabíjím jsou komáři, dokonce už i mouchy nechávám bzučet. no a když už jsme u toho zabíjení všechno musí zemřít ovšemže ale savce bych zabil opravdu jen pro hlad, ano ten hlad to je velká inspirace, nejen Hamsun napsal svý bláboly v pomatení smyslů hladem, díky Bohu nebo snad díky Ďáblu jsme již svůj fyzický hlad nasytili, tedy my, západní civilizace protože west is the best, west is the best bejby, no jo jenže co s tím psychickým hladem, není on nakonec také strůjcem zla, když pořád toužíme po nějakejch těch zážitcích?
Když už jsme tedy u toho zabíjení, tak teď s blížícím se šestým křížkem, se ještě sem tam oženu po mouše jen tak ze zvyku už vůbec nechci nic zabíjet, možná jen nepřátelský bakterie v tom mým vychlastanym pajšlu, ale tudle jsem s Frantou byl na rybách a chytili jsme pěknýho kapra, krásnej říčák, macek asi sedmdesát, tak povidám co ním Franto, zatímco se mi mrskal v náručí a já si užíval to slizovitý, studený tělo plný touhy po životě a jeho skleněný oči a tu hubu lačně nasávající náš člověčí vzduch a vůni rybiny v krásnym podzimním dni, slunce, měkké a stále hřejivé lesklo se na těle toho syčáka jako cingrlátka až mně Franta okřiknul: „Co na něj čumíš, kurva! Zabij ho! Je to krásnej kapr.“ A já nemoh, protože jsem mu kouknul do očí a bylo to stejný jako bych koukal do očí malýho dítěte a pak na řeku třpytící se v zářijovém světle a to jak ten kapr škubal celým svým svalnatým tělem, který vyrostlo a zesílilo v týhle krásný zelenožlutý řece, tak mi to přišlo stejný jako bych měl za dvě minuty uříznout strom, co někde roste celá desetiletí, kdybych měl alespoň hlad, tak by to bylo prima ulovit si něco k snědku ale já si vzpomněl že máme kotel guláše z krávy, kterou zabil někdo jinej a taky spoustu sýrů a jiných pochutin, no zkrátka jsem nemoh a taky jsem to Frantovi řek. Položil jsem kapra na trávu a řekl jsem: Já nemůžu Franto..“
„No ty vole, ten je fakt v prdeli, už ani kapra nezabije.“ řekl Franta a vytáhl nůž, který nosil stále za opaskem, jako by to byl nějakej zálesák nebo traper a přitom to byl obyčejnej zedník ale fakt šikovnej, uměl nahazovat omítku několik hodin v kuse aniž by se byl byť na jednu minutu občerstvit nebo vychcat jenom si připaloval cigaretu za cigaretou, no takže ho tím fileťákem sprostě podříznul aniž by ho předtím třeba omráčil, tmavěčervená krev stekla na trávu, kapr se ještě chvilku třepal a potom zřejmě umřel. ale víte jak je to s kaprama.
„Tak ho aspoň kuchni, vole.“ řekl Franta, zkrvavenýma prstama si vytáhl cigaretu a zapálil si a zvědavě na mně zíral.
Nechtěl jsem vypadat jako úplnej měkkejš, tak jsem si vzpomněl jak jsem jako malej a krutej zabiják kuchal pstruhy, který jsem chytal do ruky a pak bez milosti zabíjel a vo tom vám ještě možná povím, tak jsem to velký, poměrně těžký tělo kapra vzal do náruče, obrátil vzhůru nohama a hledal řitní otvor, do něj jsem zabořil Frantův nůž ostrej jako břitva a pomalu vedl řez nahoru k hlavě a když jsem byl někde uprostřed tak Franta vykřik bacha vole ať nepřeřízneš žluč nebo co já vím pak by bylo všecko maso zkažený, tak jsem nůž trochu povytáhnul a když bylo měkký bílý břicho kapra pěkně prořízlý, tak jsem nůž odložil na trávu a zabořil ruku do toho jeho tlustýho studenýho bříška.. Kapr měl fakt pajšl překvapivě studenej, čekal jsem aspoň trochu teplíčka, střeva plný žrádla, vzduchový měchýř bílý a pevný a spoustu mlíčí. Když jsem se chystal, že odnesu kapří vnitřnosti kousek od vody do lesa, protože je zakázaný je jen tak hodit do vody, to by to u tý naší malý český řeky vypadalo jako na jatkách, protože víte jak to je, je zde spousta Frantů, který zabíjej jen tak ze zvyku, protože chtěj vidět tu magickou tmavěčervenou krev, co se vylejvá v malinký kaluži na trávu a připadat si jako lovci a ne jen jako sběrači hoven, kterými ve skutečnosti sou, protože to co týhle rybářský chásce společnost dovolí sesbírat za jejich zkurvenou dřinu jsou většinou hovna a zase jen hovna, a tak Franta zařve „Co děláš, kurva, počkej ! a začne se hrabat v kapřím pajšlu až nahmatá zkušenými zednickými prsty co hmatem poznaj zrnitost omítky malinký černý sval, pečlivě jej očistí od slizu a od krve, roztáhne zednickou pracku a natáhne mi ruku asi pět centimetrů od obličeje, a povídá: „Vidíš to, ty pičo, ještě furt bije“ A malé kapří srdíčko stále pulsuje v nepochopitelných nervových záškubech, protože ten kapr je už dávno mrtvej a vykuchanej a přesto to jeho srdce stále tluče..
Franta tomu však s razancí správného chlapa učiní přítrž. Druhou rukou chytne srdíčko mezi tlustý palec a ukazováček a razantně ho zmáčkne. Vystříkne z něj několik kapek kapří krve a pak je ende šlus. Srdíčko dotluče. „Co tak čumíš, chceš ho sežrat?“ Zahlaholí na mně Franta, pak se rozmáchne a hodí srdce do řeky. Vlastně jsem na to trochu myslel, sežrat syrový kapří srdce, ale to by bylo asi fakt příliš, takže vemu mrtvý tělo kapra a vopláchnu ho v řece, jo bude to pěkný, pár hezkejch filetů z toho bude, teď když už je zabitej tak přemejšlím jestli bude lepší smaženej nebo upečenej v troubě se zeleninou…
K mému dětskému zabíjení se vrátíme ve druhým kole, do doby mezi mými sedmi lety a pubertou, kde naše dětská krutost zpravidla dosahuje děsivého vrcholu, abychom ji pak rázem opustili a věnovali se svému šeredně se měnícímu tělu, zběsilosti srdce a prvním pohlavním výbojům. Ale počkejte na pár momentů z prvního kola si ještě přece musím vzpomenout, vždyť trvalo dlouhých sedm let, když nepočítám svou prenatální existenci a to je osdesát čtyři měsíců a kdo ví kolik dní a úderů srdce. Musím si dát ještě malýho tajtrlíčka, aby se mi trochu rozvítilo, sakra vždyť za chvíli už budu otvírat, tak se k tomu svýmu deníčku vrátím zase ráno, dneska se nesmím vožrat, už nikdy se nesmím ožrat, když chci tohlesvoje mrzký veledílko někdy dokončit, sakra, ale bez chlastu to taky nepůjde, to přece nejde, to by mi vopravdu zmizel smysl Bytí amožná bych se zabil, abych se v posmrtném bardu znovu rozhodoval pro své další vtělenía celou svou zřejmě prokletou duší se těšil na blaženost lůna.
„Hej Boxere!“, vytrhne mne najednou ze snění hrubý opilecký hlas, který znám a je mi odporný. Je to Karel, alkoholik tělem i duší, mohutný obr s potkaní tváří a dlaněmi jako lopaty. Ten jeho odporný hlas, znám už ho úplně nazpaměť a z jeho zabarvení poznám, jak příšernou má kocovinu nebo kolik toho už vypil a kolik mi dneska dá tuzéra, čurák jeden. „Ty Vole, my máme žízeň jako trám a on si tady píše do deníčku,“ zahlaholí a zhnuseně zkřiví potkaní tvář s velkým rypákem. Rýpne do svého chlast parťáka, kterým je malý skrček JImmy, takový křehký ubožák s vodnatým pohledem a srdcem zjizveným dvěma infarkty. „Ha, ha“ zaskřehotá JImmy a rozkašle se kuřáckým kašlem, který s jeho tělíčkem háže ve skoro tanečních křečích, „ha, ha, my žízníme jak pouštní expedice a von si tady píše nějaký povídačky.“ kopíruje JImmy prohlášení pana Potkana. Ostatně jako vždy. Je jedno, co Karel řekne, JImmy to vždycky zopakuje pištivým hlasem a rozkašle se a potom s přestávkama kašle a mluví dokud nevypije alespoň čtyři piva a dva frťany. Potom už nakašle, jen se hihňá. „Dáme se dvě sestavy, Boxere, teda majstro, jestli máte chviličku.“ Karel se posadí s hlasitým zavrzáním židle, jež zapraská pod tíhou mohutného, chlastem, masem a bezmocí nasáklého těla. „Jo, jo, dvě sestavičky s tajtrlíkama, jestli dovolíte, panko velkomožný.“ zlomí se v pase JImmy a neslyšne dosedne na židli jako vrabčák. Oba dva ožralové si ze stojanu na stole vezmou pivní tácek a v očekávání prvního doušku dne, známého pod krycím jménem „Zbystřovák“, ho nervózně převrací v prstech, tváře ztučnělé hříšným životem natočené směrem k vyhaslé televizní obrazovce. „Zapni bednu Boxere, zahlaholí Karel, „vždyť je tady ticho jak v hrobě. Nakloní se se vzpřímeným tělem nalevou stranu a hlasitě si usere přímo na JImmiho. „Trumf!“ zakvičí JImmy, zasměje se a rozkašlá na celou hospodu. Pak se nakloní zvedne svou miniaturní prdelku na Karla a se sostředěným výrazem malé myšky se snaží zatlačit. Vyjde z toho jen lehké písknutí.
„Tak teď jses ale posral JImmy,“ řeknu a vstanu, abych natočil dva šnyty a nalil dvě borovičky. Sotva se octnu za výčepek a kouknu do nerezu mezi výčepními ventily, přestanu ty dva čuráky poslouchat. Teď už slyším jen vzdálené hučení moře a přes divoký vír myšlenek se snažím soustředit napocit chladného pullitru v dlaních, zlatavý mok s hustou pěnou, na vůni jehličí, rozlévající se s kalíšků s borovičkou. Vzadu na malém příručním stolečku nahmatám dálkový ovládač a zmáčknu červené tlačítko. Z krabičky cigaret si vytáhnu čerstvou malinu a zapálím si. Vyfouknu kouř ke stropu a koukám na své první dnešní hosty. Otevírají ústa a kroutí hlavami. Když se rozsvítí televizní obrazovka, otočí hlavy vzhůru zhypnotizovaní modrým světlem a zvukem nějakého sportovního utkání. Neodolám a dám si malýho tajtrlíka borovičky, jo zbystřovák se vždycky hodí, obzvlášť když je deset dopoledne a začíná první kolo zápasu , kde není poražených ,jen vítězů. Slavní rekové opilosti, vyvrhněte na mně všechny své bolesti, vmáčkněte mně do rohu a dejte mi pár direktů do žeber, nebudu se na vás zlobit, jen se vám budu smát do ksichtu a čekat další rány. Jsem Boxer a vy všichni jste mí protivníci a zároveň přátelé a skrz facky a kopačky do břicha mi dáváte víc než si dokážete představit. Skrz vás, milí ožralové, dokáží vzpomínat, skrz vás nadržené ochmelky se jakýmsi zázrakem ve světle žárovek odrážejících se od mý milovaný pípy stoupám vzhůru ke hvězdám a pod zpocenými, smaradlavými hadry starýho výčepáka a zhuntovaným, znláceným tělem nosím ztracený jadeit. Po třetí sestavě jsou mý dva kámoši klidní jako želvy. Už se neošívají a nesnaží se mně vyprovokovat drzými direktu do připravenýho krytu a poskakováním kolem mně a svými nepříjemnými hlasy, svou tragikomickou mimikou. Už se ustálili ve své alkoholické póze s retkem v prstech a hlavou zvrácenou v blaženém limbu vzhůru k televizi, kterou teď vnímají stejně jako já hospodský hluk a nesmyslné rozhovory opilců – jako šumění moře. Sednu si na malý štokrle za pultem a znovu sáhnu po sešitu. Potřebuji se ještě trochu vyprázdnit a připravit se další kola. ty dva čuráky s jejich dopoledním chlastáním nenávidím, al epo pár šnytech a tajtrlících už jsem vlastně rád, že jsou, protože kdyby nebyli, nebyl bych ani já, jo Karel a Jimmy mi tenkrát zahránili život, když jsem jednou ráno po brutální chlastačce dostal srdeční záchvat a myslel jsem , že je po mně. „Hej chlapci“, řeknu klidným hlasem pohodlně opřený o polstrované opěradlo starý hospodský židle a típnu další hřebík do rakve do masivního skleněného popelníku, ve kterém je už šest vrahů, „Máte všechno? Karlíku? JImmy? Na co tam proboha furt čumíte? „no jo, Boxer si dal dvě sestavy a už je milej“ zaduní potzkaní hlas pana Karla a aniž by odlepil oči od obrazovky tak pokračuje,“ to byl sztrašnej ksicht Boxere, když jsme přišli, na to se fakt nedalo koukat, to si nemůžeše dát zbystřováka ještě než přijdeme?“ JImmy se začne dusivě chlamat. „Jo, jo Boxere, proč si nedáš do nosánku ještě než otevřeš, hi, hi, aby se na ten tvůj ksich dalo koukat, he, he!“
„no protože vás chci aspoň jednou za čas vidět v pravém světle. Jako dva úplně blbý, vypitý čuráky!“ Od srdce se zasmějeme. Do místnosti se skrz zamřížované okenice a pozůstatky budovatelských záclon zákeřně vplíží slunce. „T y vole zastří to Boxere, nebo mi to vypálí oči.“ Karel mhouří malá potkaní očka a usmívá se. „Jo, jo, budiž temno, budiž temno Boxi“ jemně zapiští Jimmy a z igelitový tašky vytáhne knížku s otlučeným hřbetem. Už ji sebou tahá celý měsíce. je to mayovka, JImmyho oblíbená, Duch Lanna Estacada. „Dyť na to neuvidíš ty indiáne jeden počmáranej, pokolikátý už to vlastně čteš?“ vyhrknu na něj a jdu k vysokým budovatelským oknům, zatáhnout hnědý závěsy, protože žádnej alkoholik není zrovna š’tastnej, když za okny hospody vidí krásnej slunečnej den, další den, který promarnil chlastáním. Jimmy se svištivě zachechtá a nic neřekne. Karel se zhluboka napije piva, říhne si a odpoví za JImmyho. „Ten vůbec neví, dyť čte jednu stránku hodinu. Víš vůbec o čem to je?“ Strčí do Jimmyho loktem. „To netuším vůbec, ale je tam ta prérie a ten frajer na čeným mustangovi, co zachraňuje a to, mstí bezpráví a vůbec, co vy víte o knížkách, Boxere, už jsi vůbec někdy něco četl?“ V příšeří hospodské jeskyně mám chuť jim všechno říct. To, že knihy jsou mí bohové, že se skrz ně dostávám blíž k sobě samotnému, i to, že bez nich bych byl jen polotovarem, kusem kvasu co se snaží žít. „No víte já,“ vysoukám ze sebe spolu s cigaretovým kouřem, „jsem ten největší knižní maniak, kterýho znáte, vy dva honibrci, teď třeba čtu po nocích Nový Zákon, říká vám to něco, víte kdo byl apoštol Pavel? Zachechtám se do odpoleního přiopilého ticha ve snaze, aby mé vyznání znělo sarkasticky, protože nechci nikomu říct pravdu os sobě a o svých snech. Karel se zašklebí a aniž by odtrhl zrak od televize, ptocedí skrze velký koňský žlutá zuby: „Jó jednoho Pavla znám, ten tady byl včera a po deseti rumech chtěl všechny líbat. Tohodle Pavla myslíš?“ “ „No jasně,“ navazuje JImmy, “ tenhleten Pavlík byl včera plný bratrský lásky a chtěl kolem rozsévat Ducha Svatýho, jo, he he, jo, jo.“ Ti dva notorici ví všechno o Bohu, blaženosti a nebeském království jen se to stejně jako já bojí vyslovit, aby se jejich naděje nerozplynula ve slovech jako dým z cigaret, nezmizela jako pivní pěna, protože to poslední co si my notorici hýčkáme a hřejeme na prsou jako malýho indigově zbarvenýho ptáčka je touha po opravdovým osvícení. Neumíme o tom mluvit, a tak chlastáme, abychom tomu byli blíž a čím více chlastáme, tím víc více se nám ptáček vzdaluje až slyšíme jen jemné cvrlikání kdesi mezi koulemi a solarem, ale ukolébáni jistotou, převelikým tušením, že kdesi ve vesmíru existuje jednotka nesmrtelnosti, kterou si můžeme narvat do řiti a dostat ji tak zcela jistě do krevního oběhu, jsme i v těch nejděsivějších agóniích kocoviny klidní a odevzdaní. „Jo tohodle čuráka jsem myslel.“ řeknu své klidné alkoholické duši a usedám na znovu na polsttovanou židli za výčep. Teď od nich bude nejmíň hodinu klid. Oba jsou dopití za chvíli začnou klimbat a pak se odplazí zpátky do svých brlohů přihřát si buřt guláš a zdřímnout si poctivým notorickým spánkem, který pináší chvilkouvou úlevu. Potom se budou snažit několik hodin chodit po bytě a vymýšlet strategii jak uniknout hospodě. Budou volat rodinným příslušníkům, co je už před lety odepsali, sledovat sportovní přenosy, budou se holit, sprchovat, srát a pít vodu ve snaze vlákat belzebuba do pasti a pootočit svým karmickým kolovrátkem do pozice zalité sluncem, budou se snažit zvrátit svůj osud, jež predestinován již v děloze jejich matek obestírá všechny jejich činnosti zmarem. Znám ty čuráky jako svoje boty, jsou to moji bratří, které nenávidím, protože skrz jejich obličeje a vodnatý pohled nahlížím každý den zpět do dnů své čerstvosti a mládí, kdy jsem byl plný přesvědčení, že jsem to já a jen já kdo je odpovědný za svůj osud a nic a nikdo na světě nemůže zlomit mou vůli. Protože skrz jejich pach, pohyby, gesta, hlasy nevědomky rozplétám svůj vlastní život jako klubko slizkých úhořů, skrývající ve svém středu indigově zbarveného ptáčka, co touží cvrlikat o svobodě ducha a o světě bez úzkostí a bez hrůzyplných nocí bez naděje, bez marnosti a neodvratitelné skutečností, hrbolaté a plné bláta. jsem stále v prvním kole a to jak my zasvěcení trvá sedm let, během nichž se jedna etapa života a fyzické a psychické bytnosti završí, obměna buněk a nervových spojení eskaluje. Někdy v tříštivých životních kotrlmelcích, někdy nevědomky a tiše, to vše dle síly duše a množství andělů, co kolem nás poletují stejně švistivě jako JImmiho chehotání. Sedm let. Co vše jsem do sebe během prvních sedmi let nasál a kolik dlouhých dní a měsíců trvala má první transformace, ve které se ona bytost, co ve mně přebývá již od početí zoufale snažila o vyjádření a svobodu a krásu a smích? Ne. Nedovolil jsem ji to. Mé životní podmínky byly osázeny strachem, nemocí a slabostí, jako bych v sobě již od početí nosil zárodek pravěkého smutku, který bude vždy bránit mé prapodstatě, jež bude vždy jako modrá plíseň na ovoci drasticky izolovat mé rozezpívané Já od mé sklíčeností, doutnající a čekající na první opilá semínka falešné blažeností ve snaze zakrýt smutek v černočerných očích čaroděje. Kdo jsem? Abrakadabra! Jsem tím stejným člověkem jako ve svých prvních sedmi letech života? Cha!
Povím vám ještě spostu báječných stories o svým hadovitým čerstvě kluzkým mládí a ale ještě předtím byste měli vědět historku o tom jak mi ti dva nanicdíla vychlastávající si své krásné mohutné mozky v postbudovatelské hospodě, zachránili život. Ano, je to historka z kola třetího, ale všechno souvisí se vším. A všichni mí andělé se ke mně vrací v opilých tvářích notoriků, které dnes a denně zásobuji kvalitním chlastem. Jsem Boxer, jejich spása a své vlastní prokletí.
První chvíle prozření o svým smrtelným těle mne zastihla na kvartýru plným pervitinových šílenců, co se skrz vybuchující receptory mozku snažili dostat blíže lásce, té nebesky modré vlasatici, vonící jako mahagon a jízlivě se objevující a znovu ztrácející ve vlnách euforie. Šňupal jsem ten bílý prášek znovu a znovu a do toho hasil žízeň kořalkou až jsem bublal jako pradávný bahenní pramen všeho živého a se svým brudrem Pinďou diskutoval o možnostech splynutí. Na tom kvartýru se tenkrát potulovalo spousta pikařů, všechno to děsivě vibrovalo až pod kůží se zapichovali jehličky tryskající naděje a každá další lajna a další panák byl mohutným hallelujah a přiblížením se onomu cvrlikání modravého ptáčka, ukrytého v hrudi ale potom přišlo ráno, nic nedarující mlhavé světlo úsvitu království trýznivých muk, kdy každý smyslový vjem znamenal malé utrpení a myšlenka na to, že za několik okamžiků musím do práce, do hospody, kde se na mně, sotva dvacetiletého chlapce vrhne horda opilců, žadonících o spásu, to vše mne spouštělo stále níž a níž až jsem byl jako malá jiskřička poslední bledý popel ohně v bolavém těle a ostnatém mozku a k tomu všemu jsem věděl, že moje matka zase chlastá a celý vesmír se řítí do řiti pekelníka ani jsem si nevzpomněl na Sandokanovu mačetu, se kterou bych se tím mohl probít, všechna síla a moc mé všemocné duše byla tatam. Tak jsem v křečích doplul do své začouzené, pivem prosáklé putyky a začal uklízet, čistit popelníky a u toho jsem se třásl jako třtina ve větru. Jeden šnyt. Druhý a třetí. Žádná změna. První zákaznici lačnící po mé stále nevinné krvi. Ani jindy tak klidná, lesklá pípa, která mně vždycky ze všeho vysekala tentokrát nebyla na mé straně. Mí věrní opilci, jako by upířím jemnocitem vycítili mou slabost, mé rozdrásané nervy, mé serotoninové receptory do krve rozřezané nemilosrdným karvinským perníkem, tak na mně pozvolna útočili a zasypávalli mě přesně mířenými direkty do žaludku, do hlavy a nakonec několika kung fu údery přímo do srdce. Pár hodin jsem odolával a jako vždy když je vám nejhůř, začali se do hospody hrnout celé hordy notoriků, toužících zrovna dnes vypít celý svět a spolknout vše společně s mou poničenou duší. Vždyť já jsem v tu chvíli neprahnul po ničem jiném než se složit do náruče spánku, odcestovat ze svého bolavého těla, vyklouznout z ocelového sevření kocoviny kamsi na druhou stranu, kde je jen mír, láska a blaženost. Při čepování piva a obsluhování vyřízených ožralců mi před očima běžel záznam z včerejšího fetochlastání a srdce se mi chvělo škubavými stahy, vždy když mi před očima vyplula hnusná vzpomínka na sebe, na své chování minulého večera, jaký jsem zoufalec a alkoholik a najednou když jsem si uvědomil, že moje máma zase chlastá a že mně čekají znovu ty strašlivé chvíle vidět nejbližšího člověka totálně zdevastovaného strašlivým jedem, to jak se mi den za dnem bude měnit před očima a chátrat a hledat všechny možné způsoby jak ukrýt flašku před svými bližními a do toho se do mých zřítelnic dobývá zoufalství špeluňky, ve které jsem zaprodal svou duši, protože si zřejmě nic lepšího nezasloužím a pak najednou uvidím svůj mrzácký odraz v odlesku nerezového výčepu a horká láva se svištivě s rychlým lomozem ve svalech vyšplhá od mých dlaní až do srdce, celou mou bytost ochromí ledová úzkost, je to jakoby před vámi někdo roztříštil váš dosavadní obraz světa jako zrcadlo, vše zaniká v bolestné panice a mé srdce, mé proklaté srdce začné zběsile bušit jako bych ho slyšel poprvé zuřit a proklínat své vlastní zrození, tak tvrdě dopadají jeho údery na mé nervy. Projdu kolem stolu štamgastů a klátím rukama, zřejmě zahlédnou můj zoufalý výraz, tak odtrhnou svůj pohled od televizní obrazovky a svou pozornost od chlastu a zírají na mně jak v předklonu běžím na terasu, kterou je střecha budovatelského objektu a snažím se popadnout dech, klekám si na podlahu, kterou je terpentýnová střešní krytina a držím se za hruď, která je mou branou do pekla. V tu chvíli nevěřím, že to mé srdce vydrží, řvu, nebo spíše sípu na celé kolo: „To není možné, kurva, já chcípnu, to srdce nemůže vydržet, to není možné, to praskne, teď, kurva do piče!“ A zbytkem sil vidíma slyším obrysy mých opilých bratří, Karel mně objímá kolem ramen a přikazuje mi dýchej, dýchej brácho a Jimmy mne drží za hlavu a mumlá do ucha klid bráško, klid, záchranka už je na cestě, to dáš, to dáš.. Celou mou existencí otřásají mocné buchary srdečního svalu a panika je na hranici toho, co může lidská mysl snést. Ty chvíle, kdy si každičkým vzdechem a v každé mikrosekundě uvědomuji, že je to tady, že přišla ona chvíle a já teď a tady na místě chcípnu, jsou nekonečné, čas se nyní ve své pomstychtivosti natáhl na věčnost a strašlivý srach, vyřezávající do mé již tak chatrné duše další nenapravitelné škody, mne zbavuje posledních zábran, již nejsem ničím jen křičícím zmetkem, který se bojí chcípnout.. pomoc, pomozte mi prosím někdo, kurva, nechci umřít, kdybych v tu chvíli mohl plakat vycedil bych ze sebe celé moře slz, ale teď se jen plazím jako lidský červ po čtyřech na rozpálené střeše bizarního podnikového areálu s hospodou, několika sály, nočním barem, jídelnou. Tak tady tedy chcípnu? Poprvé opravdu ucítím smrtelnost, její žahavý a nesmlouvavý dotek. Pak se přede mnou objeví dvě postavy v bílých pláštích. Rázem mne uklidní. „Tady, vemte si ten pytlík a dýchejte do něho, máte málo hořčíku, co jste vyváděle člověče?“ ten druhej mi zatím nahmatá naběhlou žílu a hbitě mi do ní píchne jehlu, zaplaví mně oslavné horko, nadechnu se několikrát do igelitovýho pytlíku a rázem je mi líp a najednou vím, že tady zřejmě nechcípnu. Ani teď se šestým křížkem hrozivě se mi rýsující před stále opilým zrakem si nejsem jist, zda jsem tam tenkrát neměl skonat. Proč jsi stále na světě Boxere? ptám se sám sebe a Boha každý ráno. A pak mně naloží na nosítka a mé na smrt vyděšené já pozoruje obličeje všech mých ochlastů jak na mně s hrůzou civí taky se tam objeví opuchlá, chlastem znetvořená tvář mé matka, cítím se jako největší ubožák na světě, jsem tak sám, tak sám a potupen svým hříšným životem s transfuzí v žilách odplouvám ze své domoviny a poslední co zahlédnu než se za mnou zavřou dveře sanitky jsou ksichty mých zachránců Karla s potkaní, velkou, hrozivou tváří a výsměšná karikatura JImmyho, jako postavy z černobílé grotesky, rozhazující rukama a žvanící své pištivé Sbohem kamaráde, to dáš, to dáš.
Teď, po několika dekádách mám ty dva před sebou znovu, téměř zakonzervované chlastem v chodící mumie, v oživlé mrtvoly mé několikrát uhynulé existence. Sedím na stoličce za výčepem, v ruce cígo a s krásnou jistotou postavenou na chladivé desce výčepu v podobě královského šnyta. Přežil jsem již několik vlastních smrtí, no a co? Teď se chci ještě na chvíli vnořit do smetany svého dětství, ve které se snad již tehdy vznášelo cosi zlovolného, pomstychtivého, ďábelského. Cosi, co by snad ve chvílích opojení mohlo ospravedlnit mou pokračující existenci zkrachovalého výčepáka a věčného outsidera. Cosi, co by mohlo dát mému životu smysl. Kdy nastává onen čas pravdy, co ve stárnoucím mozku, zjizveném životními útrapami, vysvitne ohnivé světlo čerstvého čarovzduchu? A kdy nastala ta slavnostní chvíle , kdy jsem si začal uvědomovat svou existenci? Snad ve čtyřech, v pěti letech? To už jsem chodil a snad i mluvil, a všechno jsem cítil až do morku kostí, těch stejných kostí, který mne nosí dodnes. Vezmu do prstů prospisku se kterou jsem zvyklý čmárat ploty na účtenky a dám se do psaní.
Bylo nám tedy asi pět když jsme s přidušeným smíchem poslouchali se sestrou v pokojíčku skřípání matrace a podivné vzlyky z ložnice našich rodičů. Z jakési intuitivní zvědavosti jsme se vždy ráno, když byla ložnice volná a plná zvláštního pižma, vrhli na postel rodičů, rozhodnuti rozluštit tajemství nočních zvuků. „Tady, o, vidíš to?“ sestra ukazuje na zaschlý flek na prostěradle. Klečíme na posteli a díváme se na několik skvrn velikosti pětikoruny jako kdybychom objevili poklad. „A to je ono?“ podívám se spiklenecky na sestru. Oběma nám v bystrých dětských myslích vytryskne otázka jak můžou skřípání matrace a zvláštní vzdechy souviset s těmi hnusnými fleky na matraci. Nevíme vůbec nic a přesto tušíme, že se zde děje něco nekalého. Sestra začne škrábat škraloup fleku a zvědavě kroutit vrabčí hlavičkou. „Co to je, ale?“ „To je z toho dupání.“ řeknu a vůbec netuším, co tím chci říct. Ve snaze rozluštit tajemství jsme narazili na něco mnohem tajemnějšího než všechno, co jsme doposud znali. jako by toho na jedno ráno nebylo dost, rozhodnu se sestru šokovat ještě víc. „Hele,“ houknu na sestru, ještě ti něco ukážu.“ Otevřu zásuvku nočního stolku na tatově straně a vytáhnu malou bílou krabičku. Podám ji sestře a s podivným čtyřletým sebevědomím ji poručím: „Otevři to.“ Jsem vzrušený. Celý svět je plný kouzel a záhad a má maličkost se probouzí k uvědomění sebe sama. Nikdy jsem již nespatřil překvapenější a zároveň nevinnější výraz tváře jako tehdy. Myslím, pokud mi to má paměť dovolí a není to jen snůška toužebných snů mysli, že má setřička tehdy vypadala jako panenka Maria, když se před ní objevilo Ježíšovo posmrtné bardické tělo – „Nori me tangere!“ V krabičce se objevilo umělé oko mého otce, a bylo to zvláštní, protože nikdy předtím nám nikdo to tajemství neprozradil , museli jsme si na něj přijít sami jako na spoustu dalších tajemství, jež bezesporu určovala a řídila naše jednání a cítění v dospělém věku. Umělé oko našeho táty dupající noc co noc s naší matkou a vyrábějící skvrny na prostěradle, to bylo přece jenom něco! V mlhovině svého raného dětství vzhlížím svou opilou myslí na malého boročka, který nevěděl, ale tušil, vše tak proklatě tušil ve svých hlubokých kaštanových očích, které jako jediné na jeho těle zůstaly stejně velké. S množícími se vzpomínkami na své dětství začínám být patetický. jako bych se ze starého odřeného výčepáka Boxera měnil na klubíčko indigově zbarvené bavlněné příze, jejímž jediným posláním je někoho zahřát. Napiju se zhluboka piva až mně zamrazí v zátylku. Nebuď měkkej Boxere, říkám si v duchu, napal to tam kurva jak jseš zvyklej, pěkně zvostra, dyť vůbec není jistý jestli jsou to opravdový vzpomínky na tvou tehdejší existenci nebo jen postraumatický bláboly vyřízenýho usmrkance. Notorický bláboly, které jen touží po tom být znovu po mnoha letech zase živý a schopný vyloudit cit. A kdo mi tady velí? Kdo je mým pánem teď, když píšu tyhle řádky? Jsi to ty Pane? nebo snad jen má unavená mysl, která si žádá a prosí aby první kolo konečně skončilo a jeho veličenstvo mozek si mohlo konečně oddechnout v tupé nečinnosti? Jenže ještě není všem vzpomínkám konec , z mlhoviny mého prvotního uvědomování sebe sama se ještě blýská několik okamžiků, jenž v prohnané mysli dospělého člověka dokáží umocnit dojem, že je bytostí schopnou ovlivnit osud, která má vůli a dokonce i identitu, svou vlastní minulost a také schopnost vnořit se díky vzpomínkám do bezčasí své duše, vždy radostné a jásající jen a jen z toho, že je.
Zvracím na hajzlu. Vím to už dávno, že bych neměl po ránu nic jíst. Jen pít. Přece už nejsem malej, stejně bliju a dusím se vzlyky, jednak z nestrávených zbytků potravy, jednak ze všech nechutných vzpomínek, co mne lechtají na bránici jako dlouhý husí brko. Stále nevím, zda mají být vzpomínky na první kolo hřejivým balzámem na stářím zmrzačenou duši nebo spíše dalšími hřebíky do rakve umírajícího ochlasty. V okrasných chvílích mezi sípavými nádechy a smrdutými prdy přichází hřejivé obrazy. Malý křehký tělíčko přechází po chodbě panelového bytu, je jaro, možná léto ale kdo ví co se odehrává za okny našeho směšnýho bytečku, jsem nočním motýlem, jsem přitahován melodií, linoucí se z televize, začínám se pohupovat a v jakémsi tanečku připlouvám do obýváku na hubených nožkách s roztouženým pohledem a zírám na modravou obrazovku. Do pokoje se najednou vkutálí fotr v trenkách, vstal po noční a levé oko má zalepené, ještě si nestačil vsadit si tam onen šém z bílé krabičky. To umělý oko. Jde z něj cítit zatuchlá živočišnost jako ze spícího bizona. Ale stačí mi dát láskyplný pohlavek a říct mi: Co se tady flákáš jenom ve slipech, to je Sandokan!“, To se ti vždycky líbilo, když si byl malej!“ Snažím se soustředit a vzpomenout si na dobu když jsem byl malej, Teď jsou mi čtyři ale ta melodie je opravdu tak známá, už jsem ji určitě někdy slyšel, to vlnění už proběhlo mým nervovým systémem, a tak hupsám ve směšných slipech s tenkýma nožičkama a fascinovaně hledím na Kabira Bediho, je jasný, že je to můj hrdina a to asi větší než můj vlastní fotr s umělým okem a tím podivným stigmatem v podobě zaschlých skvrn na prostěradle. Sednu si do koženého houpacího křesla, studeného a budovatelsky pohodlného. Je mi jedno, jestli je za okny jaro, léto nebo zima. V televizí hraje Sandokan. Já jsem Sandokanem i Jomésem a jestli do deseti let nenajdu svou perlu Labuanu, tak zemřu smutkem. nebo se uchlastám. Nebo obojí najednou
Těsně před koncem prvního kola se moji rodiče rozhodli, že se rozejdou. No rozhodli. Mama se prostě začala kurvit, protože tata, utrmácený prací, chlastem a nervovou soustavou nedokázal efektivně dupat a vyrábět skvrny na prostěradle každý den. Samozřejmě. Z toho by se dalo vysekat jednoduchý schéma na velký trauma z dětství. Ach Bože, ale já se musím vrátit k zabíjení, protože i za tyto malé smrti dnes pykám v kůži padesátiletého ochlasty. Kde jsou všechny ty usmrcené žáby, ještěrky a mloci, za které se dodnes stydím a troufám si tvrdit, že za ně nesu lepkavý karmický plášť. Kde je těch několik stovek zbytečně usmrcených mravenců, které jsem v dětské pýše a absenci empatie k čemukoliv živému včetně sebe sama, zabíjel jen tak pro radost fotbalovým míčem jako bych zíval nebo se jen tak protahoval! I dnes se při vzpomínce na ten masakr týrám špatným svědomím kolik života jsem ukončil svou pyšnou vůlí. opravdu to neznamená, že za vše přijde trest a hnusný pocity.
Někdy před koncem prvního kola se moje křehká dušička rozhodla, že už se nikdy pro nic nerozhodne. Jen se nechá unášet proudem emoční křehkosti, jakéhosi nevhodného pozůstatku prastaré duše, toužící jen po jednom – znovu nasávat blaženost.
„Boxere!, nespi tam za tou pípou!“ Hnusný, chraplavý hlas pana potkana mne vytrhne ze sladkého lůna vzpomínek. Asi jsem se ztratil v čase, protože když zvednu těžkou hlavu a pohlédnu za výčep, oba dva moji miláčci mají prázdné pullitry a u sousedního stolu sedí král všech notorů Mirek a nervózně klepe svou věrnou družkou berlou o hranu stolu. „Ty pičo, to neni možne ten chujje snad hluchy nebo co.“ Mirek zvaný pro své mrzácké zranění nohy Berlička má malou nateklou tvářičku, ve které by opravdový fantasmagorik mohl vytušit jemné chlapecké rysy – obalené vodnatou vrstvou několikaletého tvrdého chlastání jsou však nyní spíše něčím odporným, co připomíná brunátného banditu, těsně po smrti pověšením. „Dones mi rychle pivo a rum, bo tu zdechnu, mám kocovinu jak cyp, ty pičo Boxere, uvědomuješ si vůbec, že bysme bez tebe chcípli?“ „No, já si myslím“ řeknu suše a začnu točit Berlovi zlatavýho zachránce, hezky po skle, jak to má rád a až úplně nakonec odtáhnu půllitr od kouhotu pípy, abych načechral pěnu do čtyřcentimetrové čepice, „že chcípnete i beze mně, vy čuráci!“ Zasměju se zuřivě vlatnímu vtipi. Před chvíli jsem ještě byl v obýváku se Sandokanem. Nenávidím je. Nenávidím sebe. Opatrně sáhnu po d pult a nahmatám nabroušenou mačetu, imitaci vražedného nástroje Tygra z Mompračemu. „Ty čuráku!,“ zapiští Berla dětsky zoufalým hlasem, „nech mi tam tu čepicu nebo Tě zabiju!“ „To určitě, ty už zabiješ leda tak sám sebe.“ zachechtám se a elegantním pohybem shodím přebytek pivní pěny ze štucku na nerezovou desku výčepní stolice. O vteřinu o ní třísknou čtyři skleněný panďuláčci. Z mrazáku vytáhnu ledovou vodku a pomalu, s jemocitem velmistra tantrických doteků nalévám. „Hej Boxere“, zahlaholí Karel, „a nám pivo nenačepuješ?“ „Jo“ jako osel hýkne Willy“ my jako zůstanem na suchu? „Jsem snad kurva nějakej otrok nebo co?“ Stále mám před očima mrtvý mravence, umělý oko fotra a všechny ty hnusný věci, ze kterých se chci vypsat, ale tihle burani mi to nedovolí. „Boxer si snad myslí, že je nějaky spicovatel nebo cosik takeho“ prohodí Berla ještě těsně předtím než před něj postavím sestavu zachraňující život. Hned potom zmizí ledová vodka v nateklém chřtánu toho zmrda, co se chce za každou cenu uchlastat a taky se mu to podaří, ale já mu to odpouštím, protože k tomu má opravdový důvod ne jako ti ostatní slaboši co chlastaj jen tak aby se cítili líp, ne tomuhle frajerovi, co měl nejlepší fyzičku na sídlišti a čurák mu stál dnem i nocí jednou na šachtě přerazil hajvcman nohu a od té doby je mrzák, žena mu zahýbá, protože kvůli tabletkám a chlatu už nemůže dupat a vyrábět zaschlý skvrny na prostěradle, tak se chlapsky a demokraticky ve své temné karvinské duši rozhodl že se systematicky uchlastá. „Ty kurva Boxere, “ vydechne blaženě zapije vodku pivem bez čepice, „ty se hlavně starej o to aby sme měli co pít. Bo když nebudem my, tak ty taky ne. A nechapu“? podívá se směrem k sousednímu stolu na pana Potkana a Jimmyho, „proč jako mluviš jako že spisovně, to si ňáky čecháček nebo co, kurva? Napije se piva a zduřelé rty olizuje nezdravým jazykem, který by nechtěla cítit na poštěváčku ano ta nejhorčí karvinská kurva. Podívám se na hodinky. Jsou tři odppoledne. To bude ještě kurva dlouhej den. „Nechte ho“ ozve se Jimmy, „dyť už robi sedmy den v kuse, že Boxerku?“ „Ale to ho neomlouva.“ Pan Potkan je nesmiřitelný. „O divej se,“ ukazuje na televizní obrazovku, „ten chuj Havel ještě žije!“ „Ale ty si chuj, ty chuju“ obrátím se k těm pitomcům zády a za když se ocitnu v chráněném území za pípou, sednu si zpátky na židličku a nadechnu se do svadhistany, tak vydechnu a řeknu klidným vyrovnaným hlasem: „vždyť to byl skvělý spisovatel.“ Potom se odpojím a zbytek šichty ze sebe udělám stroj. Svou přemýšlivou a moudrou část své duše nechám zemřít. A to jsem vám ještě neřekl, že jsem se ve školce počůrával a když jsem měl horečky tak jsem blouznil, až se rodiče rozhodovali, jestli se mnou nepůjdou k psychiatrovi. Měli to udělat, pro Boha, vím, že měli. Seru na první kolo, pojďme do druhého, jinak bychom se uchlastali. Systematicky a krutě jako Berla, který chcípnul sám ve svý hnusný garsonce. Amen, pravím vám, kdokoliv nude chtít vše říct vše v prvních stovkách vět, budiž proklet!
nález spermatu a oka na prostěradle, sandokan, chytání kobylek, vana s tatou, počůrávání ve školce,