Jsem lakomý kohoutek a nikomu nepovím nic o svém žalu ani hovno neřeknu bo jsem starý čuráček s povadlým ptákem, ale když vidím mladou prdelku, ještě se stačím uchechtnout a zakokrhat, zařvat na svět, který mne opustil, že jsem stále zde a dokáži drtit kundy i když mi chybí dva zuby a nervové receptory jsou obroušené jako na staré cirkulárce, co jsem to všechno zažil než jsem se dožil až sem, vždyť jsem se chtěl jen smát a takhle to dopadlo. Stojím v rohu kurníku s povadlým hřebínkem a vzpomínám, snažím se přijt na to, co jsem doopravdy chtěl a říct to tomu povadlýmu ksichtu v zrcadle, no a co, i když mám dlouhé vedení i tak mi došlo, že jsem zřejmě prohrál a s padesátkou na krku už si můžu přát jen pevnou smyčku a flašku ledové vodky, pak se tiše skulit do věčnosti a pomalu začít se svou kokotí duší plánovat další kolo v hmotném světě. Tak dobře vy čuráci, srdce mi buší jako zvon, dusím v sobě zvratky a lásku ke zvířatům a nenávist k marnosti a údiv nad celým lidstvem, že ještě stále nenalezlo klíč ke svému štěstí. Jsem lakomý kohoutek a většinu svých čuráčkovských myšlenek si nechám pro sebe. Jsem však stále napjatý přátelé jako luk před vypuštěním šípu. Zamrzlý ve vážné, seriózní radosti. Za svým žalem a trápením však tuším záměr – odkrýt v hebkých tvarech a třpytivém lesku pajšl světa, smrdutý a pulsující.

ze svého řemeslnického období bych nechtěl zapomenout na toto: Zdenkův smích znějící jako míchačka se suchým betonem. Ďíďovo šišlavé „čuráčku“, co mu padá z bezzubých úst jako briliantový flusanec. Žežulkovo ráčkování, blankytné oči a zrzavý vous světce „No to víš že jo dyť je to jasný“. ONE a jeho dvojí osobnost klidného mniha rozlíceného démona, který je schopný ve vteřině sekundy ukončit velmi násilným způsobem jakýkoliv život. Tomášovy velké, slovenské, koňské oči lesknoucí se po hektolitrech piva, Vencova vizáž kašpárka s rudým nosem a trochu zoufalým výrazem ve tváři. Matoušův jemný hlásek a má, stále se opakující se role v kolektivu. Kým tedy jsem? Můj ascendent v blížencích to říká jasně – roztřesená kostra hrdiny rozkročená nad svými stíny. Jsem vzdělaný a plný porozumění pro okolní svět a lidstvo. Zřetelně chápající konfliktní názory a snažící se o smíření. Výhýbám se konfrontaci se sebou samým, přesto paradoxně toužím po kontaktu se svým středem. Mám spoustu přátel, ale žiji jaksi bezcílně, kam vítr tam nadšení, kam vodní vír, tam touha. Mám podvědomý strach ze slov pronesených na adresu mé duchovní bytosti. Jsem přecitlivělý na názor druhých o mé osobě, staále nemohu pochopit, že skoro nikoho doopravdy nezajímám.

Tak se ráno znovu postavím před zrcadlo a zakokrhám: „čůůůráááččkuuu!“

v šedavých záchvěvech lednového světla

znovu se chvástám a myslím na tebe –

kdy už přijdeš, na tvou vůni a průsvitnou hebkou kůži

na tvůj dech co podoben je vonné růži

i na to vše cos mi tehdy do tváře vmetla.

znovu se chvástám a hledím na nebe

starý a znavený fakt už mi jebe

jsem sám, s lahví vína s duší co si nezoufá

jen rád bych věděl moje milá zda jsi stále jenom má

zda jsou stále tvoje oči tak zkurveně blankytné

zda to slunce skryté v šedi jednou znovu procitne?

vím, že už mi nepřijdeš a nebyla jsi poslední

jenom doufám že než pojdu že se znovu rozední.

že si znovu povyskočím a uprdnu do kroku

obalím se bakelitem uchechtám se do breku

se svou starou modrou kůží dynamitem v rozkroku

světlem co mi hrdlo úží briliantem v tlumoku

rozpadnu se prostým blahem vše ve jménu pokroku.

aleluja budu řvát sežerte mně tygři

v pístu se budu obracet a skučet dýmem oběti a syrové maso žrát

házet vejce po měšťácích, co jsou tak zdraví a pracovití

skalpuju se v koupelně před zrcadlem a uříznu si ptáka

rozešlu spam o konci světa políbím mravence ach bože!

proč jsi mně opustil a vejdu se do nebe osedlám si mrduchtivou dračici, napustím svým spermatem béžovou loutku pokloním se vesmíru vydechnu oheň rozpláču se konečně?

jaký jsem když jsem jaký jsem?

stále čekám na tvou vůni i na kvílející Gingsberkovy kundy

řítící se městem na perníkových saních zvracející kyslík.

každý den se probouzím s děsem,

všichni jste tak zkurveně seriózní!

Tak jsem stále zde. proč, to nevím, ale zřejmě stále čekám na mačetu, co mne rozsekne jako kokosový ořech, protože uvnitř se skrývá tekutina, jenž může oblažit duši a to je právě to, co potřebuji ke svému znovuzrození. Ačkoliv jsem každé ráno znovu počat a znovu zmírám, tvářím se stále jako intelektuál, jako kníže vymírajícího rodu, jako ovocný strom v posledním tažení a také bych chtěl zdůraznit, že krásný už jsem byl a rád bych vám konečně řekl všechno o tom, co jsem zač. Jakým člověkem snad jsme a proč jsem opustil všechny kdyby. Vylétnul jsem z hnízda jako nepatrný ptáček, jako kolibřík, sající nektar toužebně ze všech květů, co se před ním objeví, I z těch jedovatých. A skýtajíc spolu s blažeností také prokletí.

Ležela jsem v bílém světle obývacího pokoje na dřevěném stolečku, který ač vypadal jako starožitnost, tak byl jen levnou napodobeninou, znouzectností, omšelou veteší. Stejně jako jejich láska, jež pomalu odkvétala a dávná perleť vzrušení, omamného poblouznění a hysterické rozkoše, se v běhu všedních dní měnila v bižuterii, schovanou v zásuvce psacího stolu jako laciný suvenýr z dětství, jako vzpomínka na dávné vytržení duše, jako na něco bláhového a krásného, ale dávno zapomenutého a ukrytého pod struskou zběsile plynoucích dní a prvních znaků stárnutí. Bezstarostný smích se pomalu měnil v cynický úšklebek, čistá radost ze společného Bytí se stala postupným obnažováním chyb toho druhého a fyzická přitažlivost se transformovala v trapný zvyk, příbuzný vyměšování. Ležela jsem v ševelícím tichu pokoje a pozorovala s bolestí v srdci odkvétající lásku dvou moudrých, krásných a dobrých lidských bytostí. Rmoutím se znovu a znovu otázkou, proč je láska u lidí tak křehká, tak nestálá, tak závislá na malichernostech. Jsem hlava Afrodity a trápím se marností neboť není v mých silách vnutit lidem svou věčnou vůli. Jsou tak tvrdohlaví. Tak často vedeni rozmary svého rozumu, tak často oslabování žádostmi těla, tak často zapomínající na čistou lásku ve svých srdcích, která nemůže nikdy vyvanout.

Našli si mně jedno dopoledne v Řecku, poté, když posnídali tiropitu a ten nejfantastičtější pomerančový koláč, který ve svém životě jedli a který se ona ještě několik let poté snažila napodobit, ale nikdy se jí to nepovedlo. Nikdy už to nebylo takový. A možná právě proto mne mají od té doby vystavenou jako trofej v obývacím pokoji. Aby jim připomínala něco, co už nikdy nebude takové jako tehdy.

Našli si mně v řeckém slunci v přímořském městečku Epidauros na antické půdě poloostrovu Peloponés, jež se svými pěti prsty hrozí celému vesmíru svou krásou a rozmanitostí. Bože, jak se trápím zde, v temné a chladné střední Evropě, sevřená zdejším klimatem, bez trvalého přísunu slunce a vlahého, kopulačního vzduchu! Ach Die, jak se trápím, zde ve střední Evropě a v téhle domácnosti obzvlášť, neboť se odsud ztrácí láska a to je přece horší než všechny bouřky světa. To je přece horší než nebýt.

Ještě než vás provedu světem odkvétajícího vztahu, povím vám, jak se to vlastně událo, jak mně našli. Povím vám něco o Peloponésu na přelomu května a června. Protože když nebudete vědět nic o něm, nebudete vědět nic, co by stálo za to. Peloponés v tomto ročním období, je jako zralá žena s duší dívky, vonící po pomerančích. Hned když přejeli průplav Korint, oddělující Peloponés od řeckého kontinentu, bylo to jako by jim do žil někdo stříknul trochu hlíny z kompostu. Svět se rozjasnil a i když byl stále vyprahlejší, přesto jakoby se předváděl v bohatších barvách, v ostřejších obrysech. V duši se jim začal rozsévat zvláštní pocit jednoty, jakoby se náhle naladili na střed Země a čekali na explozi.

„Co je tohle za vesnici?“ ptá se žena s tváří lvice, vonící po lesní mýtině v letním žáru, po vyprahlé půdě, plné života, po sladkých plodech, po zralém nektaru , po čerstvém vzduchu. „Nějakej Epidauros.“ odpoví s blaženým úsměvem muž s velkýma kaštanovýma očima a bystrým mozkem, rozjařený každičkým záchvěvem vzduchu. Madame se taky usmívá a říká něco jako – „no to je ale známý, je tady nějaký divadlo, podívej se všude jsou samý pomeranče.“ A on povídá, zatímco slastně mhouří oči v odpoledním slunci – „Tak se tady ubytujeme a prozkoumáme to všechno, dyť můžem..co?“ „A mohli bysme si koupit pomeranče? Podívej co jich tady je!“ Otevřel okýnka a vypnul klimatizaci a ucítil vzduch vonící jemným ovocným nádechem, mořem a živočišností ženy, která, i když je zpocená, tak vydává zápach, pro který by nejeden zabíjel. Letmo se na ni podíval. Rozevláté bronzové vlasy, bleděmodrý pohled zářící nadšením, ze všeho, co vidí. Sjíždí táhlou zatáčkou z kopce směrem k městečku. Cesta je suchá a prašná a prázdná. A moře tam dole je temně modré, očekávající je ve slastné netečnosti.

Byl přelom května a června, moře bylo ještě chladné, ale bylo příjemné teplo a pofukoval vánek, který když vám projel těsně podél kůže, tak příjemně chladil. A všude zrály pomeranče. Někde v Aténách zaslechli, v kavárně či na tržišti, že pomeranče se jedí v Řecku jen v zimě, kdy většina odrůd plodí. Ale tady, na Peloponésu platí jiná pravidla než na pevninském Řecku a na ostrovech. Pomeranče byly cítit všude. Zaparkovali na malém náměstí v přístavu hned vedle dřevěného stánku, za kterým v polo dřímotě seděla teta v haleně, s buclatými tvářemi a staromódním drdolem, před sebou balíky oranžových plodů a malou kovovou kasičku. Vyzařovaly z ní pocity jistoty, pokory, upřímnosti a dávno ztraceného domova. Koupili si několik pytlů pomerančů, horkých z rozpáleného letního dne, s měkkou kůrou, co se dala loupat bez námahy prsty, které pak voněly jako kdybyste se náhodou dotkli Diových koulí. A hned když zaparkovali a vystoupili z auta, zadívali se na moře a na lodě, kymácející se v poklidném rytmu v přístavu. Také si také všimli třípatrového domu v jakémsi post koloniálním řeckém stylu s nápisem Hotel. Pokoj byl malý, ale s výhledem na přístav a dřevěnými okenicemi, které se pří prudším závanu větru hýbaly a skřípali. Celý pokoj byl prosycen slanou vůní a vlhkostí. Pak se milovali a večeřeli pod pergolou, prorostlou větvemi pomerančovníku. Jakmile donesli dezert, jenom zašeptala do vzduchu: “ Ty brďo, to je jogurt s marmeládou.“ „Ale s jakou marmeládou!“ řekl a cítil se fakt skvěle, protože být zamilovaný v Řecku, to je vždycky všechno kouzelný a jedinečný. „A jakej jogurt!“ zahlásil a ponořil lžíci do husté bílé hmoty, v níž se mazlivě rozvaloval oranžový rosol s kousky pomerančové kůry. Chutnalo to přesně tak, jako by už nikdy nemělo být nic jinak než teď.

No ale to bylo mnoho let a povinných výstřiků a hodin mlčení předtím, než se nejistým krokem vysloužilého samce procházel po pokoji a přál si být a jen a jen být a koukat na rozkvetlé kaštany. Protože po deseti letech, co tady na tom stolku straším, tak se toho hodně změnilo. Zestárli. Stali se ke své lásce cyničtí, jako by se neviditelně a přesto s fyzickou bolestí blížili konci. Který jednou přijde. Samozřejmě.

Jsem hlava Afrodity a jemně se usmívám, neboť vím, že vše jednou pomine, jen opravdová láska, nezaložená jen na fyzické přitažlivosti, jako jediná přežije vše. Koukám na dva blouznivce s hlavou plnou smetí a nevím na kterou stranu se přidat. Jsem slonovinově bílá hlava Afrodity. Přivezli si mně z Řecka a já teď tiše a s blaženým úsměvem pozoruji vztah dvou lidí. Ve vzduchu už necítím pomeranče, ale na patře stále cítím jejich lahodnou sladkou chuť při polknutí šťavnaté dužiny, horké od peloponeského vzduchu. Jsem hlava Afrodity a vím, že láska nemůže vyvanout. Jen se stáhnout jako šnečí tykadla v mozkových neuronech a vyčkávat na další projevení se. Ach Die!

Má hlava chce vyprávět historku o odkvétající jabloni. Trevor o mé hlavě celou dobu věděl. Věděl, že střežím jejich lásku. Přesto mne nechával být, jako by si přál trpět. Ano, byla to jeho volba, již dávno předtím, než se rozešli. Popravdě to není žádný příběh, ale jen pláč srdcí, co nestihla vyhasnout a stále doutnají kdesi v bleděmodrém řeckém vzduchu.

„To je totiž pomerančová marmeláda.“ řekl a ukázal na pergolu nad svou hlavou kde se ve žlutém světle žárovek odrážela fantastická oranžová barva plodů. „Tady je to všechno pomerančový.“ zadívala se mu do očí a celá zjihla, jako by si právě vysloužila nezaslouženou laskavost. „Vidíš tu barvu, cítíš ten vzduch?“ „Netrap mně už prosím a řekni mi něco o Pittigrillim.“ „O PIttigrillim, jako co myslíš, nějaký citát?“ „Cokoliv.“ Stále mu hleděla do očí, jako by ho viděla poprvé. Jako by byl svět před jejíma očima právě zrozen.

Trevor nervózně popocházel kolem kuchyňské linky. Chtěl krájet, dusit, připravovat jídlo. Snad aby rozvařil svou bezmoc z toho, že nic už není jako dříve. Jako téměř každý večer. Zapálil vonnou tyčinku na stolečku vedle hlavy Afrodity, kterou si již léta neprohlídnul, jen ji automaticky přelétnul pohledem, stejně jako svou ženu, jež se mu pod nánosem naučených zvyků zkameněla a stala se automatem na slova, výrazy tváře, gesta. Dokázal již předpovídat její odpovědi, a tak většinu času nic neříkal. Poslední dobou začínal mít pocit, že všechny jejich debaty končí ve slepé uličce. Nevěděl, čí je to vina, ale jako starý misogyn si toužebně přál projevit svou moc, dokázat sám sobě, že má pravdu jen a jen on. I v tom, že ztloustla a vzdaluje se mu, protože nejeví pražádnou snahu znovu se zalíbit jeho ideálu krásy. I proto, že znovu opakuje jak se ve svém těle cítí dobře a nechce si nechat od nikoho mluvit do toho jak se má chovat, co má cítit a co má mluvit. Najednou si nechce nechat do svého života vůbec mluvit. Ani od svého muže, kterému řekla před šesti lety ano a se kterým byla několikrát na pohádkové dovolené v Řecku, kde se z nich vždy stali nesmrtelní bohové. Ani po tom všem již v sobě nechtěla dusit ztracenou stránku své osobnosti, kterou snad na té dlouhé několikaleté cestě s ním pečlivě ukryla pod svou zamilovaností, pod svou vybájenou představou toho kluka, který se jí zalíbil svou uzavřeností a tajemností. Muže inteligentního a plného divoké nespoutané živočišnosti, chlapa se sametovou kůží a křehkým srdcem, člověka zvláštního, plachého a nevyrovnaného, tu bytost, kterou si vybrala za svého manžela.

Cítil to. Cítil to všechno. Vždy, když jel z práce, tak se na ní těšil, ale jakmile otevřel dveře bytu a uviděl ji jak si k němu jde pro polibek na přivítanou, stuhnul v jakési křeči a celý se zamračil. Snad ze zvyku neprojevovat emoce, snad ze zlovolné síly ovládající temnou polovinu jeho bytosti, snad z toho, že jejich láska vyvanula. Ale může snad pravá láska vyvanout? Trápil se tou otázkou znovu a znovu, trápil se pocitem, že ji miluje nejvíce, když s ní fyzicky není, svírala ho úzkost z pomyšlení, že miluje více svou představu o Ní , než její opravdovou fyzickou skutečnost.

Dostane milosrdnou ránu do vazu nebo ho vrátí zpátky do kotce? Co z těchto dvou možností je pro něj příjemnější představa? Nemohl a možná ani nechtěl znovu vyvolat svými projevy lásky v její vnitřní bytosti onu ženu, ze které se mu tenkrát tajil dech. Nemohl a možná nechtěl vidět jak se změnil mírný, spokojený a vědoucí úsměv na tváři Afrodity v zachmuřený výraz, připomínající rozzlobenou stařenu. Zvláštní, opravdu zvláštní otázky ho napadaly, v okamžicích přepadajících ho náhlou úzkostí ze ztracené lásky a potom znovu ve chvílích, kdy věděl, že ji zoufale miluje jako sůl, drásající bolestí na kůži, ale bez které nemůže být, jako slunce v mnoha svých podobách Sálající vražedným žárem. Jemně svítící rozpačitým bílým světlem, schované za oblaka a pak se znovu objevující na klenbě nebeské. Nebo hřející tak akorát prvními jarními nebo podzimními paprsky. Jakoby si uvědomoval, že i jejich láska je jednoduše jednou daná a trvalá, nevyčerpatelná, ale nevypočitatelná, nekonečná, mající mnoho podob. Pro Boha! Vždy si představoval jak ji obejme a podívá se jí do očí a všechno bude jako dříve. Vzdalovala se mu však rychleji, než si stačil uvědomit a ani jeho lehkomyslná jistota, že i když nevykoná nic, tak bude znovu vše dobré, mu tentokrát v ničem nepomohla. Podcenil sílu ženského srdce obrostlého býlím nezájmu, podcenil nevypočitatelnost ženského ducha, zachmuřeného nedostatečnými projevy lásky a už vůbec si neuvědomil, že jeho, Trevora, věčného snílka s klukovským srdcem, může někdo přestat milovat. Teď byl plný dojmů z dnešního dne, které ji chtěl celou dobu sdělit, ale nemohl. Tak krájel, dusil, míchal a nutkavými doušky upíjel zelený čaj z bílé porcelánové misky.

Jsem hlava Afrodity a dusím se dýmem z vonné tyčinky, z dušeného masa na indický způsob, který už hodinu ten domýšlivý čurák míchá na plotně a i když ho miluji jako svého syna, neboť to byl on, kdo mne jako první pozvedl z police v malém krámku na Peloponésu a věděl, že budu jednou trůnit v jejich obývacím pokoji prostoupeném láskou, že mně bude jen on bude vždy natáčet všemožnými směry tak, aby vynikl můj nádherný, tajemný úsměv, tak je mou božskou povinností, vyprávět tento krátký příběh o vyhaslé lásce také z její strany. Ze strany ženy, jež nakonec podlehla vyprahlosti svého srdce a vagíny, a svodům cizího muže, aby tak konečně znovu vzkřísila tu část své osobnosti, kterou v manželství pomalu ztrácela, až se jí zdála jako sen, budící ji v noci ze spaní. MIluji je oba jako vlastní děti, ale po pravdě -nakonec to byla ona, kdo definitivně uhasil doutnající uhlíky jejich lásky, až nám všem v očích zbyl jen dým, pálící do očí, které jsem nikdy neměla.

Ležela na gauči s malým pejskem u nohou. Ten vytrvale sledoval každý pohyb svého prozatímního páníčka. Ruth zírá téměř uhranutě do obrazovky počítače, jednou za čas podrbe pejska, ohlédne se za sebe, na svého muže, snad aby se ujistila, že tam ještě stojí v celé své kráse, tak jiný než před deseti lety a přitom stále stejný. Jako by se skrz obrazovku a oči svého milovaného pejska nořila stále hlouběji do své mysli, která je několik posledních několik měsíců utrápená a smutná. „Tak pojď miláčku, pojď hezky pod deku“ Zezadu se jí přes hlavu mihne stín svého muže, to jak se na ni otočí a znovu nic neřekne. Ne, nebylo to na něj, ale na pejska, který se pod oranžovou dekou protahuje a blaženě vrní. U nohou cítí teplo zvířátka a z obrazovky na ní útočí ukolébávající hlasy inspektorů, z jedné z mnoha kriminálních epizod, v jejichž dramatických dějích již několik měsíců schovává svou vyčerpanost, frustraci, ale i zločin a trest. Už několik měsíců v sobě nosí touhu jako už dlouho nepocítila. Touhu po změně. Touhu po jiném muži. Touhu po tom být znovu Královnou. Začalo to nenápadně, jako malá vyrážka na bradě, postupně se však rozlézající po celé tváři a pálící skrz kůži až ve všech pórech duše, znovu a znovu svědící ve svědomí jako svrab seslaný samotným vládcem Pekel. Stále se trápila otázkou, zda je za vychladnutím jejich vztahu více celková vyčerpanost a odevzdanost obou jejich protagonistů nebo Jeho! absolutní negace a nezájem o ní, o její přání, obavy a nejskrytější myšlenky a nebo – světe div se! – okouzlující přízeň druhého muže, jeho lichoceni a nesmírná fyzická přitažlivost. Samozřejmě. Nejspíš všechno dohromady. Nebylo to poprvé, kdy si zalaškovala s cizím mužem, aby pocítila jinou vůni, zaposlouchala se do jiného hlasu, zadívala se do jiných očí. Tohle bylo však jiné. Za zády ji přešlapoval muž, kterému před deseti lety pověděla své Ano, něco tam krájel a dusil a restoval, mručel si u toho pod vousy, z očí mu šlehaly plameny, ano, z nesmírných dálek k ní doléhalo jeho mumlání nebo občasná poznámka. „Co na těch kriminálkách furt vidíš, vždyť je to na jedno brdo, já to nechápu, to celá země nedělá nic jiného než, že čumí na seriály, kurva!?“ Neodpověděla. To ho rozzuřilo ještě více, ale nic už neřekl, jak byl ve své umíněnosti zvyklý, jen vztekle odfrknul. Pak si nasadil sluchátka a začal něco psát do sešitu. Něco co ji nikdy neukáže, povídačky, které tajně posílá svým milenkám, zřejmě aby si dodal sebejistoty, ujistil se o své ceně na trhu. Být králem alespoň jednu hodinu a bláznem po celý život. Ale proč pro Boha Svatýho se neujišťuje o své velikosti u své ženy, která na něj čeká den co den s otevřenou náručí s velkým horoucím srdcem? Proč ji ten nekňuba vehnal svou lhostejností do náruče toho druhého? Na chvíli ji hlavou blesklo, že dost ztloustla. Byla náladová. Že zatoužila ve skrytu duše po dobrodružství, a že se jí to morku kostí a nervů, cév a astrálního těla zakusují jeho jedovaté poznámky o její kypré postavě. Ale tělo, proboha, to přece není důvod, aby někdo někoho přestal milovat, životní vztah přece nemůže být tak přízemní, jde přece kurva hlavně o duši, ne? Ne? No a co, tak má pár kilo navíc, ale copak nevidí, že chtíče má v sobě čím dál tím víc? Že už ji nemůže uspokojit to směšné tření dvou sliznic jednou za týden a trvající zhruba deset minut? Proč má v sobě blok mluvit s ním o sexu? Protože jí před deseti lety řekl, že se s ní o tom bavit prostě nebude? A nebyl znovu on a jen on, kdo neúnavně tvrdil, že jen idiot nemění své názory? Z hlavy ji sálala neviditelná zář a ve zdánlivě nehybném těle jí projíždělo tisíce rudých ďáblíků se zlomyslnými úšklebky a krvácejícími tesáky. Hlodaly hluboko v ženské duši a nacházely spoustu drahokamů, které hltaly s nepředstíranou žravostí až jim z koutků stékala tekutina podobná perleti, obsahující v sobě všechno zlo vesmíru a třpytící se krutou vášní, marností i nesmiřitelnou polaritou mužského a ženského principu. Vždy, když se jí do svědomí zakously drápky výčitek – že i ze své pohodlnosti, že i ze své povrchní touhy po vzrušení, že i ze své liknavosti a pýchy nebyla dost důrazná a přesvědčivá, aby svému muži dala najevo, že se jí některé, velmi důležité věci v jejich vztahu nelíbí , ale že má chuť a vůli na vztahu pracovat, protože je to on, koho si vybrala na zbytek života- tak si okamžitě vzpomněla na všechny jeho nedostatky, které byly v tu chvíli tak očividné, tak zřejmé a v poblouzněné zamilovanosti do toho druhého tak zkurveně nepřekonatelné.

8.

V obývacím pokoji se mísíla vůně indického jídla a vonných tyčinek. To, co nesnášel a vždy ji vyčítal slovy : „Tak to je úplně nejmíň, cikánský žřádlo a vonná tyčinka, moc horších kombinací neexistuje..“ Tak teď prováděl zcela záměrně, jakoby chtěl rozzuřit celý vesmír a nakopat sám sobě koule. Tenkrát mu vždy s úsměvem odpovídala něco jako : „Ale prosimtě lásko..“ protože ho milovala, nebo snad svou představu o něm, takže cokoliv řekl, bylo krásné a občerstvující, a pak hned otevřela okno, aby vyvětrala ten puch a on se mračil jako Májstro Kakábus a ona se usmívala a pak se mu vždy v očích objevil ten oheň, který tolik milovala a jenž byl tajemný a neproniknutelný a právě proto tak přitažlivý a neodolatelný a když řekl : „No moc mně nepros bejby.“ a v očích se mu objevil ten zvláštní výraz, kdy člověk nevěděl, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně, tak jen zvrátila svou hlavu s blonďatou hřívou, zasmála se a řekla: „ty seš fakt blázen!“ Probodl ji pohledem. „Ale oni ti to říkali, přece, že jsem blázen!“ A hrdě vztyčil hlavu a odcházel na záchod. Nikdy neslyšela proud jeho chcanek a to ji znepokojovalo. Byl tak ohleduplný, že si před ní nikdy ani neuprdnul. Ale v tom je přece intimita vztahu, říkat tomu druhému, že ho miluješ a občas si před ním uprdnout, ne? Často se před ním cítila nejistě, trochu jako by byla pod jeho úroveň, ten jeho hedvábný penis a nosový hlas a všechny ty chytré citáty z knih ji na jednu stranu vzrušovaly, na druhou uváděly do jakéhosi neklidu. Jako by mu vše lidské bylo cizí. Jednou to mimoděk vyslovil, pak se zasmál jako blbeček a zahrál to do autu. „Asi jsme překultivovaný, kurva do piče!“

Skrz ponuré hlasy detektivů upadla do transu. Měla svou jistotu, kterou si teď pod oranžovou dekou a s malým pejskem u nohou hýčkala jako prvotní oheň, získaný přízní Bohů. I přesto, že byla v polovičním limbu, hlavou se jí honily myšlenky, kličkovali jemnou látkou její mysli a splétaly nekonečné vzorce spekulací, představ a pocitů. V brakických vodách vědomí se pak mísili ze zasunutými vzpomínkami. Snad aby mohli člověka rozradostnit. Nebo rozčílit a znepokojit. Snad aby ho vynesli nad běžnou říši vnímání. Aby si pak jen povzdechnul nebo sebou trhnul v náhlém prozření, aby na několik mikrosekund pocítil své nevědomí. Schoulila se ještě více do sebe jako by se chtěla obrnit proti celému světu a nechala se unášet myšlenkami. Jeden záblesk představ střídal druhý a v klidném těle lvice liknavě a bez žádného cíle proudil rej pocitů.

Kam se jen proboha ztratila jeho svižná sebejistota, šmrnclá frajerskou ledabylostí? Vzpomněla si jak jí vzrušovalo jeho hebké chlapecké tělo, vydávající i bez drahých parfémů vůni zemitou a elegantní jako rozpálená krajina, kterou se právě prohnala smečka vlků. Byl to ten typ muže – člověka, vedle kterého se cítíte dobře, i když mlčí a nic nedělá. Tehdy z něj sálala prazvláštní éterická energie, rozjasňující vše na co pohlédnul, na co promluvil, čeho se dotknul. Když přišel do místnosti nebo mezi skupinu lidí, vše najednou mlčky jásalo. Zmizely třenice, tváře se nevědomky uvolňovaly, a všichni byli stiženi touhou vyjevit svá nejskrytější tajemství. Teď seděl u kuchyňského stolu jako ochočená, poražená šelma, všem jen pro smích. Jeho oči už dávno nezářily jako tehdy, tajemný úsměv vyjadřující vlastnictví celého světa nahradil cynický úšklebek, kdysi stále jako luk napjaté tělo ochablo a ponořilo se do malátnosti, která však nevyvolávala uvolnění, ale jen pocit nejistoty a podivného primárního strachu. Pocitu, že vše je u konce. Ale to nechtěla. Ne, tajemství v mužských očích nesmí nikdy vyvanout. Neznatelně sebou trhla a zamžourala do tlumeného světla obýváku. Slyšela zvuky z koupelny. Možná, že se někam chystá. Ale nic jí neřekl. To nevadí. Znovu zavřela oči, tentokrát již odhodlaná zhroutit se sama v sobě v limbu. Už neměla ani sílu nalít si další skleničku vína, aby její plavba do říše zapomnění proběhla rychleji. Vskutku, pomyslela si a neopatrně se usmála, zkrotit myšlenky je někdy těžší než zkrotit vítr, jak často a rád opakoval Trevor, ten parchant. A co, má co si zasloužil. Stále poslouchat ty jeho moudra načtená z trilionu knížek, všechno to jeho snílkovství je přece k ničemu, když se na ni nedokáže po celém dni usmát a obejmout ji. Pravda je taková, že tajemství zmizelo. Zbyla jen ona – žena toužící po lásce a hladové tělo lvice, probuzené doteky jiného muže a rozhodnuté poručit srdci i rozumu, koho a proč bude milovat. Pravda je taková, že štíhlé hebké tělo a odhalená rozervaná duše Trevorova to již nebude. Jako nedávno u večeře, která už dávno nebyla oslavou, vyvrcholením dne, ale jen jakousi zvláštní, tisíckrát nacvičenou ceremonií se zcela zkrotlými zvířaty s plachými úsměvy bez zubů.

„Tobě ale chutná.“ řekl Trevor a povýšeně se ušklíbnul. Ten jeho sprostý sarkasmus. „no a co, vadí ti to?“ odsekla Ruth a sekla po něm ledovým pohledem. „Ale to ne, jen, že bysme měli míň jíst.“ Upustil vidličku na talíř až to hlasitě cinklo. Nechal tam ležet několik posledních soust a upřeně na ně hleděl jako na olej na plátně. „Měli bysme, měli bysme, nestarej se furt o to, co bychom měli, máš snad nějaký recept na pravdu nebo co? Na čele se jí objevila rýha jako znamení hněvu, který ji popadl v poslední době vždy, když ji chtěl napravovat. Říkat, co je správné. Co by měla a co ne. „Jsem Cesta, Pravda i Život.“ zarecitoval. „Ale víš co jdi někam, proč se mi furt snažíš vnucovat své názory, už toho mám fakt dost, ani najíst mně nenecháš.“ zvýšila hlas a odstrčila talíř. „Ale zlato, promiň, já to tak nemyslel,“ řekl trevor a zatvářil se vystrašeně jako vždy když Ruth vytáhla své krví zbrocené drápy, schopné v několika vteřinách rozcupovat lásku v chuchvalec směšných návyků a pokryteckých iluzí, v olejovou skvrnu na hladině rybníka, chvíli vydávající čarokrásné vidiny a chvíli poté jen zhnusení. „Ale tak bejby, vždyť jsi moje žena, kdo jiný by ti to měl říkat?“ pokusil se Trevor naposledy vyzkoušet svou autoritu. „Ale to teda ne,“ rozječela se jako smyslů zbavená, „já nejsem ničí žena, jsem jenom svoje, svoje, rozumíš!“ Z blankytných očí jí sršely blesky. Obývací pokoj, zahalený soumrakem léta, jež dodělávalo jako raněné zvíře, byl náhle zaplaven neklidnou, sršící energií. Malý pejsem se na gauči vztyčil a pohlédl na ně velkýma něžnýma očima. Na tváři Afrodity se na setinu sekundy usadil bolestný úšklebek. Hlas Jima Morissona, zpívající z velkých reproduktorů Summer almost gone, zněl najednou cize a otravně. Trevorovi se zachvělo srdce bolestí, jež byla zároveň i slastí, k terou si podvědomě přivolal. Jako by v jeho psyché byla jako jedovatá kapsle zatavená touha po utrpení. Jako by v jeho dětských traumatech byl uložen veškerý scénář k jeho pozdějšímu životu. Trevor vstal. Věděl, že dneska už spolu nepromluví. Věděl, že znovu udělol něco, co vlastně nechtěl. Jak rád by ji vzal do náruče a v návalu smyslného chtíče smyl z obou nános zbytečných strachů, obav a očekávání. Jak rád by ji řekl to co Tom Cruise Nicole Kindman na konci filmu Eyes Wide Shut : „Nezašukáme si?“ Ale nedokázal to. Uzavřel se ve svém rozhořčení z nechápavosti světa a odešel do koupelny. Ruth mezitím utlala Jimovo kvílení v „Cars by my window“ a složila se do gauče. Chvíli poslouchala zurčení sprchy a přemýšlela. tváří ji proběhlo nepatrné zachvění. Co když má Trevor pravdu? Bezděčným pohybem , jako když se člověk ožene po mouše, poškrábe na bradě nebo pohladí malého pejska s oddanýma očima, sáhla po mobilu a začala rolovat.

Jo, v tom podivným stavu mezi spánkem a bděním na člověka přichází různý myšlenky a nálady, že. Ale naštěstí se rychle vypaří ve skutečném světě smyslů, ve víru opravdového života, kde platí styl, móda a peníze. Ale stejně to na člověka dolehne, to ulepený nic mezi snem a bděním, prolítne to mozkovými buňkami kosmickou rychlostí a těch pár vteřin stačí k pocitu, který vás může pronásledovat několik dalších hodin nebo dní. A někdy ani nepomůže se opít, najíst do syta, zašukat si. Furt je na dně dušičky svrab, svědící vždy, když to čekáme nejméně. Připravený na vypnutí rozumu nebo na ostré drápky nějakého našeho bližního, který je vždy – se vší oddaností a dobrým úmyslem – rozhodnutý prokázat nám tu laskavost vidět své sračky v zářivých barvách. Ale naštěstí je svět nádherným místem. Třpytí se zábavou na každém kroku, omamně voní po dobrodružství a nabízí nepřeberné množství pocitů. Stačí jen vytáhnout pár mincí a hned jsme znovu ubezpečeni, že opravdu existujeme, že zažíváme, že jsme opravdu součástí světa. Že nejsme žádnou neznámou hlubokou roklí skrývající hrozivá tajemství a zcela jasným a definovatelným objektem, jehož absolutní schopností je – Užívat si. Tedy být.

Tedy Trevorovo tělo a duše to již nebude. Rozhodla se proto ona, ničí a jen a jen svá žena a zároveň znovu upadající do náruče vášnivého vztahu, kterému se obětuje, protože to je její životní role, milovat a být milována a když se toho nedostává, tak to změní a vymění muže za muže jako se člověk zbavuje obnošeného šatstva. Pejsek se pohnul vystrčil hlavu z pod deky. Podívala se do tmavých očí, ve kterých nebylo tajemství, jen oddanost, něha a láska bez hranic. Ne! Vířily jí hlavou myšlenky a ševelily jako podzimní vítr, pravdu má přece ona, ona, vždyť přece nejdůležitější je, aby se měla dobře ona. Ale co když – zahlodalo v ní – co když je za Trevorovou frustrací také znovu jen ona, jen a jen ona? A nakonec jen ona? Vždyť také zestárla. A ztloustla. Na pobídky ke společnému sportování reagovala vlažně a později podrážděně. No a co!? Cítí se ve svém těle tak dobře, tak proč Pro Boha, Ježíši Kriste, by se měla kvůli někomu nebo něčemu omezovat nebo namáhat? V duchu se ze zvyku okřikla za to Pro Boha a Ježíši Kriste a slyšela Jeho barytonový hlas: „Neber jméno boží nadarmo a viděla ten povýšený a výsměšný výraz na tváři. ten který kdysi tolik milovala a který ji teď doháněl k zuřivosti, protože se změnila, nebo vlastně nezměnila, ale už se nechce a nebude měnit kvůli žádnému muži, a nebude se podřizovat jeho nárokům, vždyť ona sama je – chvilku přemýšlela jaké slovo pro sebe najít a když skrz roztomilou psí hlavičku uviděla zaprášenou sošku Afrodity, hned jí to docvaklo – vždyť ona sama je Bohyní! Ona sama je strůjcem svého štěstí a nikdo jiný. Zamžourala na ten zapomenutý artefakt, na tu dávnou vzpomínku na lásku, kterou kdysi měli a pociťovali tak intenzivně, tak vznešeně, až si připadali, že drží v náručí Jezulátko z modravého peří, zářící jako slunce. Na tváři té řecké čubky se však objevil úšklebek tolik podobný Trevorově výrazu ve chvílích, kdy ji upozorňoval na její nedostatky. Ta děvka s ním drží basu. Natáhla nohy a deku si přitáhla až pod bradu. Snažila se soustředit na hlasy detektivů, na napínavý kriminální případ na obrazovce notebooku, na vraždu, na násilí, na motiv zločinu, na trest. Zapomenout přitom na své motivy, na svůj zločin a trest v podobě svědící buničiny svědomí. Nešlo to. Úšklebek té vševědoucí mrchy měla stále před očima. Musí se jí zbavit. Vnucuje jí zbytečné myšlenky a vrhá na ni stíny pochybností. Měla snad i ona svůj podíl viny na tom, že se z Jezulátka, vznášejícího se jim nad hlavami stala vypelichaná, zrzavá opice, cynicky se šklebící v koutě klece, občas cenící zuby a metající kozelce a nebo z posledních sil vrážející do mříží, s řevem i pláčem i ze zoufalým smíchem a bolestí a přesto znovu a znovu. A potom zcela ochromená smutkem z minulosti a prázdnotou přítomnosti a strachem z budoucnosti v sedu se zkříženýma nohama pozorující, že mříže vězení jsou jen přeludem, idealistickou abstrakcí, Rubikovou kostkou, kterou není možné složit. Že jsou jen představou lásky, jen tajemstvím, jež musí zůstat tajemstvím, protože jakmile je rozluštěno, vše se rozpadá v prach a popel. Ach tak ano možná! měla i ona svůj podíl viny. Znovu slyšela v hlavě jeho hlas, ten moudrý a něžný hlas ve chvílích nejvyššího zanícení a sblížení duší jak přesvědčivě říká, že pravá láska nemůže nikdy vyvanout jen se transformovat. Ale k čemu Pro Boha, všechny tyhle žvásty, když si nemůže vzpomenou, jestli jí vůbec kdy řekl, že jí miluje. Jen při pohledu do jeho zpropadených oči srnce se jí vždy zatajil dech, protože cítila něco, pocit, že je strašně blízko tajemství a zároveň pro ní ten poslední díl skládačky jménem Trevor zůstane navždy ukryt v neznámé říši ducha. Ten blažený pocit, že je tak blízko tajemství a uklidňující pocit z jeho neproniknutelnosti. Být jeho součástí dávalo dostatečný pocit spokojenosti. V duchu se usmála. Bylo to nádherných deset let. Neměla by být přece jen trpělivější, nezaslouží si dlouhodobý vztah více odříkání a oddanosti, vždyť přece pravá láska nemůže… Její sobecké já však bylo proti. Už nechtěla čekat až se něco stane. Nechala se, ona vdaná žena, svést jiným muže, protože chtěla být znovu bohyní. protože ještě není čas na odkvétání, ba právě naopak. Ne, nebude se snažit a překonávat ty hrozné období upadsjícího vztahu, jenž uvíznul v odevzdanosti, ve vakuu zvyků, v hlubinách samoty ve dvou. Ale nemusel by, namítalo svědomí, nemusel by přece, kdyby o tom spolu mluvili, otevřeně spolu mluvili o všem a jednou pro vždy nechali tajemství tajemstvím. Jenomže on, Trevor, moc nemluví, spíše jen poznamenává. Byl však někdy vlastně jiný? Vždyť to byla jedna z věcí, která ji na něm vzrušovala, to ticho, když se po několika pronesených slovech náhle odmlčel a ona čekala, jestli myšlenku dokončí nebo nechá konec plápolat ve vzduchoprázdnu, jestli větu dokončí a usměje se svým šibalským úsměvem nebo nechá poslední díl skládačky v říši abstrakcí, aby pak mohli mlčky přemítat a láskyplně se na sebe usmívat a přetvářet nevyřčená slova dle svých fantaskních představ nebo jen tak nechat vše být a svými hořícími srdci v sobě nechávat tajemství plápolat, protože někdy ta nevyřčená slova poskytují opravdovou blaženost, protože někdy jsou představy sladší než skutečnost a opravdovou lásku lze zaslechnout spíše v absolutním tichu než v přívalu těch nejbáječnějších slov. Otevřela oči a znovu je zavřela, snažila se jemným protažením svého těla lvice zbavit všech nepotřebných myšlenek, zvířecí milostí, proudící ji svadhistanou do nervových tkání toužila rozbít jednou provždy všechna kdyby, vymazat ze svého svědomí vše, co rezonuje s pojmy jako motiv, zločin, trest, vina, povinnost, zrada, pravda. Chtěla jen plout, plout dále a dále na vlně své znovuzrozené vášně a lásky, která nespekuluje, nesoudí, nevyhledává Tajemství a je vyjádřitelná lehce srozumitelným: „Miluji Tě.“

Trevor seděl u kuchyňského stolu. Unavený, ale rozbouřený, nasycený, přesto hladovějící, ochočený, přesto se zběsilostí v srdci. I on často tušil tajemství v ševelení ticha nočních hvězd. I on často bezradně přihlížel jak se jejich láska ztrácí v odkvétajících barvách stále všednějších dní. Každý den však znovu a znovu a znovu – ve svých představách a osamocen – snil o nových začátcích, o vzkříšení Jezulátka, o tom, že jeho tušení se nemýlí a opravdová láska nikdy neumírá. Pokaždé, když odcházel do práce si představoval nevinný výraz své ženy, její dívčí blankytné oči, to jak ji láskyplně objeme a pošeptá ji do ucha miluji tě a bude si s ní povídat o všem co ten den zažili a potom na sebe budou v posteli zírat ze stejným údivem jako před deseti lety, protože tenkrát to považovali téměř za zázrak, že se potkali. Říkali si věci jako: Kde jsi byla a co jsi dělala posledních tisíc let? nebo Mně úplně šimrá na žaludku, když si vzpomenu na včerejší večer, a když přišel večer do ložnice a řekl Dobrý večer madame a když se pomilovali tak zase: Tak to by mně zajímalo, jak tohle skončí. Teď už asi věděl jak to skončí, stále se s tím nechtěl smířit. Vždy když pak po celém dni přišel domů byl zaražen fyzickou přítomností své ženy a všech jejích pohybů a hlasu a výrazů tváře. Zmohl se sotva na polibek a jeho zlá část osobnosti posílená traumaty mu znovu nařizovala být cynický, blýskat pohledem a pitvat něhu a laskavost svou pochybnou povýšeností.Seděl u kuchyňského stolu zahalen šerým světlem a samotou ve dvou. Seděl a snažil se vzkřísit Tajemství pomocí slov. Vrhal se na svět celými zástupy slov, jenž nikdy nevyslovil. Ale měl. Bůh ví, že měl. Všechna tajemství totiž musí být odhalena, jinak se rozplynou v toxických atomech a zahubí své stvořitele.

Chtěl, potřeboval by napsat poslední kapitolu svého příběhu o Řecku, o odkvétající lásce, o té čubce Afroditě, o podmanivé kráse přicházejícího podzimu, o všem, čím jeho duše přetékala a valila se samotokem řečištěm vnitřních sfér, nedbajíc o jakýsi marnivý světský život. A zanechávající za sebou spoušť. O to však nedbal. Věděl moc dobře, že vnitřní samopohyb je silnější než jeho touha být dobrým, ušlechtilým a spravedlivým za každou cenu. Jako včera večer. Nebo to bylo předevčírem. Každý den zněl podobně a připomínal vrzající dveře lednice. Každý den se ráno při pohledu do zrcadla ušklíbnul a řekl tomu čurákovi s chátrajícím ksichtem a bušícím srdcem a rozžhaveným křišťálem místo koulí: „Tak a dost ty kašpare, dneska do toho jebneš, už jseš dost starej na to, abys věděl, že žádný tajemství neexistuje, jen v klidu v potu své tváře svůj chlebíček papej a rozdej svým bližním celý to svý ztučnělý srdíčko, nenech se prosit, nejseš ničím vyjímečný, jseš jen další podprůměrný hovno tohodle světa – pak si vrazil motivační facku a zatímco z audia zněli Supertramp a jejich Logical Song tak pokračoval, No, co ty Sandokane zaprášený, dneska pojedeš bomby a zapomeň na ty čuráky Kazatzakise a Hesseho nebo Hemingwaye, tohle je skutečný život a ten tvůj stojí za hovno, vztah se ti rozpadá, máš sotva na nájem a tváříš se furt jako mistr světa, ode dneška se nevyhoníš dokud pořádně nepomiluješ svou ženu, ale pořádně ty šmudlo, tak aby se udělala a ne, že se po desti minutách svalíš vedle ní a šmytec, ty máš jediný štesí, že do tebe byla celý ty léta blázen a byla spokojená s tím, že jsi do ní toho svýho saměťáčka strčil a párkrát jim zakvrdral…co to je za pitomý žvásty vlastně, že ses ní nebudeš bavit o sexu ty blbečku, ským jiným by ses o něm měl bavit?! A skončím s těmi svými povídačkami jenom ti z toho jebe v hlavě. Místo abyses bavil s lidma tak píšeš ty dylinko. Jó to bylo keců o tom., že jen idiot nemění svůj názor ty pičo chrámová a teď když se ti hroutí vztah nehodláš podniknou vůbec nic pro jeho záchranu, jen čekáš, že se něco stane ale něco ti povím kámo nestane se vůbec nic, přijde jen posranej konec. Pak si opláchne svůj zdemolovaný ksicht po další probdělé noci a zakřiknutě se na sebe usměje. Večer je stejně všechno stejný. Slunce, jemné brokátové podzimní slunce zapadá za starými třípatrovými činžáky a na zem se v nepravidelném rytmu s tichým šustěním snáší listy javorů. Stojí a s důstojným ševelením mlčky hledí do oken pokoje. Dlouhá léta zakořenené na travnatém plácku před domem zcela nezaujatě vzhlíží na lidská dramata, na jejich žabomyší války se světem a se sebou samými. Na travnatém plácku zkypřeném milionem psích hoven a kde i Trevot venčí jejich malého pejska, jehož jméno je roztomilost. Vždy jen zavrtí ocáskem a pak začne jako pominutý hledat místo na sraní. Směšnými malými krčky chodí v kruzích, které zmenšuje a zmenšuje až najednou BIngo!, konečně najde ten správný kontak s matkou Zemí a propojí se svým malým hovínkem s centrálou v zemském jádru apak očištěn a rozradostněn běží zpátky ke svému páníčkovi, tak šťastný, tak blažený, jako by splnil svůj životní úkol.

Trevor seděl u kuchyňského stolu, čenichal a zmítal se v myšlenkových kruzích a hledal energetické jádro země, aby se na něj napojil a vypadlo z něj poslední hovínko dne. Chtěl se očistit, ukončit jeden příběh a ráno začít znovu s novým nepopsaným listem, uvolněný, ale čekající na další křeč, jež ho stáhne do pasti tvoření. Už několik měsíců si podvědomě připravuje scénář pro svůj příští život. Svým jednáním a myšlenkovými vzorci si připravuje samotu, opuštěnost a prázdnotu. Prostor pro transformaci. Se strachem i se vzrušením si v pavučinách své mysli pečlivě připravuje další jednání svého života. Přeje si to se zatajeným dechem jako si děti přejí být dospělými, stárnoucí muži mladíky a stejně nevyhnutelně jako se z květu stává plod. Jak to bylo včera? Přišel utahanej z práce. Vlastně ani moc ne, jen trochu nasranej, že znovu nenastal den D a on neudělal kšeft svého života, žádná ze šťavnatých samic kroužících kolem vinárny v celých hejnech ho nepožádala o podpis ani o přelíznutí jeskyňky, jen viděl pár dalších ožralů, mrtvého holuba a zářijové světlo, stékající po dlážděných uličkách staré Prahy jako Apollónovy chcanky. „Ahoj, jak jsi se měl v práci?“ rozzářená jako andílek čeká na odpověď. Trevor se zamračí a pak se v duchu ihned prokleje. Mlčky si zouvá boty v malé chodbičce, dává Ruth zamračený polibek a odchází do koupelny. Propocené oblečení nacpe do pračky a podívá se na sebe do zrcadla. Do prdele, pomyslí si, s tím pupkem už by jsi měl něco dělat. Zašklebí se na sebe a útrpně pohlédne na skleněné poličky s kosmetickými přípravky. Jsou zaprášené. Do prdele, proč kurva já mám furt ty poličky utírat? Sedne si do sprchy a pustí vodu. Dokud neteče teplá tak míří hlavici sprchy mezi nohy, teprve až je voda příjemná namíří ji na nohy, potom na břicho a konečně na hlavu. Zavře oči a přemítá, jestli si má oholit koule nebo to nechat na zítra. Nechat to na zítra se může stát každodenní mantrou. Oholí si je. Je to pracné a zdlouhavé, ale co kdyby to dnes po třech týdnech konečně vyšlo a oni na to konečně vlítli. Vždyť už má koule nalitý k prasknutí. A honit si před několika dny zakázal. Ale je to tak zvláštní. Ruth, jeho žena, už nevysílá žádné signály, jednou to vypadá na únavu, podruhé na ženské problémy, nebo usne u seriálu a Trevor pak chvíli čeká s rozvícenou lampičkou v ložnici, jestli přijde, ale ona jako by čekala až zhasne a pak tiše jako myššššššššká přichází a uléhá a hned se od něj odvrací. Je to zvláštní, to ano, ale co má dělat, když je vše každý den tak stejné, když je každé jejich milování tak stejné, když to všechno může nechat na zítra. Ať si s tím čas poradí. Spařený a osvěžený vejde do obýváku, kde se mísí vůně vonných tyčinek s indickým jídlem. „Zlato, kolikrát jsem ti říkal, že je to strašný!“ „Ale Trevore, říká Ruth s roztomilým úsměvem, který se mu nelíbí. Podívá se na lahev vína. chybí v ní polovina. Jasně, je trochu lízlá, chce něco dobrého uvařit, picnout se u toho, pak se svalit na gauč a pomalu, jako pokojová rostlina s velkými listy, odkráčet do věčných lovišť. „Dáš si skleničku?“ pohlédne na něj pobaveněi když mu s očí srší blesky. Už si na to zvykla. „Jednu můžu“ řekne Trevor a podívá se na hrnec kde se dusí zelenina ve žluté omáčce. „Co je ti?“ ptá se vztekle, protože ví, že se mu vzdaluje a on se cítí jako nemotora neschopný se již dotknout její duše. Co se stalo, kam se mu ztratila? V hlubinách mysli cítí vinu. „Nic, co by mi jako mělo být?“ zaútočí na něj? „Nedávej tam moc toho čili, prosím tě!“ Obrací hovor k jídlu, k neutrálnímu tématu. Stejně je to k ničemu. Stejně se znovu dostanou do slepé uličky. „Proč ne, mám ráda pálivé“, řekne Ruth a očima hledá pejska kroužící jim u nohou a čekající na pamlsek nebo pohlazení. Ruth olízne vařečku a hypnoticky sleduje bublající zeleninovou směs. „Neolizuj prosím tě tu vařečku, vždyť víš jako to nesnáším!“ „A je ještě vlastně něco, co na mně snášíš?“ Ruth zvýší hlas a vypadá opravdu nahněvaně. „Ale no tak..“ „Neříkej mi, ale no tak!“ „Já už nemůžu nic říct!“ Trevor rozhodí rukama a modlí se, aby tahle bouře pominula stejně rychle jako začala. Rychle a bezbolestně. Vždyť jí miluje. A miluje ji? Kousne se do jazyka až to zabolí a pak už celý večer zuřivě mlčí. Sakra! Zase jsem to všechno posral. Toužil ji přivinout do náruče, toužil se jí vyznat ze všech těch slov, co ho tlačí na duši. Nešlo to. Vzpomněl si jak se kdysi vše urovnalo milováním, třenice se rozplynuly jako mlha nad jezerem, vše bylo znovu křišťálové a tak uspokojující. Zkouší si vzpomenout na jejich poslední milování. ANo, stále ho přitahuje, jen kdyby se dokázali oprostit od těch myšlenek, od svých hlasů, od svých ustálených zvyků. Od svých tak předvídatelných a chatrně lidských existencí!

Tak dobře. Prsty běhají po klávesnici v úporném vzdoru vzepřít se skutečnosti. Epidauros! Vzduch praská nasycenou láskou a horkou zemí, krajina se mlčky chlubí nádherou, kterou není možné popsat, jen cítit v každém nádechu a výdechu. Ztotožňujete se s ní v návalech přítomného okamžiku. Odpolední slunce již nepálí, ale hladí všechny přítomné pozemšťany, kteří přišli nasát energii starořeckých lázní, ozdravovny těla i duše, kde se před tisíci lety uchylovali lidé ve víře nalézt znovu harmonii, napojit se na střed země, očistit se a začít znovu. Pořádně se vykadit a začít kurva znovu. Okolní kopce se zakrslými borovicemi skýtají zvláštní pocit – ano, opravdu jako byste byli v samotném centru Země a nezaslouženě polykali léčivé síly, proudící ze samotného vzduchu, snad z těch několika staveb z mramoru, vyrůstajících z krajiny jako její součást. Jsou tam spolu. Trevor i Ruth cítí, že vše, co se před nimi teď odkrývá jako dávný a vzácný klenot ze zlaté doby lidstva, je jemný, ale velmi intenzivní dotek živých řeckých bohů, něco jako sladkobol, jež není možné vyslovit. I zbytky starověkých budov vzbuzují úctu a jakousi pokoru, oba se cítí být součástí něčeho většího, ve své zamilovanosti se vznáší několik milimetrů nad zemí, vůně pryskyřice, rozpálené hlíny a jejich těl je jako rozbuška hrozící celému vesmíru jednoznačným poselstvím, že láska je silnější než smrt. A že nikdy, nikdy nic nekončí, jen znovu začíná. Epidauros! Jak laskavá je moc lásky a řeckého vzduchu! Každý kus mramoru, válející se v trávě jako memento zašlé slávy vysílá poselství o neporazitelnosti ducha, v závanech letního řeckého vzduchu vybuchují rozbušky nepolapitelné krásy, odraz krajiny ve zřítelnicích je jako ornament a mocný příval podvečerního světla mění každý kousíček země v zázrak. „Už asi nesnesu víc krásy.“ vydechne Trevor a sedne si na nejbližší mramorový kvádr, válející se ledabyle ve spálené trávě. „A tady budeš sedět a čekat až Tě Asklepios uzdraví?“ Ruth se rošťácky usměje a odhrne si pramen plavých vlasů z tváře. Lesknou se jako bronzová hříva stepního lva. V magickém světle skomírající slávy dne se její tělo, hlas, vůně, stávají bardickou bytostí, zářící jako květ lilie při úplňku. Jako kdyby ji namaloval Van Gogh v léčebném ústavu ST. Rémy. „Tak tady,“ rozhodí Trevor štíhlými, opálenými pažemi do prostoru, „bylo největší léčitelské centrum středověku, tak tady je, kurva, střed Země, bejby, cítíš to? Úplně mi i vibruje v koulích!“ Vstane a začne se s roztaženými pažemi točit kolem své osy. „Asi si zatančím pět Tibeťanů!“ „Ty brďo, má to tady fakt koule.“ zachraptí Ruth, „A to jsme ještě nedošli k tomu hlavnímu“. Ukáže rukou k borovicovému lesíku, za kterým se rýsuje bílý mramor amfiteátru. Je to kolosální stavba. Dech beroucí. Přes padesát řad sedadel se vypíná k mohutnému kopci v hypnotické elipse, hrozící krajině výstřední kopulací kamene s půdou. Když hledíte na amfiteátr v Epidauru a mocnými nádechy vstřebáváte celou sílu prostoru, naplnění láskou až po okraj, tak toužíte vybuchnout v helénském slunci a zaniknout ve věčném návratu. Je to tak povznášející. Když jste uvolnění a spojeni se zemí v jednotě, cítíte jak se ve vás obnažuje růžové tělíčko Jezulátka, prahnoucí po vzkříšení.

S otevřenými ústy stoupají nahoru, každý sám a jiným směrem, jakoby každého z nich vedla jiná síla, jakoby se každý z nich stal jedinečnou bytostí, samostatnou mocností, schopnou přetvářet lidské dějiny neúprosnou láskou. Tak dojdou až nahoru a rozhlédnou se po okolních kopcích. Slunce pomalu zapadá a tmavě zelený porost táhlých, měkkých prsů hor se mění ve smaragdy, jak by nejspíš řekl maj brůdr Kazantzakis. Jako by náhle stanuli u cíle své cesty a nalazeni na stejnou vlnu touží svým mlčením změnit tento okamžik ve věčnost. Už zase, kurva, ta věčnost, jo. Čím více s tím slovem budeme patlat, tím více nás začne srát, dráždit, bolet. Jako láska, jako svoboda, jako odvaha.

Trevora náhle napadne myšlenka proč se s Ruth nikdy nebavil o milování. Proč se jí nikdy nesvěřil se svými nejtajnějšími pohnutkami, se skrytými vášněmi. Zřejmě ji miloval tak hluboce, že každičké slovo, vztahující se k tělesnému kontaktu, k onomu tření dvou sliznic, jak to vyjádřil jeho další brudr Pittigrilli, mělo moc zničit všechno to kouzlo, které plane v jeho srdci z posvátného spojení dvou duší. A nebo byl jen raněným divochem, co se třese slabostí vždy, když má projevit svou vulgární, živočišnou podstatu? Ruth vystoupá nahoru až k poslední řadě amftiteátru a pohlédne dolů a zamyšleně se zadívá na Trevora, který stojí jako socha asi šest řad pod vrcholem a hypnoticky hledí na okolní kopce. Proč se s ní nikdy nebavil o milování? Ach, všichni řečtí bohové, kolik by mu toho chtěla vypovědět! Kolik rozličných přání skrývá její tělo lvice, kolik neobjevených rozkoší v sobě dusí pod nánosem romantické, osudové lásky! Co když ji ten parchant nemiluje? Proč je tak plný tajemství, kterého se nemůže zmocnit? Proč s ní nemůže sdílet obyčejné lidské touhy a proč si před ní nikdy neuprdnul a nemluví s ní u šukání, sakra! Sedne si na poslední lavici a nastavuje svou protáhlou tvář s výraznou bradou a orlím nosem řeckému slunci. Čeká. Trevor vystoupá nahoru rozhodnut, že jí obejme, vášnivě políbí a řekne, že jí miluje. NIc z toho neudělá. Zaražen její fyzickou přítomností a ďábelskou vůní, ve které se mísí ohnivá přitažlivost země a nebeská nepolapitelnost, zářivá nevinnost dvou blankytných očí, jemnost růžových rtů, strnulých v omamném údivu, omráčen dokonalostí, kterou Ruth vyzařuje, jen mlčky skloní hlavu a rozhodí pažemi s roztaženými prsty dlaní. “ To je nádhera, bejby!“ Znovu utíká od intimity k věčnosti, ochromen strachem, že by tělesným kontaktem mohl ztratit své napojení na střed země. Ruth se letmo dotkne jeho tváře a zahledí se mu do očí. „lásko…pojď ke mně..“

Trevor jemně a s tajemným úsměvem, který na něm Ruth tolik miluje a který bude jednoho dne tím, co jí přiměje ho opustit, s tím frajerským, trochu povýšeným úsměvem, který jako by říkal _ „No jo lidičky, vždyť nikdo z vás netuší kdo já jsem a co se tady děje, vy hovádka Boží, furt nějaký maso a šukání, pohleďte na tohle světlo!“, tak s tímhle úšklebkem ďáblova advokáta se vyškubne jejímu opojnému objetí, ve kterém se tolik bojí ztratit a s výskokem postřeleného srnce seskakuje po dlouhých, bílým pískem zavátých schodech dolů, až k oválnému pódiu, jenž pokryt drobnými bílými kamínky, zaskřípe pod pružnými nohami Trevora, jemným, téměř milostným zachrčením jako by říkal tak do toho, teď, nao teď, ty čuráčku, přišla tvoje šance, teď se můžeš konečně projevit jako kralevic jako vévoda jako slavný herec. Zhluboka se nadechne, otočí se a zvedne hlavu. Padesát řad sedadel nad ním sedí Ruth s jemnou září nad hlavou a upřeně na něj zírá. Trevor je kapitán, velký šéf a tak roztáhne ruce i prsty a usměje se jako král. Ruth se ani nepohne. Vlasy se jí jemně vlní, sevřenými dlaněnmi si podepírá bradu a má přivřené oči. Trevor zkusí kouzlo Epidauru, před ústy si vytvoří z dlaní lasturu a řekne: „Slyšíš mně lásko?“ Překvapen svým hlasem, vypne komicky hruď směšným záškubem a založí ruce v bok. Z kralevice se náhle proměnil v klauna. Ruth nepatrně kývne hlavou. Takže ho slyší, na takovou dálku, to je úžasné, pomyslí si Trevor a nadechne se ke svému životnímu vyznání. „Miluji tě, bejby, miluji tě z celého srdce!“ Trevorovi se nahrnou slzy do očí, jako pokaždé když se mu v srdci rozezní nejhlubší tóny Pravdy. Ruth vstane, ta malá postava tam nahoře k němu natáhne ruce. Trevor se ušklíbne. A zběsilým cvalem uhání nahoru, s trhanými, směšnými pohyby, aby zakryl svou nervozitu a dúkladně zametl stopy po své upřímnosti. Udýchaný, s rozbušeným srdcem, vklouzne nahoře do náruče Ruth, aniž by ji pohlédnul do očí. Slyší jak mu šeptá do ucha: „Já tě taky moc, moc miluji“, tak ji pohladí po zádech, přitiskne k tělu, ale už jí neodpoví. Jen se zavřenýma očima nasává její vůni a pulsaci jejího těla a kopuluje se samotným Středem Země.

Jsem hlava Afrodity a mohu potvrdit, že to bylo jedinkrát, kdy ji ten parchant řekl, že jí miluje. Ruth to slyšela jako šumění jarního vánku, jako snový šepot prince s nabušeným cabanem jako ševelení hvězd za letní noci, ale slyšela to! Pamatuji si, jak tenkrát celá zjihla jako pivoňka a všechny zbývající dny dovolené se usmívala a zářila. Jako by jí tělem protékal jantar, jakoby dny, které spolu tehdy v Řecku prožívali, neměli nikdy vyvanout. Znovu se pokouším ve své zastaralé, tisíci lety nevšímavosti zmožené mysli, přijít nato, proč láska uvadá. Proč se z jantaru, protékajícího nám vnitřnostmi stává asfalt, lepivé tužidlo marnosti. Vždyť jsou ti lidé stále stejní, jen ve svých zpustošených myslích stále něco hledají. Je noc. Stojím na zaprášeném stolečku a stydím se sama před sebou. Snažím se. Opravdu se snažím, svými posunky oběma těm chudákům naznačit, že ještě stále mají šanci svou lásku zachránit, když se znovu soustředí na střed země a vzpomenou si na řecko a obnaží se před sebou samotnými a nebudou se bát svých stínů, jež je znovu a znovu ukrajují každým rokem až z nich zbývají jen jakési cáry opravdových bytostí až se v tom tmavěšedém středoevropském světle vytrácejí v nemohoucnosti a marnosti, smrkávají se do svíjejících se ústrků a výmluv a zbytečných slov a zapomínají o DIe, ano zapomínají, že jsem to Já a jenom já, kdo jim dal tu příležitost cítitz se alespoň jednou v jejich bídných životech jako lidská bytost. Je to však marné. Osud splétá pruty své stezky jak se mu zamane.
„Já jsem to slyšela, lásko.“ „Tak já nevím, já jsem jenom zkoušel tu akustiku.“ „Ty zvíře.“ Usmál se a objednal lahev bílého minerálního vína ze Santorini. „Podívej se, už de a něco nese.“ Rozesmáli se zvučným smíchem, jako by ani nevěřili, že jednou taky zemřou. Byla to jejich poslední večeře na Pelopponesu, pro ně již zdomácnělým a přívětivým jako náruč babičky. „Dáš si kafíčko?“ „Teď večer?“ „No přece, abychom se mohli milovat až do rána.“ „Tak to jsem ještě nezažil.“ „A chceš?“ Znovu se podíval na pergolu obtíženou zralými pomeranči a řekl: „Chci, chci, všechno, bejby, vždyť mně znáš!“ „No, to právě nevím,“ pohodila hlavou, „řekni mi to ještě jednou, to co si zašeptal v tom amfiteátru.“ „tak to vážně nevím, co myslíš, vůbec si nevzpomínám.“ Dali si kávu a loudavým krokem se vplížili do apartmánu. Okenice stále skřípaly pod návalem mořského větru. Pomilovali se a znovu se nic se nevysvětlilo.

Ustal ve psaní. Měl toho už dost. Všeho. Venku byla tma jak v pytli, i přes vzpomínky na Peloponés cítil na patře hořkost a když se rozhlédnul po pokoji sevřelo ho u srdce. Vzpomínky vlastně bolí. Teď se konečně všechno vysvětlí. Ach, pomyslel si, kolik toho ještě zbývá vyslovit! Kolik netušených, skrytých pohnutí duše víří mezi srdcem a rozumem, kolik nevyřčených pravd mu kručí ve vnitřnostech a hlodá v mozku, kolik zbytečných dialogů se mu stále rozsévá jako pavučině na hebkých nervových tkáních, kolik viny a trestu na sebe ještě uvalí, než se to všechno vysvětlí. A vysvětlí se to vůbec někdy? Jakou roli vlastně hraje v téhle tragikomedii? Náhle pocítil lítost, když viděl svou ženu, jak s mírně zakloněnou hlavou chrápe a že je to ona, stále jen ona a nikdo jiný, ta stejná bytost jako tehdy před deseti lety na Pelopponesu a najednou mu bylo strašně líto sebe i jí, tak zabořil hlavu do dlaní a hluboce vzdychnul. Nebylo vyhnutí, musí se to vysvětlit, musí přece vědět, co je láska a kam se ztrácí, když o ní nepečujeme a proč je vždy, když o něčem píše tak blízko, blizoučko nevyslovitelným pravdám a své vlastní duši skoro jako tehdy v tom amfiteátru, kde svou pravdu zašeptal, se skrytou domněnkou, že to nikdo neuslyší. Jako pokaždé když se snaží být upřímný sám k sobě, bez ohledu na následky. Jako pokaždé, když se vrací domů a těší se až obejme svou ženu a políbí a řekne jí, že ji miluje a cítí v sobě všechnu lásku a touhy světa a pak najednou vyhoří při střetu s materiální, tvrdě hmotnou podstatou své ženy, která dýchá, mluví, tváří se a svým pohledem určuje běh času.

Sotva vyklouznul s onanistického vzrušení nad textem, ve kterém se snažil hledat střepy své dávné lásky, snažil se zapomenout na všední momenty, zrcadlící se a ve své předvídatelné skutečnosti, tak smutným zrakem přehlédnul místnost, ve které poslední léta stárnul, prděl a snil. Bylo tam všechno – audio s nadupaným analogovým zvukem, obrázky jejich hrdinů Johna Lennona a Vincenta van Gogha a Franka Zappy, malá knihovna s několika desítkami svazků, které již několik měsíců trpělivě čekaly na přečtení, několik slavnostně se tvářících pokojových květin a ano byla tam mezi vším tím zatuchlým bordelem jejich životů ta zkurvená, šedo modrá sedačka, na které kdysi snad i souložili a objímali se a na které teď den co den usínala jeho žena, unavena z práce a nedostatku lásky. Byl tam taky malý dřevěný stoleček, jakýsi jejich soukromý oltář se s víčkami, vonnými tyčinkami, kamínky a mušlemi z cest, s různými korálkami a jinými hovadinami, které snad měli kdysi upamatovávat na svobodu duše, která tehdy byla a možná stále je, jejich nenahraditelným právem, na jejich lásku jako nejvyšší duchovní sílu ve vesmíru, na to, že oba v jednu dobu věřili, že vše je dobré a vše potrvá navždy. Vše je jistě dobré a vše potrvá na věky. Promnul si oči a znovu zamžoural do přítmí pokoje. Opravdu tam byla. Ta soška. Jako negativ bardického odrazu všech vyřčených a nevyřčených pravd svítila do šera pokoje a šklebila se na něj. Vysmívala se mu. Hrozila mu vyobcováním ze společenství šťastných a spokojených. Teď už věděl, že se mu to nezdá a hlava té kamenné kurvy se mu směje. Že ho provokuje, ať už, proboha, něco udělá, jinak, že se celý pokoj a s ním i celý jejich svět smrskne do malého, zanícenou bolestí stiženého vředu, jinak, že se všechny články jejich těl a duší potáhnou neviditelnou pavučinou marnosti a zloby. Jak se snažil celé týdny a měsíce a možná také roky přehlížet to nenápadné pokyvování její nádherné symetrické hlavy, nepatrné změny v jejím úsměvu, vibrace, vysílající sotva slyšitelné výzvy k činům lásky a k sebezapření, k větším projevům lásky, tak začal přehlížet i ji. Svoji ženu. Jako by každý opravdový kontakt s ní bolel marností a konečností. A když byl sám tak znovu a znovu litoval svého chování a bičoval se neviditelným biček s hroší kůže, Teď už to však nesnese. Odbyla dvanáctá a Peloppones je navždy pohřben v několika listech papíru, které zžejmě nenude nikdy nikdo číst. Náhle věděl, že aby v sobě mohl vzkřísit lásku, musí ji nejdříve pohřbít. Naklonil se na levou stranu a hlasitě si uprdnul. Trumf, pomyslel si s trpkým úsměvema vzpomenul si na svého druha Juru z blázince. Ale to je jiná – a povim vám krásní pánové a nádherné dámy – mnohem lepší a rajcovnější historka než tahle svině táhnoucí se momenty vašeho času jako sloní chobot odpočívající v bahně na africkém slunci. Tiše vstal a zhluboka se nadechnul. Snažil se v mikrosekundě vzpomenou na to, že je král a vždycky jím byl. Snažil se v sobě v mikrovteřině odhodit všechna kdynby a proč, tušené pocity i nevyřčené dialogy , pohřbít jednou prvždy, vše, čím kdy byl. Jako by zbyla jen prapodstata. Ruth se na gauči zavrtěla a něco nesrozumitelně ztamručela. Možná, že to bylo Miluji Tě. Možná to nebylo vůbec nic. Pejsek u jeich nohou vynořil svou roztomilou hlavičku z pod deky a krutopřísně zíral na Trevora, protože věděl, že chce provést něco zlého. V tom se zvířata nemýlí. Trevor vydechnul a spolu s několika kubickými centimetry vzduchu opustil jeho tělo a mysl i veškerý strach. Několika rychlými kroky noční šelmy se přiblížil k obstarožnímu stolečku, na kterém trůnila hlava tý čubky. Afrodity. Zlehka ji pohladil a potom ji uchopil pevně do dlaně pravé ruky a zvedl bradou vzhůru. Z vítzoslavným úsměvem popošel tři kroky zpátky za sedačku na které spala jeho žena. Podíval se na líbeznou tvář Afrodity, šklebící se na něj, ale přesto láskyplnou, pak pohlédnul na Tvář své ženy, tak vzdálenou, tak cizí. Někde mezi koulema a žaludkem ucítíl láskyplné sevření, jako by ho tam pošimral velký Lama Lamovič, cítil všechnu sílu svého pevného, pružného těla a cítil všechnu dílu své nikdy neporažené a nesmrtelné duše a pozdvihnul ruku se soškou Afrodity nad hlavu. S vítězoslavným úsměvem se rozpřáhnul a mrštil tou čubkou kamsi do nejisté budoucnosti.

Potom již věděl vše. Věděl, že láska nikdy neumírá jen se transformuje a že oči všech zamilovaných žen jsou stejné. Věděl, že oddané oči všech pejsků jsou stejné a ve všech se zračí ta strašlivá přirozenost Boha a že oči novorozeněte mu jakousi blažeností připomínají nevinnost všech zvířat, věděl, že už nebude nikdy litovat svých vyřčených slov, ale těch nevyřčených, tolik kurva věděl, že už se nesmí nikdy pokořit před svou pýchou, ale naopak ji proklát mečem své touhy po pravdě a věděl, do piče, tak zoufale věděl, že nikdy neunikne lásce ve svém vlastním nitru, která není závislá a nikdy nebyla na žádných vnějších kolnostech protože je tam odpradávna a nedá se s ní vyjebat jen ji potlačit směšnými lidkými potřebami a malichernými touhami. Vyšel na chladnou podzimní ulici a vítr vál. Byl znovu sám, tak zařval na temnou ztichlou ulici jako zvíře. Byl to řev, který toho mnoho vysvětloval.

Ležela jsem ve vlhkém, chladném křoví podzimní ulici a stále jsem se usmívala. Věděla jse, že i když se mně tihle bláhoví milenci zbavili a odtrhli tak pouto, které je spojovalo svatým svazkem, těžším než asfalt, a zoufalejším než bolest ze ztráty bližního svého, tak já, jako jediná mezi všemi královny duchovního světa se můžu i zde, pochcaná od psů a potřísněná listopadovou vlhkostí, cítit výhra bude vždy na mé straně.

Otročíte stále ve svých vzorcích chování, návyků a činností?

Ležím na posteli na zádech se zavřenýma očima a čekám. Zkouším se modlit, alel vždycky u „chléb náš vezdejší“ se najednou ztratím v šedé mlhovině myšlenek na to co bylo je a bude. A tak začnu zase od začátku, dokud se mé mozkové spoje – tolik opotřebované, tolik týrané, ale světe div se!, schopné znovu radosti a naděje – dokud se omíláním otčenáše neunaví a nechají tak mou mysl alespoň na chvíli usnout, opláchnout se melatoninem a načerpat další síly na zítřejší pokračování cirkusu, zvaného léčebna, blázinec, odmašťovna.

Ještě než upadnu do polospánku, ve kterém se mi pod víčky objevují jakési vzdálené děje a postavy z jiných světů, mi můj věrný druh Jura připomene, že je také naživu a že má také právo vyjádřit svou existenci, být tím, kdo vytváří skutečnost. Uprdne si prskavým, lehce barytonovým tónem a rozhodnut se ani v předspánkové únavě nevyhnout své povinnosti svůj královský prd oglosovat šišlavě zamumlá: „trumf!“. Za necelé tři sekundy si ještě jednou královsky usere, je to hluboký chraplák, který rozduní naši mnišsko – notorickou celu slavnostním tónem trubce na palácových zdech vítající svého vládce. „potvrzený“ ozve se ještě naposledy Jura a hned vzápětí se ponoří do spásného chrapotu.