Až mne zebe z toho pomyšlení, že další ráno, den, týden, rok už nezvládnu. Ani další život Pane, prosím, ušetří mne! Znovu se probudit do tupě hmotného světa, po tom všem sladkém a nevýslovně osvobozujícím, po tom všem tak zkurveně krásném, co se mi honí hlavou při nočních snech. Vraťte mi zpět mou Blaženost! Až mi trne úsměv na rtech z toho, že už bude srpen a já jsem stále sám jako listnatý strom na širé planině s košatou korunou, všem na očích, obklopen pouze obdělaným polem, zranitelný severním větrem, vyprahlý od lsunce k nepříčetnosti, zkrátka pro smích davu, jenž proměněn ve vítr a krajinu skučí ve mně jako skřivan na konci léta. Ano, je už srpen a rok se přesunul do své druhé půlky, třesu se tesknotou protože čas ubíhá bez reptání a vráží u toho do mne neomaleně jako turek na trhu, vysmívá se mi. Jsem tady no a co? Stále ještě. Co na tom, že se třesu jako listí osiky na konci léta, co na tom, že zřetelně cítím neúprosný běh času, rozežírající mi bránici nutkavými nádechy. V duši mi klokotá tichá marnost a neblahé tušení. Ano, něco se jistě stane. Mám cíťáka, jak říkal můj nevlastní otec, říkali jsme mu strejda, často sázel na sportovní výsledky, hrál automaty a chlastal. Vždycky, když měl cíťáka, tak se nestalo vůbec nic, Akorát přišel domů ještě víc na plech než obvykle. Ale ten den, kdy jsem se Já Obladi Oblada tohodle věku probudil jako vykastrovaný mušketýr, zkrachovalý kníže, opičí potrat pochcaný mongolských chánem všech chánů, tak jsem měl opravdu cíťáka, takovej ten pocit těsně nad podbřiškem, co stoupá přes srdce do hlavy a pak se vypařuje výdechem a ujišťuje nás o tom, že ať děláme co děláme stejně všechno pojede ve stále stejným rytmu vznikání a zániku a že jediný co nás může uspokojit je ten pocit mezi činností a nečinností, mezi krásou a ošklivostí, mezi láskou a hnusem, mezi odvahou a strachem, to něco, co nám stále prokluzuje v dlaních jako pstruh v horské bystřině jako písek v marocké poušti jako obraz mloka na lesní stráni, to něco kým jsem ve skutečnosti bez těch všech trapných přívěsků v podobě jména, zářivých očí a koulí.

Až mne Bože zebe ze skutečnosti, mít na dosah tolik krásy, jež se mi v dlaních mění na šedé kamení. Ale nejsem v tom sám, to ne, ne, jen ty nervy stydlivého kluka, zkorodované chlastem a drogama, už pomalu ale jistě začínají dohánět starou, unavenou mysl k šílenství. Což je opravdu vše marnost? Ne, jistě, nejsem v tom sám, mám několik přátel, pro něž je samota uprostřed davu také každodenním chlebem, Někdy mi však tuhne úsměv na rtech při pohledu na mé milované poustevníky uprostřed městského davu, jak se den co den snaží zapomenout na svou touhu po splynutí se ženou. Až se mi scvrkává pytlík při pomyšlení jak se jim začínám podobat. Ale o mých svatých přátelích a o tom proč někteří lidé prostě zůstávají sami až jindy. Dnes si chceme přece povídat o mrtvé poštolce.

Vstal jsem tedys neblahým tušením, že se něco stane, že konečně vybuchne nebe a vše kolem shoří nebo že mi konečně dojde, kým ve skutečností jsem a kolik zpropadených traumat v sobě má pomalu odkvétající skořápka ducha ukrývá. Někdy si myslím, domnívám se, mám opravdu hnusnýho cíťáka, apokalypticky jsem plný trouchnivějícího pocitu, ze kterého se mi kroutí střeva, jako bych najednou věděl jak to všechno skončí. Špatně, samozřejmě. Budu to vše prožívat znovu, sám a sám, dokud se nescvrknu, dokud nevyshcnu sám v sobě jako rozinka, koncentrující v chatrné schránce všechen cukr nashromážděný každodenním úsilím o sjednocení se světem, se sluncem a kdo ví s čím vším vlastně ještě. Každý den se probouzím s drápy nevyhnutelného konce zaťatých do mého naprosto bezbranného srdce, tepajícího v rytmu chvějící se nekonečné úzkosti, stejné teď jako před tisícem let, kdy jsem se v pěti letech počůrával a pak jako vyplašený vrabčák se svrbivým pocitem v tříslech se pomalu šoural do ložnice rodičů, abych jim oznámil tu hroznou zprávu znamenající potupu a zanecháváající v mé duši jizvičku, které dnes říkám cynicky cíťák, protože sám nevím kde se ta moje marnost křížená s obrovskou nadějí na spasení vlastně vzala. Občas mne načechrá jemný prut milosti, projíždějící páteří jako záblesk světla, mihotavého bílého jasu, jež navozuje v duši pocit, že vše je dobré. Pak mne znovu pohltí temnota. Stačí procitnout ve špatnou dobu. Zažít odmítnutí ženy, strávit špatné jídlo nebo být divákem při umírání jedné poštolky. Jednoho ubohého ptáka z několika milionů. To se vám na serotoninové receptory přisaje tisíce hladových démonů, parazitující na vaší melancholii. Chtěl chlastat svině hladový.

„Je to poštolka?“ „Spíš malej sokolík“ „Myslím, že je to poštolka.“ „Na poštolku je to velký, přeci..“ „No, nevím, každopádně se jí tu líbí.“ zaráčkoval tlumeně a hebce Honza a strčil si do škvíry mezi světle šedivými vousy, jež spolu s vrásky kolem blankytných očí prozrazovaly těsnou blízkost pátého křížku. Honza je ten typ plavého obra, co nechodí kolem horké kaše, všechny trable světa cedí skrz svůj trochu mučicej trochu dětskej smích, kterej se i po mnoha životních kopancích raduje z každého poctivého šluku, z každého rána, ze zdravé pevné stolice a hlavně z dobře odvedené fyzické práce. Umí se ožrat jako zvíře a jako memento na svou schopnost opít se do bezvědomí nosí na zádech vypálený cejch, spálenou rudou skvrnu přes celý hřbet tažného koně. Bylo mu dvacet a usnul u ohně nalitý jak žok. Bylo to na přesně na den jen o pár set let později, kdy upálili Mistra Jana Husa. Honza si zapálil další kamelku , tlustými, opotřebovanými prsty se s cigaretou mazlí a mžourá do paprsků ostrého slunce, prosvítající skrz nový krov, jenž sedí na metrových zdech starého statku jako kostra, připravená na obalení tukem, masem, šlachama a kůží. Stojíme na prostorném dvoře, obklopeném třemi hospodářskými budovami, stojíme a čumíme na všechen ten bordel, co jsme tady při stavbě nového krovu natropili. jehož středu jsou na hromadě naskládány staré trámy, pískovcové bloky, prkna na obložení krovu a spoustu dalšího bordelu. „Vidíš ji, tam sedí, na tom klacku,“ ukazuje Pepa, kulaťoučký blonďák s vychytralýma očima, ukrytými za zatemňovacími skly brýlí, „je nějaká zraněná, koukni na ten zobák, celou hubu má nějakou pokřivenou. Sotva to dořekne, tak mne popadne neblahé tušení, že sem ta poštolka přišla umřít. Stejně jako před několika měsíci ten holub. Taky nám několik dní chodil kolem buňky jako by nám chtěl něco říct, než zmizel v nenávratnu. Ta poštolka sedí vždy někde poblíž, svou mlčenlivou pózou se snaží nám něco sdělit, kouká nehybně do prázdna nebo se drbe nemocným zobákem v peří, snaží se vyslat k nám lidským bytostem neviditelnou výzvu či prosbu o pomoc. Někdy sedí vysoko na krokvích, potom se snese dolů na hromadu starých trámů, blíže k nám, těsně vedle naší dělnickou marností prosycenou boudou. Koukám na ni jak hledí kamsi do nadpozemských světů, pomalu se k ní blížím a natahuji ruku. V onom příslovečném neblahém tušení, v prokletí mého cíťáku, čuju její živočišnou podstatu, která již ví, že brzy zemře, přesto se tomu neodvratitelnému faktu snaží jakási pudová síla touží vzepřít. Ona tajemná síla, toužící po přežití za jakoukoliv cenu, onen nejzákladnější pud, jenž velí žít. dýchat a být i v tom nejbídnějším stavu, i v té nejnevýchodnější pozici. Jak se snaží přiblížit k nám, lidským bytostem, co se zde na stavbě potácejí ve svých zdánlivě smysluplných činnostech, jako by ten nemocný pták tušil ve své animálním já cosi jako možnost záchrany. Naději.

Plachost zvířete je však silnější než strach ze smrti. Neboť poštolka si přece nedokáže představit své nebytí, natož mít z něj strach. To jen my lidé se ve střízlivých okamžicích temnoty mysli třeseme šílenou představou z toho, že nebudeme. Jako kdyby to byla nějaká bolest , kterou musíme překonat. Hrůzná představa nebytí zhmotněná naším panovačným egem až k bodu, kdy uděláme cokoliv , abychom na to nemuseli myslet už ani sekundu, je neúnosná. Proto zakládáme politické strany, šukáme jako smyslu zbaveni, chlastáme a sledujeme televizi. Pomalu k poštolce natahuji ruku nebož chci být dobrým člověkem a zachránit nebohé zvíře od hrůzného osudu smrti, protože jsem překultivovaným moderním robokopem, který dokáže své utrpení ukrýt přepychem každodenní konzumace masa, přibližuji se tomu tvoru , jež je stejně mystické a nepochopitelné jako měsíc až jsem na dosah. Pohladím ji. „Chyť ji!“ zahaleká na mně Pepa, který taky cítí chvění mezí ptákem a našimi hlavami, ukrytými v oblacích neustávající činnosti. V jedné ruce drží hrnek s kávou a v druhé cigaretu. Natáhne ruce s vystrčenými ukazováčku ve snaze zachytit svou poštolku. Jako by ji chtěl chytit za nemocnej zobáček a vytřást z ní její tajemství. Svou naději na nesmrtelnost. Vyfoukne zprudka dým a vzdechne jako poraněný vůl. Chce být také součástí světa, která je schopná ovlivnit běh času. „Ty vole. skoro jsi ji měl.“ Honza vychází z chladu a temnoty stavební buňky s motorovou pilou v ruce, zrzavým dlouhým vousem mu prosvítá podzimní slunce a přesto, že má přízemní, hrdelní hlas a ráčkuje, přesto vše co vysloví zní věrohodně téměř jako zákon. Je to pracat numero uno a náš předák a i ti největší dříči z východu vedle něj odpadávají jako hrušky. Jo, sakra, skoro jsem ji měl. Pták je za několik vteřin zpět kdesi ve zvířecí říší, potichu zakleji sprostě jako správný kokot, ale slunce svítí a máme před sebou den naplněný fyzickou prací, která je za námi vidět a uvolňuje, opravdu. Člověk sice přijede domů zbitý jako zvíře, že sotva zhltne porci masa a ulehne na sedačku do pozice ležícího střelce na televizní cíl, tak usíná aniž by v sobě snad pocítil alespoň náznak snahy vyhovět své ženě a splnit manželskou povinnost v dlouhém stavu prokletou v krákém milostném vzplanutí oslavnou a spásnou. Opravdu. člověk se svalí s pocitem sladké únavy a může na všechno mrdat. Doslova. Zvířecí blaženost. Stále o ni usilujeme, stále nám však nestačí. Někdy toužíme nahlédnout za oponu příjemných pocitů, zkrátka nikdy to není vono, buď mrdáme moc nebo málo, buď máme spoustu práce nebo se nudíme, Buď jsme jen otroky svých pocitů nebo se kocháme svým asketismem. Jsme nejotrlejší z otrlých ze stále násilnějších, drastičtějších, více emotivních, krutě realistických scén v záplavě seriálů a pak nám jihne srdce při pohledu na nemocnou poštolku. Jsme nenapravitelně lidští. A neporazitelní. Neuchopitelní do žádného systému ekonomického, politického, právního, emocionálního, filozofického, každý den pokořeni, však se vstyčenou hlavou každé ráno vyrážíme vstříc svému osudu, tak jisti v tajných komnatách své mysli, že smrt existuje a stále tak odvážní, abychom čelili nejubožejším banalitám světa a se smíchem vítězů se těšili na opilé večery a bezesné noci, kdy je nám do duše znovu a znovu vléván neviditelný smysl naší existence.

„Tak asi pudem něco dělat.“ zadrmolí Honza a rázným krokem vykročí k rozestavěné stodole s novým krove. Pepa cvrnkne frajersky nedopalek přes prašný dvůr a kouká na něj. tváří se utrápeně. Vždyť jo, pudem něco dělat, jasně že. Chvíli jen tak stojíme a dýcháme vedle sebe. Pozorujeme Honzu jak se u staré kamenné zdi snaží nastartovat motorovou pilu. Tušíme co přijde. Po několika vzlycích a škubavém nářeku benzínového motoru se přes dvůr ozve krásné a rázné slovo „Kurrrrva“ se zcela jasným a drnčivým R, „Kdo kurva včera nedoplnil do pily benzín!“ Honza je nasranej. Ještě nic neudělal a už je spocenej. Pepa se zatváří uličnicky, pousměje se a řekne: „Možná bysme měli zavolat nějakej odchyt ptáků nebo něco takovýho.“ Stále se v tom svým českým lítostivým srdénku nebzdává myšlenky na záchranu poštolky odsouzené na smrt. „To bysme ji museli nejdřív chytit,“ snažím se svým nosovým hlasem, který je mi vzdálený jako hučení mořského příboje také přihřát svoj i polívčičku. Také jsem přeci hodnej, dobrej člověk. „Voni tady nepřijedou a nebudou čekat asi až se objeví“ Pepa si kverulatsky spodkem krátkého trika leští vrejle a s přimhouřenýma, šibalskýma očima mžourá po obzoru. Pupek mu čouhá jako měkká ozdoba, jako trofej z našich masových slavností, z hojnosti. Svá moudra pronáší utahaným tónem a na konci chybí jen zívnutí. I když se jmenuje Pepa tak vypadá se svou kulatou palicí a blonďatou kšticí tvrdých a řídkých vlasů, slaměného roští, s tím svým výrazem utahaného šimla a macatým tělíčkem jako by z oka vypadl vzorovému typu českého Honzy, který je svou vychytralostí připraven přechcat celý svět, včetně sebe sama. Z druhého konce dvora se znovu ozve ostré zaštěkání motorové pily, tentokrát se pře dvůr protne můj pohled s ostrým výrazem Honzy, který znamená jediné – jako služebně nejmladší musím vyrazit do skladu pro kanystr s benzínem a olejem a tuhle výzvu ke smysluplné činnosti přijímám, protože svítí slunce a hřeje a mám opravdovou chuť se hýbat a namáhat svaly, v krvi mi koluje kofein a můj trávicí systém dnes dosud nebyl zatížen žádnou neživou hmotou, mé tělo je v řinčivém spojení s duchem, nad hlavou mi bleskově přelétne s jemným štěbetáním několik vlaštovek. Snažím se soustředit na svůj dech, pocit kontaktu chodidel se zemí, vnímám ranní paprsky slunce, hbitý, fascinující pohyb ptáků, letadlo přistávajíc na nedaleké letiště neslyšně hřmí oblohou, jsem existencí bez budoucnosti, jsem masovým obláčkem bez minulosti a toužím se připojit k malému hejnu štěbetavých tělíček. Splynou s němi v neutuchající aktivitě a štěbetat až do skonání světa. V podloubí mezi staletými zdmi se usídlilo několik deítek drobných hbitých létajících tělíček. V hnízdech nalepených na starých klenbách, pod kterými máme sklad s nářadím a starými trámy, vytrvale piští několik mláďat. Několikrát za minutu k nim přilétají akrobatičtí letci, bleskově prolétnou dírou ve zdi s citem nebešťanů, jako by otvor nebyl jen o necelý centimetr širší než rozpětí jejich křídel, jako by to jejich představení mistrovského letu a štěbetavého smíchu bylo jen pro mne a pro tuto chvíli. Vždy se mi zatají dech, když skrz tlusté zdi slyším jejich ševelení a když pak střemhlav a na milimetr přesně proletí skrz kruhový otvor a najednou jsou pryč. Chvíli jen tak stojím a přemýšlím, jestli mám ještě nějakou šanci. Pak mi myšlenky na zpackaný život ulétnou malým otvorem v mozku a jsou pryč. Nadechnu se do svadhistány, popadnu kanystr s olejem a z temného, chladného podloubí vyjdu opět na slunce. Pak celé dopoledne makáme střídavě na slunci a ve stínu, pijeme čaj, kouříme, vyhlížíme poštolku.

Po obědě se s Pepou sejdeme v chladném podloubí a odklízíme staré trámy. Všude po zemi jej zaschlý vlaštovčí trus. „Svině jedny, všude tady serou“ zahlásí mručivě Pepík a hlasitě si usere. „Trumf!“ zahlásí a roztáhnr chřípí jako by se chtěl nasosat vlastního puchu. „Ty vole bacha“ mrkne na mně a skloní se k trámu,“ včera jsem měl pět bráníků a káefcéčko, je to radioaktivní.“ zařehtá se a jde vidět, že má velkou radost z vlastního smradu, ponevadž puch rozkládajícího se ne – jídla a kvašených nápojů potvrzuje jeho bídnou existenci na tomto krásném vlaštovčím světě. Složíme dalších několik trámů a na chvíli se posadíme. Pepa si vrazí do fousatých úst pomačkanou kamelku. „ještě musíme vystříkat ty včely, je potřeba tam ubourat kus toho sloupku.“ ušklíbne se na mně. „Vezmeš si to na starost, ne, potom co ti ta svině minulý týden vletěla do ucha?!“ „No, tak to nevím“ odpovím ztuhle jako bych měl knedlík v krku a pohlédnu ke stropu na kroužicí vlaštovky, jako bych se chtěl uklidnit. Při představě usmrcení celého úlu divkoých včel ve zdech starého statku mám divný pocit. A k tomu ta poštolka. ještě před týdnem, když mi jedna rozzuřená včelka vletěla do ucha a já pobíhal po celém dvoře všem na očích jako postřelenej osel, tak jsem byl rozhodnutý vyvraždit celé včelí pokolení. Sotva mi ten hnědý bzučivý zázrak kolega vyluxoval z ušní trubice průmyslovým vysavačem, tak mne chuť na pomstu a zabíjení ihned přešla. Jsem prostě starej měkkejš. Cpu se masem, ale při skládání trámů jsem schopnej odfouknout broučka, abych snad neukončil jeho existenci. Čím jsem starší tím jsem ochoten přijmout smrt a myšlenky na konečnost mne v okamžicích tmavěmodrých nálad naplňují pocitem marnosti. Jsem rozněžnělé hovno tohodle světa. Ta proklatá poštolka. V předtuše smrti krouží kolem statku, posedává na trámech, drbe si peří jako by nic a zírá svým ptačím zrakem do stratosfér jiných rozměrů, chtěl bych ji zachránit, chtěl bych alespoŇ NA OKAMŽIK VNIKNOUT SVÝM VĚDOMÍM DO JEJÍ TEMNÉ a tolik neznáme, skoro až hrůzné ptačí bytosti, která se prej vyvinula jako my, totiž evolucí, ale má peří, umí létat a vidí myši z velké výšky, klube se z vejce a její chování je pečlivě popsáno tlupou vědců, co se dohodli na výkladu světa o vývoji druhů, ale zapomněli, že Darwin byl hluboce věřící člověk. Copak je to vůbec všechno možné? ty vlaštovky, ta poštolka, Pepa s kulatým bříškem nebo Honza pronášející hrdelním hlasem své pravdy a třpytivým pohledem sledující svět? Chtěl bych tu poštolku zachránit, opravdu by mi to dodalo naději na mé sestupné cestě životem, klopýtající letními dny jako dosluhující osel a snažící se alespoň na letmý okamžik zachytit letmý dotek kouzla, jež dokáže připomenout sladkou nádheru mé věčně mladé, nesmrtelné duše.

Jen Honza, čerstvý padesátník se tvář, že našel klíče k bráně životního optimismu a štěstí když do půl těla svlečený svírá ve svalnatých rukou motorovou pilu a vyřezává neúnavně zádlab za zádlabem, čep za čepem a skrz prošedivělý plnovous mu svítí slunce, odráží se mu v třpytivývh záblescích na temeni hlavy, na chlupaté hrudi, v náznaku pivního měchu, jenž mu trochu schlíple visí přes opasek jako memento časů hojnosti, slunce se opírá životodárným leskem do jeho zjizvených zad, skoro upálený Jan, skorosvatý, skoro dodávající naději svým přístupem k životu bez zbytečných keců. „no a přežil jsem to.“ vyhrkne k dávné události a usměje se svým zetavým šimlím úsměvem. Nebo když mručí své skoro svaté životní moudro: „No to se nedá nic dělat“, které funguje jako zaklídnadlo a opravdu mně hřeje u srdíčk jako jemná dávka opiátů.

Zavíráme boudu a je pátek. Loučíme se a já se nenápadně zmíním o tom, co mi vrtá hlavou více než světová politika nebo má kariéra nebo snad představa volného víkendu nebo snad touha po kontaktu ze ženským principem. Znovu nadhodím téma poštolky a prohodím tlumeným hlasem, spíše pro sebe a pro onoho velkého hráče, který vymyslel evoluci. “ To jsem zvědav, jestli ji tady v pondělí uvidíme…zachrchlám a flusnu zelený kemr do prachu nádvoří. „Škoda, že jsme ji nechytili..“ Loučíme se a skáčeme do svých kár vstříc volnému víkendu, který pro fyzicky pracujícího člověka zanmená hlavě žrádlo, gauč a televizi – zde trochu rozvést.

O víkendu, kdy kamenné město svírá horoucí náruč letního vedra se vrhám do zdánlivých radovánek, jež nepřináší úlevu, ale jen dráždí mysl a smysly k dalším tužbám po ukojení a ráno mám vytřeštěné oči a zírám do prázdna jako ta poštolka a snažím se kroužit kolem lidských bytostí a svou mlčenlivou pózou je upozornit na to, že umírám, pozor!!! lidičky, jsem vyprahlý srdcem a jako ta poštolka si myslím, že to přece všichni musí vidět jak strádám přílišnou vnímavostí a samotou duše, al esotva se ke mně přiblíží ruka bližního, tak vzlétnu a schovám se v temné komoře své bolesti. Chci se ve svém osmačtyřicetiletém těle a kdovíjak staré duši přece skvěle a i když mi je zoufale jasné, že toho dosáhnu jen odříkáním a tvrdým režimem, přesto kráčím od požitku k požitku, chvíli rozradostněn nádherou světa a slávou sebe sama, chvíli rozesmutněn předtuchou marnosti a věčné samoty uprostřed davu a myšlenkami na to, že už bude srpen a pak začne padat listí a odeltí rorýsi, a já stejně jako ta poštolka hledám jakousi naději a kroužím kolem ve snaze najít zpřízněnou duši, která prej dokáže zpomalit běh času a usmrtit tisíce hladových démonů, sajících z cév mého mozku Radost, lásku a tichý smír a já stejně jako ta poštolka si drbu peří svého smyslového těla a celé hodiny, když na mně nikdo nekoukám, tak koukám do prázdna skrz vysoké kamenné domy starého prastarého města a znovu zapomínám, že běh světa, přírody a mého osudu není naprosto v mých rukou, ale ve stejné pradávné síle, co nyní hodinu za hodinou usmrcuje poštolku a jež dává vždy to, co právě potřebujeme. Ať je to dobré nebo špatné. Ona smrtící hrozivá síla dávající na chvíli té opeřené bytosti jakousu naději, když ji v e chmurné předtuš přiblížila lidem, nechala se pohůadit a pak poplašeně vzlétla, aby bla se svou smrtí sama, protože vše je nevyhnutelné i přes bolest, kterou cítíme v srdcích i přes všechen vzdor, odpor a vůli ve snaze zastavit neúprosný běh světa.

POštolku jsem v pondělí nespatřil, Ani v úterý, ani ve středu a to jsem si byl sám v sobě skálopevně jistý, že je po ní. Znovu mne zamrazilo. Srpen se chýlil ke konci, dny se krátili a všechno všetně nebe se tvářilo jako by už nikdy nic nemělo být dobrý, supr zelený a krásný. V pátek jsem ji konečně uviděl. Ležela na balíku střešních tašek, ztuhlá a již poněkud seschlá, očička zakalená a hlavu zkorucenou směrem k nebi. „Ježiš, tady leží.“ zaráčkoval Honza a dal se do řezání dřevěných desek. Nabral jsem mrtvolku ptáka na lopatu a zahrabal ji v zanenbaném koutě u staré zdi statku, kde jsem jižb několik měsíců stavěli nový krovu a červencové slunce úporně pálilo na naše těla kde se nám nad hlavou proháněly vlaštovky a rojily se divoké včely a kde se na nás za pár týdnů znovu snese podzim, zima a pak to všechno začne znovu. Z povzdálí mne sledoval Pepík s vypouleným bříškem, retkem v zrzavé hubě a přimhouřenýma očima. Taky něco sděloval.

Ač je to hnusné, musím se čas od času ponořit do dehtu vzpomínek, ve snaze vypátrat příčiny mých současných strachů a úzkostí, jenž provází nás – hrdiny nového věku a moderní lidské bytosti – ať chceme nebo ne a občas nám brání v plnohodnotném prožívání každodenních skutečností. A nejen to. Nevyřešená traumata přinášejí roztěkanost a únik před sebou samým, před čistokrevným, laskavým lidstvím, před našim svobodným Já. Před hlubokou tůní, skrývající na kamenitém dně docela zvláštní tvory s živým pohledem dvou malých, blýskajících se očiček a s tlamičkou, otevřenou v bezmezném údivu ze zázraku, zvaného život. Můj tvoreček s lesklýma očima od slz a nepochopení se stále krčí kdesi v koutě panelového domu, uražený surovou necitelností okolního světa. Jak je ti tam ty zmrde, co? Jak se tam cítíš, v těch bahnitých hlubinách mé bytosti, jak se ti dýchá miláčku můj největší a jediný?

Přes všechny nánosy bahna a slizu Tě čas od času cítím jak usilovně dýcháš a snažíš se ke mně vysílat signály. Je to jako dotek sladkého veselí bez pražádné vnější příčiny, nezasloužená laskavost. V bříšku mi zazáří slunce a zurčí ledový křišťálově čistý horský potok. Trvá to vždy jen pár vteřin a proto je mou povinností se snažit tento pocit znovu vylovit a na pár okamžiků se s ním pomazlit. I přesto, že dobývání vzpomínek bývá spojeno s bolestí. I přesto, že se mohu rozplakat. Esence života, dřímající ve mně jako dosud neprobuzená, ale odvěká síla, za to stojí. Může být odrazující, že se k pokladům vnitřního světa dobereme jen soustavnou a vytrvalou myšlenkovou prací, hlubokým soustředěním a odtržením od všech smyslových vjemů. Ale řekněte, vy uličníci, copak netoužíte po štěstí? tedy po pocitu, který vás nutí k pláči i smíchu zároveň, nechcete snad tam kdesi v hrudi nebo v podbřišku nebo na temeni hlavy, cítit tu nepřekonatelnou Něhu a ano, onu Lásku, nezávislou na nikom a na ničem. Po předchozích větách je tedy zřejmé, že je mou i vaší povinností naše sladká Já znovu a znovu vytahovat z temné, tmavě šedé hmoty vzpomínek.

———————————————————————

„Potěšení, jež se zprvu zdá jako jed, ale na konci je jako nektar, o takovém se říká, že je čisté, zrozené z blaženého poznání Já.“

„To, jež ze spojení smyslů s jejich předměty je zprvu jako nektar, ale nakonec je jako jed, takové potěšení je zváno vášnivým“

„Potěšení, které je na počátku i později klamné, povstává ze spánku, nedbalosti a nepozornosti, je zváno jako temné.“

———————————————————————Má největší potěšení a kvality života kolísají a pohybují se jako bárka na rozbouřeném moři ve všech těchto kvalitách. Jsem obyčejný člověk.

Je noc, či snad jen večer, obyčejný a tmavý. Je mi šest let. Chodím do první třídy. Mám samé jedničky, alel nosím domů černé tečky za chování. Sám nevím proč, jsem tak zakřiknutý a křehký. Taki božatko. Kam mně postaví, tak mne najdou.Ani muše bych neublížil. Vždycky se však jako první dostanu k nějakému průseru. Něco ve mně v těchto chvílích řídí mé konání, mé hubené tělíčko a vyděšená dětská myls jen jen nositelem něčeho silnějšího. Zdá s, že se stále nacházím v zázračném světě dětství a jen občas mne z mého blaženého snění vytrhne realita opravdového života, kterou tvoří rodiče, škola, celé to vážně se tvářící okolí se mne pomalu , ale jistě snaží vytrhnout z pohádkového prožívání světa a zatáhnout mně do surové reality podivných povinností, hodnot a naučených zvyků. A kde je hlavní podmínkou k přežití, zbavit se svého kouzelného spojení se světem intuice a zázraků a racionalizovat svou hravou dětskou mysl. Nechat si na přenádheru své bytosti nasadit kleště ega, stlačující kdysi svobodné srdce různými pravidly, strachy, omezeními, myšlenkami na to, jak nás vidí ostatní a jak se jim zalíbit, tlakem na výkon a soustavným nasazováním různých masek, pod nimiž nakonec podlehneme pocitu, že jsme opravdu plně svobodnými lidmi, kteří v každém okamžiku ovládají svá rozhodnutí a řídí se opravdu svými myšlenkami a ne jen naučenými, podmíněnými zlozvyky. Vyrosteme v dospělé bytosti a hledáme štěstí v kaskádách smyslových požitků nebo v tupé netečnosti, bezpečně ukryti ve svých naléhavých rodinných, pracovních a občanských povinnostech jsme jen zřídkakdy absolutně a bez výhrad šťastní a celiství.

Již od začátku se dařilo mne zpracovávat opravdu dobře. Křehké klubíčko nervů s divokým srdcem se pomalu utvářelo v nejistou bytost, vrávorající na hrazdě emocí, vytvořených myslí. „Ten Filipek, to je taki božatko, divej se jak je chudy, ty ručičky, ty nožičky.“ poslouchal jsem zřejmě už v kočárku. Jistě, byl jsem neduživý, hubený, s velkýma hnědýma očima, smutnýma již od narození, ale taky jsem přece naslouchat oslavným řečem jako: „Podivejte se na ten jeho pohled, on vypadá jako kdyby všemu rozuměl a to ještě neumí mluvit, divej se mladší děcka už mluví a on pořád nic, vypadá to jako by se mu nechtělo, ty Karel posluchej, ten synek bude chytrý, možna z něho cosik bude.“ Má matka možná intuitivně tušila, že jsem jiný než ostatní, ale bohužel to byla nepraktická jinakost, nepoužitelná ve světě, ve kterém jsme tehdy žili – v surovém materialismu. kde byli umění a duchovno jen něčím nepodstatným, vzdáleným, něčím, co zavánělo chudobou, hladem, výstředností a celkkově neúspěšným životem. Pokud jste tedy neměl hlas jako slavík a nezpíval každý den v rádiu. „No možná z něho něco bude,“ řekl tata a napil se vlažného piva ze zelené flašky, „když ho muchy nepřiserou.“ hlasitým krknutím zakončil svou moudrost. „Ale dyť můj děda, stary Foltera, ten uměl tak krásně psát,měl nejhezčí písmo ve Fryštátě.“ dolovala ze sebe mama naději, že by ze mně mohlo „cosik“ být. „No jasne, stary Foltera krásně psal, ale cely život se flakal, žadnou pořádnou robotu neměl a babi Hana ho musela živit. Podivej se na Juzka,“ řekl a mylsel tím matčiného otce, mého dědu Pepu, „tyn cely život proflakal na dráze a teď jenom sedi ve sklepě a chlašče.“ „A ty nechlaščeš,“ odpověděla matka, „jsou tři hodiny a ty už máš čtvrté pivo!“ „Ale ja mam za sebou tři noční po sobě, víš co to je, obsluhovat ty najebance? Tata dlouhým lokem dopije pivo a se skelným pohledem na mně v odpoledním slunci zamžourá. Sedim na betonu před panelákem a čmárám si něco prstem na chodník. „To je jasne jak facka, ten synek bude čišník,na nic jineho se nebude hodit.“ A bylo to. Ale – pamatuji se, že jsem měl jednu domu opravdu krásné písmo. Můj sešit v první třídě koloval po všech lavicích. Zřejmě jsem v sobě na chvíli probudil ducha starého Foltery. učitelka i děcka koukali a nemohli uvěřit mému krasopisu. Možná, že ze mně opravdu mohlo „cosik“ být. Ale měl jsem černé tečky za chování. A nakonec – moudrá bytost ve mně byla hnusnými zážitky zakřiknuta dříve než se mohla zhluboka nadechnout.

Byl to večer jako každý jiný. Po večerníčku jsme se šli okoupat, oblíkli si pyžámka a šli spát. Já s rožnutou lampičkou, protože jsem se potmě bál. Dnes večer se mi však nedaří usnou. Z obýváku slyším hlasy. Poslední dobou nás večer navštěvuje nějaký cizí, vousatý pán. Vždycky když je tata v práci. Je to divné. Sedí vždycky s mamou v obýváku a směje se na nás. I dneska se s námi rozloučil, když jsme šli se sestrou spát a díval se na moji sbírku angličáků. Jednoho mi přinesl, byl hezký, kovový, oranžový a pěkně mu pérovaly zadní kola a měl otevírací dvířka. Nemyslíme si o tom se setrou nic, nedochází nám vůbec co se zde odehrává. Nechápeme to. Jen si chceme hrát a radovat se. Až ten večer se vše jaksi vyjasní. I když vlastně ani potom nic nechápeme. Pořád si chceme hrát a radovat se.

Uslyšíme hluk z chodby. A potom hrozitánský řev. Jsme rozespalí. Bojím se. Tata nadává mamě. „Co tady děláš ty kurevnico jedna!“ „Okamžitě vypadni z bytu!“ Do toho něco říká ten hodný vousatý pán, co mi donesl angličáka a kterému říkáme strejdo. Teď už stojíme se sestrou ve dveřích pokojíčku. držíme se za ruce a sledujeme scénu, jež naše životy rozlamuje jako hostii a pak žmoulá v páchnoucí hubě lidských osudů. Strejda nás odstrčí a vtrhne do pokojíčku, za ním se řítí tata, mama, střapatá a vyděšená, na ně něco řve. Strejda otevře dveře na balkón, asi chce utéct, ale bydlíme v prvním patře a navíc dole už stojí děda Pepa s obuškem z tlustého kabelu, který ukradl na dráze. Strejda se vrací do pokoje. Teď už nevypadá, že je hodný. Spíše jako čert. Černé vousy, rudý obličej a tmavé, blýskající se oči. Chvíli se válí s tatou po podlaze. Jako když s děckama před barákem na louce válíme sudy. Brečím. Mám veký strach. Vůbec nevím co se děje. Najednou je všude spoustu lidí, stojíme na panelákové chodbě, sousedi vycházejí z bytů, aby si taky prohlídli tragickou scénu. Jsme v pyžámku a tata vyhazuje mamu z bytu. Strejda už tam není. Je tam babina Hela s dědou Pepou. Se sestrou oba pláčeme. Všichni naši blízcí na sebe strašně řvou. Mama chce něco na sebe. Tata ji nic nedá. „Vypadni s tim barabou ty kurvo!“ Ještě nikdy jsem neviděl tatu tak rozzuřeného na mamu. Tata má jedno oko skleněné, dívám se mu do něho, protože je bez výrazu a pořád stejné jako vždycky jako by se nic nedělo a možná že se mi to jenom zdá, tohle přece nemůže být pravda, taková hrůza. třesu se po celém těle a pořád se dívám toho skleněného oka mojeho taty, který už nemá rád moji mamu, asi proto, že se bavila se strejdou, teď stojí jenom v noční košili na chodbě a všichni sousedi se na nás dívají a pak nás zachraňuje babi Hela, moje milovaná babi Hela, ze které jako z jediné v rodině bylo cítit duchovno, něco krásného a velkéh, cosik co nebylo z tohoto masitého světa, cosik, co jsem tolik cítil a po čem jsem tolik toužil. Objímá nás. A potom nás odvádí k sobě domů Jsou jen dva vchody vedle. Přejdeme tu vzdálenost v pyžámku. „To už bude dobre děcka, nebojte se,“ utěšuje nás svým archaickým hlasem. Potom ležíme v ložnici mezi babinou a dědou. Už nepláču, ale pořád mám strach, třesu se na celém těle a nemůžu spát. Pořád vidím jak na zemi tata se strejdou válí sudy. mamu na chodbě v noční košili a dědu Pepu s obuškem. Když otevřu oči, v pokoji je tma. Jen občas se po stropě mihnou pruhy od projíždějících aut. Vždycky se objeví v jednom rohu místnosti a pak se protahují šikmo přes celý strop než někde zmizí. Chvíli pozoruji tmu a poslouchám jak děda chrápe. Babina si něco šeptem mumlá. Myslím, že se modlí. „Ty Juzek!“ promluví na dědu najednou polohlasem a zatřese s ním, “ nechrapej!“ „Co?“ vzbudí se děda se zachrchláním a lehce se na posteli přizvedne. Povzdechne si. „Ty Hela,“ povídá svojí ženě. se kterou má tři dcery a ta nejmladší se mu kurví, „Co bydymy robiť?“ „Víš co, spi, ráno to vyřešíme,“ zamumlá babina trochu šišlavě. Zuby má ve hrnku na nočním stolku, leží na zádech a když se děda otočí na bok a jemným sípáním usne, začne se znovu šeptem modlit. Zní to měkce jako šumění moře, otčenáš v polštině mně nakonec ukolébá do neklidného spánku, ve kterém se pohupuji ve snových vidinách mezi všemi aktéry hrůzného večera, pluji kolem všech a nad nimi na plyšovém medvědovi a radostně se směji vší marnosti navzdory.

Celé to období potom, mám v paměti rozmazané a nejasné jako flusanec na zdi. Samozřejmě, mysl ta proradná děvka, bažící jen po požitcích by vše nepříjemné a hnusné raději vymazala, odložila na smetiště za městem, mezi všechen ten bordel, mezi ostatní zapáchající zbytky naší minulosti. Ale smůla- Jen přes bláto, vlhký sliz a trochu krve se prodrápeme k briliantům. Za nějakou dobu se odstěhujeme ke strejdovi. Jak nám to tehdy vysvětlili? Něco jako: „Víte, děcka, mama už nemá ráda tatu, ale toho fousatého strejdu a budete se stěhovat. Ale za tatou budete chodit, nebojte.“ Chudák babina se snaží, seč ji síly stačí. Taky je z toho smutná. „Babino, ale já chci zůstat u tebe, já nikam nechci!“, cítím strašnou lítost, když musím odejít z bezpečné a domovem vonící náruče babi Hely. Babičko moje milovaná, jestli tam někde v posmrtném bardu jsi, chci ti poděkovat za všechnu tu lásku, kterou jsi mi projevovala. Není to jen tak. Vážím si toho převelice. Babino moje milovaná, cítím vůni bábovky, mísící se s živočišnou sladkostí a slyším tvůj měkký hlas s polským přízvukem. Přijď za mnou, prosím, někdy. trochu se pomazlit, na chvíli si ti lehnu do klína a budu dřímat v bezstarostném odpoledni, všude bude ticho, jen ručičky nástěnných hodin budou jemným cvakáním upozorňovat na líně se vlekoucí čas. Chci být s tebou v útulku své dušičky, která tak záhy přišla o svou nevinnost a odvěkou schopnost těšit se ze života, hrát si a usmívat se. Ale nikdy přece není pozdě na šťastné dětství. Stačí přece přepsat své smutné vzpomínky na dětství a přetavit je na zlato. Obléct si brokátové pyžámko, vonící jarem a svobodou a říct si: „No a co, sakra práce, dyť jsem to ještě furt já, hubený kralevic s velkýma hnědýma očima v úžasu hledící na celý svět zázraků, připravený se i v téměř v padesáti letech utkat s kostlivci a tvrdohlavě dobývat zpět vše, co mi bylo odebráno, protože po všech traumatech a bouřkách a emotivních debaklech je venku stále krásně – slunce se prodírá skrz mraky, vzduch voní a ptáci zpívají jako by se nechumelilo.

Svěřím vám tajemství horké jako škvarek právě vytažený z pánve. Svěřím vám pravdu o smutku a bolesti, jež se na staré pánvi položené na kamnech pod starým ořechem škvaří desítky let a chtějí explodovat. Je to Pravda stejně pevná jako trnkové dřevo, stejně křehká jako slupka vlašského ořechu. Stejně laskavá jako bzučení čmeláka na konci března, stejně lítostivá jako dohasínající zpěv kosa v letním podvečeru , stejně žhavá jako dohasínající zbytky táboráku. Stejně hustá jako krev, stále kolující v našich žilách jako by se kurva nechumelilo.

Řeknu vám pravdu o roku 1986 jak jsem ji vnímal skrze své dosud panenské smysly, jako bytost vržena osudem do tryskající skutečnosti jako syrový brambor do ohně, jako pomeje Nejvyššího, vylité do diamantového prasečího koryta, jako růže zasazená do nejsušší pudy. Jako komik novověku náhle stanuvší na podiu starořecké tragédie. Jako náhodný návštěvník Pompejí v době jejího nejvyššího úpadku.

„A Filipek pujďe s nami či s vami?“ Ptá se Babi tonka, moje babička číslo dvě a žena, jejíž tajemství jsem nikdy nepoznal, ale za to jsem byl v její přítomnosti vždy přesycen vůní domova a stability, kterou vyzařovala jako pivoňka v plném kvetu.

„Jo něvjim, povídá měkkým polským hlasem Babi Hela, moje babička číslo jedna, protože nejenom, že z ní sálalo duchovno a dobrota jeko srpnové slunce, ale byla to taky mama mojí mamy a to je prostě něco co se počítá, „ať se synek rozhodne sam ni?“

„no jo nevjim ci se tyn synek može rozgodnuť sam, dyť se na něgo podivej na tego boročka“ Babi Tonka v tom měla jasno. Jednou boroček už navždycky boroček.“ Podívala se na mně. Obě moje milované babiny se na mně podívali svým blankytným pohledem, stejně smířlivým, trpělivým a laskavým, kterým se dívali na válku, svou první lásku i setkání se smrtí. Ten pohled plný smíření dodnes postrádám. Bylo mi deset a připadal jsem si už velký, tedy dostatečně velký, abych o sobě a svém osudu mohl rozhodovat sám. Mýlil jsem se. Rozhodovaly za mne emoce, potlačená úzkost, strach z toho, co si o mne pomysli mí nejbližší. Byl jsem přece už od narození jejich drahým Filipkem, jejich křehkým pokladem, jejich malým boročkem.

Řeknete mi, jakou barvu má tajemství, prastará buničina smutku, vržená na plátno přítomnosti? Kdy se vše projeví? Opakovaně jsem zasouval a pozoroval zbytky snů, občas jsem zahlédl havrany ve vysokých korunách stromů, nedbající o naše dramata, jen krákorájící svou Pravdu v obrysech šedé oblohy, jež neslibovala nic dobrého. Ale nebyl to zase tak špatný rok, vy spratci.

Smrtelník z ženy zrozený
má jen pár dnů – a plných trápení.
Jako květ vzejde a uvadne,
jako stín prchne, nezastaví se.

Přesto však z něho oči nespouštíš
a k soudu s tebou ho  poháníš.
Kdo umí nečisté v čisté obrátit?
Ani jediný!
Ty jsi mu spočítal jeho dny,
počet měsíců jsi mu odměřil,
dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.
Odvrať svůj pohled, nech ho být,
ať si užije život jako nádeník!

Bože, dej mi chvílí občerstvení! Chvi si na vše vzpomenout nebo chci všechno zapomenout? Dej mi pocítit Tvé laskavé přítomnosti, oslavného Bytí, kdy každý nádech je svátkem. Nevzpomínám si na nic, nikdy nic nebylo, spálil jsem všechny své bývalé podoby, snažil se odstrčit Boročka, křičícího ve mně žalem a touhou – ale vzpomeň si chlapče – když jsi si jako kluk kreslil nebo lepil hrady z papíru, jak jsi byl svobodný! Jakým stvořitelem, králem, sultánem jsi tekrát byl! Byl jsi králem kaluží a Orfeem listí na stromě, šustícím ve větru. Byl jsi neporazitelným..

Nevzpomínám si na nic. Chci si vzpomenout na vše. Ale myšlenky mně na buničině duše tlačí jako hovno na hrázi a nepřestanou dokud nezatlačím a neroznesu ten hvězdný bordel všude kolem sebe jako kometa rozjebaná v temnotě vesmíru v blýskavých kotrlmelcích kosmického opilce. Dokud nebudu znovu klukem, co si chce hrát. Hrát.

V pokojíčku jsem měl regál na učebnice, umakartová stěna byla plná podivných hraček, jsou to zbytky mého dětství, jež ke mě nyní volají jako Sirény neodolatelným hlasem, plným příslibů. U tenkrát mne začaly přepadat myšlenky na smrt, snad to byl znak dospívání, tajemství se pomalu ztrácelo a přítomnost byla plná neodbytných příčin a následků. Už nestačilo se nezodpovědně zasmát a pustit všechny starosti k vodě. Myšlenky svou neodbytností tlačily na mou dospívající mysl a nutily ji k akci. Konat cosi pro své uspokojení. Klást si otázky. Hledat odpovědi. Být smutný, jen tak, bez důvodu propadat sklíčenosti nebo naopak být neohroženým a neporazitelným bojovníkem a mlátit svou pučící silou do všech rohů světa…To vše mi v náznacích ukazovalo dospělou tvář světa. Nikdy jsem nemluvil. Nikdy jsem nic neříkal dokud jsem nebyl tázán. Nevzpomínám si ani na jedno souvětí, které jsem prohodil k rodině nebo ke kamarádům. Asi proto jsem v sobě celý život dusil příběhy jako v Papinově hrnci, ne nemylte se, mám pro vás triliony dialogů.

A tak, když mne přepadaly myšlenky na smrt, představoval jsem si sám sebe jako vojáka v první linii jak pálí po svých protivnících. To mne uklidňovalo, to mi dávalo pocit jistoty, klidu a zapomnění. Velké Tajemství je, z čeho pramení náš strach. Teď, když je mi čtyřicet, začínají se mi v hlavě rojit věty, které jsem nikdy nevyslovil. Ale měl jsem. Chtěl jsem. Toužil jsem je říct. Chtěl jsem jim říct to tajemství. Pošeptat jim do ucha, že vše, co je opravdu důležité, je nesdělitelné. Nevyslovitelné. Možná se nakonec ale ukáže, že opak je pravdou. Neříkat někomu, že ho miluješ, protože to pokládáš za stejně jasné a zbytečné oslavovat jako východ slunce nebo pohled na odraz nebe v hladině rybníka, nebo řev rorýsů na letní obloze. Svět je hmotný a zároveň stvořený ze slov, jenž jsou vyjádřením naší touhy. To nesdělitelné musíš a jsi povinen znovu a znovu vyjadřovat svým blízkým banálními skutky a slovy, slovy. Slovy, co kloužou po stěně každodennosti a stékají do kanálů naděje a naplnění. Chápete, je to tajemství, jenž cedíme svými prázdnými dialogy, je to tajemství, kterým krájíme svou touhu naplnit svůj život smyslem.

Osvobodit se od všech svých obav a tužeb. Možná jen tak se mohu stát svobodným jako Lawrence Durrell v Alexandrii, když nasával spolu s vůní starověkého světa, kdž cítíl jak mu po tváři stéká vůně osudové ženy. Jako bych čekal na déšť v dlouhém a horkém srpnovém dni, jako kdybych čekal na osvobozující smích po strašlivé katarzi. je to jako kdybych uviděl konečně zemi po dlouhých týdnech na moři. Jako doušek chlazeného piva po dlouhém dni nebo tvář osudového člověka v dobrém, kvalitním rauši. Energický déšť v horkém letním dni je schopen uklidnit napětí zvukem, tříštivým scokattem, hasícím naše nejžhavější toky myšlenek. Odvažujete se vůbec pohledět na své mládí? N však e s ohmatanou abstrakcí, kdy se vaše pohlaví a mysl kroutily v křečích tvoření, ale s pohledem namířeným na srdce, tlukoucí a krvavé? Abyste uviděli jásavou nádheru své duše?

Ano, všichni chceme v duší zasít pokoj.ale ten už nikdy nebude takový jako když jsme:

• když bylo léto a my cítili popraskaný, sladký vzduch
• když jsem cítil slunce i zevnitř, cítil jsem čerstvé rohlíky, které přinesla babina v osm ráno a udělala mi vaječinu
• když jsem se těšil ven, abych mohl jezdit na kole, kopat do míče, skákat, volat do větru aleluja
• když jsem se musel prodírat křovím a vytahovat kolo ze zatuchlého sklepa
• když jsem nemusel nikomu vysvětlovat co znamená být šťastný a přesto být
• když jsem toužil být opilý a myslel jsem si, že všechny zázraky světa ke mne přijdou na zavolanou.
• když flákat se v divokém rákosí představovalo dobrodružství v divočině
• když jsme jedli na koupališti horké broskve a jejich horká šťáva stékající nám po bradách byla sladší než kterákoliv kunda v blízkém i vzdáleném vesmíru
• když jsme byli večer příjemně unaveni ze života
• když jsem cítil v jarním vzduchu a zvláštní puch žížaly, rozšlápnuté na chodníku
• když jsme polívali pracně slepenà letadýlka kanagonem a pak sledovali jak hoří
• když jsem si udiveně, avšak bez emocí vyslechnul zprávu, že děda měl mrtvičku
• když jsem bruslil jako čert na udusaném sněhu na silnici před šestipatrovym panelákem
• když jsem si v horkém srpnovém dni kopal míčem o zeď a znovu a znovu k němu čichal, neschopný pochopit, co je to za vůni
• když prosincový sníh pomalu roztával a vy jste byli přesto ve stavu vytržení
• když jsem bez výčitek svědomí zabíjel zvířata – plazy, obojživelníky, ryby, mravence, aniž bych chápal, že vše je živé stejně jako já, jako já!
• když jsem si poprvé do morku kosti uvědomil, že také Já zemřu
• když Argentina vyhrála MS ve fotbale
• když se psal rok 1986

ano, chvílí se zdálo, že pocit zvláštního přechodu, jenž znamenal konec mládí a započal novou éru syna člověka. Ale nebyl to tak špatný rok.

Ne , nebyl to tak špatný rok. Roční období se ve mně rozeznívaly v harmonických salvách přirozeného veselí. Byl jsem mrštný a pohledný, ladil jsem sá se sebou i se světem. Moc jsem nehloubal a ač jsem to netušil, řídil jsem se intuicí. Cítil jsem až do hloubi srdce, že vše je dobré. Hájemství přírody pro men tehdy bylo staré známé mysterium, do něhož se znovu a znovu vracím. Město odhalovalo svá zákoutí, dosud skrytá za hranicí mého myšlenkového teritoria jako když o deset let později odhazovali sukničku tvé dívky a ukazovaly nejdražší tajemství – jeskyni všech divů.

Byl to dobrý rok. Vše zlé a temné se dosud vznášelo za ochranným valem přirozenosti, mé absolutní nedotknutelnosti. Jako bych sám v sobě v tuto dobu dosáhnul dokonalosti, tak příjemně a svěže se tehdy má duše cítila. Smysly jsem měl zvídavé a mysl bystrou a nic na světě mne nemohlo zastavit mé pevné svaly a pravidelně bušící srdce.

Byl jsem jako srnec, divoký a svobodný, stojící na lesní mýtině, natěšený na vše, co přijde. Byl to dobrý rok. Bylo mi deset let a kromě toho, že děda Pepa dostal svou první mrtvičku, otčím se tu a tam ožral a dělal doma pořadky, od spolužáka Kurice jsem dostal svou první pecku do ksichtu, to bylo jedno z nejlepších období mého života. Opravdu je tomu tak. A nic na tom nemění ani to, že ten rok bouchl Černobyl, protože jsem o tom vůbec nic nevěděl, za to jsem si byl jistá, že ten nejlepší fotbalista na světě je Maradona. Ještě jsem nebyl tak starý, abych cítil tíhu světa a u ž ne tak mladý, abych byl jen bezmocnou loutkou v rukou dospělých.

Tvořivé síly ve mně řičely Radostí. Uměl jsem udělat salto a má svobodná představivost a jemný cit umělce se omamně vznášely v síle prvních knih. Poprvé jsem četl Mořského Vlka, Jak iniciační zážitek! Jak mne okouzlil ten parchant a jeho dialogy o věčném sváru mezi tělem a duší. Sledoval jsem vše kolem sebe z každičkého atomu vzduchu, který jsem dýchal. ANO, tehdy jsem byl připravený převzít odpovědnost za svůj život. Vše, co bych se tenkrát rozhodnul udělat by se mi podařilo. Hledal jsem poslední díl skládačky jménem život. Dotek něčeho nebo někoho – požehnání, moudrost, kontakt s něčím vyšším a ušlechtilým..Potřeboval jsem tehdy onen poslední ťukaneček, abych se mohl vydat na cestu života ve zdravé sebejistotě ducha, v přirozeném a zdravém míru se světem. Bez hybridních strachů a falešných pravd, jenž mne teď tíží na srdci a které musím otesat jako trám napadený hnilobou.

Byl to dobrý rok. Napsal jsem svou první povídku. Vyrobil jsem si nunčaky. Nachytal jsem v ledové, horské řece holýma rukama spoustu pstruhů. Byl jsem králem a můj palác byl všude kam jsem vkročil. Roční období byly mými průvodci, smysly rozjařené Životem, zprostředkovávaly duši oslavné vibrace světa, živoucího více, než kdykoliv předtím. A více než kdykoliv potom. Něco vám o tom řeknu. Ukáži prstem na pár detailů a rozezvučím zvukem ušlechtilého kovu několik dávno nepoužívaných strun v srdci. Tehdy jsem to všechno vnímal. Dnes si to uvědomuji. Byl jsem otevřený jako rozkvetlá lilie a dnes si vše dokáži vybavit jen usilovnou myšlenkovou prací a celou silou svého chtění naldit se na své dávné pocity. A je to ozdravný proces duše, jež se nesmířila a marností a všedními požitky měšťáckého stárnutí, vy spratci.

Svět je stále plný kouzel. Hájemství krásy a netušených pocitů čeká uvnitř nás. Křišťálová koule se vznáší přímo před našima očima, aniž bychom její záři tušili. Neviditelné tajemství světa čeká strnule a natěšeně jako srnec na lesní mýtině osvětlené sluncem – na náš první krok ke zpět ke své dokonalosti. Brrr…Na co všechno si vzpomínám?

Zřídkakdy jsme byli doopravdy smutní. Občas jsme plakali, nebo zuřili nebo s nelibostí vykonávali zbytečné úkoly, ale opravdový Smutek se nás ještě netýkal. Jako bychom byli v sobě stále svobodní – v jednání i v myšlení. Bez zátěže opravdového, vážného a těžkopádného života pohlavních pudů, zběsilé touhy po uspokojení umělohmotných potřeb dospěláků. Žili jsme ve zvířecí milosti mrštných těl, uprostřed nádhery svých duší, přetékajících intuicí, s bystrým vhledem a přímým spojením s říší zázraků.

Ano, přírodní cykly, roční období byli našimi věrnými spojenci, proplovaly mnou neuvědoměle a svobodně, byl jsem v jejich proudění usazen jako leknín na rybníku, pohazovaly mnou jako jako mořský příboj s kusem ohlodaného klacku. Byl jsem, ano troufám si tvrdit!, uvědomělou lidskou bytostí – dokázal jsem přemýšlet, tvořit, milovat – to vše bez neurotické skořápky úzkostí, přidušených zvyků, a vynucených cílů – a zátoveň jsem se cítil součástí přírodních cyklů, světa prostoru, který mne obklopoval. Byl jsem nádobou, plnou vzduchu, stromů, hlíny, lidských tváří a hlasů, deště – to vše mnou proplouvalo a naplňovalo mé nebojácné srdce blaženým klidem.

Všechny roční období vydávaly svou vůni. Zima zněla jako dlouhý, hluboký tón, vyvěrající z hlubin Země a když přišel mráz a sníh byli jsme náhle prosyceni štiplavým, suchým, tvrdým vzduchem, který se v chřípí usazoval v kapénkách absolutní, neposkvrněné čístoty, mítu a nekonečného klidu. Je to vzpomínka či nezměrné, toužebné přání stárnoucího muže? Tak jdeme na to!

Byl večer. A byla zima. Byl čas dlouhých temných večerů a trsklivých nálad. Ne však pro nás, spratky, hořící touhou po všem, co se třpytí. Z okna panelového domu jsem pozoroval chucvalce velkých sněhových vloček. Řítily se ke mně ve světle pouličních lamp v bílých šmouhách a nic nenasvědčovalo tomu, že by někdy chtěly přestat. S tichou radostí pokrývaly tichou zem. POzoroval jsem to se zklidněnou myslí, jako mudrc, aniž bych věděl, co to slovo znamená, Teď již to vím, za to nedokáží, ať se snažím sebevíce, dosáhnout onoho klidu mysli, jež mi byl tenkrát darován mým mládím. Byl jsem obdarovaný. Vločky dopadající s tlumeným plesknutím na okenní tabuli našeho panelákového bytu ke mně hovořili tajným jazykem pomíjivé krásy. A nejenom to. Byl jsem součástí tajemství, rozkládajícího se za našimi okny, v temnotě zimních dní jsem se cítil dobře, jako kdybych právě usedl na trůn.

Ráno bylo všude bílo a ve vzduchu poletovalo – jaksi zmateně a neurčitě – několik drobných nedodělků Stvořitele, pár drobných zrnek sněhobílých, pár dodatků předchozí noci a v bílém světle začínajícího dne vypadaly jaksi zapomenutě. Chtivě jsme se vrhali ven ve snaze polapit tu nádheru. Všechno bylo naše. Každičká část vzduchu, země, vody i slunce. Nic nemělo nárok na to nám uniknout. „Hej synci, pojďme se koulovat..“ sotva jsem v hlavě utvořil větu, stala se skutkem a první krásně udusaná koule se mi s tříštivým rachotem rozbila o rameno. Byl jsem nadšený.

To bylo jásotu! Hned jsme do toho křehkého a pomíjivého zázraku zabořili ruce, vyváleli jsme se v něm, ochutnávali jsme ho jako tu nejbáječnější zmrzlinu, cpali jsme si ho za krk, aby jsme opravdu pocítili pravdu paní zimy jako nejsvatější pravdu pravdoucí. Chtěli jsme si tu každoroční slavnost příchodu sněhu prožít do morku kostí. Když si na to ráno vzpomenu, je to jako kdyby mne někdo šlehl přes srdce bílým bičem z hroší kůže, ale bezbolestně, jako bych měl své vnitřnosti vystlány sametem. Každé takové ráno pro mne bylo požehnáním. Každé křupnutí nohy ve sněhu bylo zvukem zvuků. Byli jsme prodchnuti Zimou v celé své bytosti a hodlali jsme si tu nezaslouženou laskavost vyždímat do poslední kapičky, „Ale rychle synci, než to roztaje!“ Ani nás nezajímala předpověď. O to co bude se starali dospělí, My jsme tady byli od toho si hrát a vnímat. Když jsem vyšel ráno ven, všechno, celý svět mi praskal v chřípích. Nezajímalo mně, co bude. Byl jsem králem rozlehlých plání a na věci příští jsem nehleděl, neboť jsem v ruce třímal žezlo a v srdci jsem měl diadém.

Své zimní hrátky mohu rozdělit na ty městské a horské. Vždycky jsme chtěli jet na chatu do Beskyd. Ale i když jsme zůstali doma na sídlištiv Karviné 6, taky to mělo své kouzlo. Hráli jsme hokej na hřišti mezi panelákama, rychle se stmívalo, ale protože jsme byli děti a byl sníh, rak na nás nedoléhala tesknota, ta svině proradná, rak známá z dospělosti. Utkvělo mi v hlavě několik detailů, jež mají tu moc znovu vyvolat nevinnou radost z láskyplného objetí zimy. „Maš rukavice?“ ptá se mama, když se řítím ven, abych ochutnal ledovou smetanu. „Pojď si dát ještě chleba, dyť musíš mít hlad, teď si přišel ze školy a už chceš jít ven?“ otázka mamy s hnědýma vlasama a měkkým hlasem zněla smířlivě, atak jsem na ni odpověděl jen ledabyle, protože jsem věděl, že vše co řeknu, bude pro moji mamu svátostí, protože jsem její milovaným synem. „Jasne, mam všechno mamo, du hrát se sykama hokej,“ řekl jsem bezmyšlenkovitě, nasadil si kulicha a otevřel dveře bytu, směrem ke svobodě, ke hře. „Ale v šest ať jseš doma!“ pohrozila ještě ve dveřích mama a já už jsem cítil praskající zvuk mrazu a vůni sněhu zběsile jsem sbíhal schody. Těšil jsem se. Bylo mi deset, byl jsem radostným klukem a jediné, co jsem chtěl bylo řvát do světa Hurá. Byl jsem desetiletým dítětem , vše jsem vnímal s dětskou radostí – rozdíl byl v tom, že jsem si některé věci užíval již uvědoměle – mohl jsem je spojovat s řádky z knih a vytvářet tak zcela nové pocity, jež dokázaly dát všemu nový rozměr.

Celá naše cesta do školy, mezi šestipatrovými paneláky, kolem staré budovy závodní jídelny Kovony Karviná, kolem staré budovy restaurace Praha a kolem zvláštní školy. To byla cihlová budova, majestátní a kdysi vážená. Za války tam moje prababička pracovala jako školnice. Jeden německý voják si ji oblíbil a chodil tam za ní jako za mutter, pro dobré a vlídné slovo, jež je stálé a trvalé za všech vládnoucích garnitur. Ten obraz měl moje babička vždy na výstavním místě, v obýváku, na dobrém světle a když umřela řekl jsem, že ho musím mít, tak se se mnou táhne už několik dekád, měl jsem ho ve všech svých asi dvaceti kvartýrech, jednou jkraluje v předsíni, jindy v ložnici, někdy si dokonce i přes námitky ženy – spolubydlící, vysloužil výsostné místo v obýváku. Je to starosvětský portrét dávno zmizelého světa vytvořený narychlo amatérskou rukou německého vojína, lae přesto v sobě ten obraz něco má – jako by z něj dýchala síla země, jako by z něj čišela nezkrotnost a neoblomná vůle stejně jako z Vincentova Rozsévače.. Nakonec ten chudák popraskanej a nedoceněnej skončil ve starém domě na Vysočině v podkroví, kde jsem měl naplánováno zestárnout, napsat svá stěžejní díla a zemřít, ale má žena byla jiného názoru a našla si mládence, který z ní znovu udělal Bohyni, což pro mne znamenalo změnit plány, totiž ještě nestárnout, svá stěžejní díla odložit na později a prozatím zapomenout na smrt. Ten obraz je symbolický, Ač namalován amatérsky je krásný v uchopení tématu – krásní svalnaté koně, ovládané oráčem ryjí krajinu nad oblohou, která není blankytná. Zvrásněná bílými mraky vzpomíná na svou nevinnost. Uvidím ten obraz ještě někdy? Jsem tím stejným člověkem jako před deseti lety, kdy jsme se seznámili? Dokáži nám oběma odpustit, že jsme si přísahali lásku do konce života a nebyli schopni svůj slib dodržet?

Ale zpět ke smetaně mládí. Jsme venku a zima nám ševelí ve spáncích ve krátkých křupancích, vše je tak čisté až se mi zdá, že se rozprsknu ve vteřině vteřiny ve zmrzlých štěpinách, že exploduji štěstím a ani nevím proč. I Broňa to tuší, můj nejlepší kamarád funí a tlusté tváře křečka má rudé a očička mu těkají po celém našem rajóně. Plácku mezi panelákame, kde se odehrává vše, co potřebujeme. Můžeme se koulovat, jen tak se válet ve sněhu, hrát hokej na udusaném sněhu na hřišti s pukem, zkoušet se trefit dobře uplácanou koulí do pouliční lampy, nebo, což máme nejradši, číhat za rohem bloku na nic netušící kluky a pečlivě připravenýma ledovkama je nemilosrdně zmasakrovat a dokud se nevzdají a skoro nerozpláčou, dokud netečou s brekem domů, do tepla. Zima nám ševelí ve spáncích a my zapomínáme na všední starosti, opuštěné ve zdech paneláku, zakonzervované v přetopených bytech se svou podivnou ponurou zimní atmosférou, kterou utváří televize blikající do tmy již od pěti hodin, rozpraskané párky na plotně a rodiče, snažící se v nás vykřesat cosi jako nadšení.

Celá naše cesta do školy byla dobrodružstvím. Koruny vysokých topolů se černaly havrany, kteří nám svým krá krá nenaháněly strach ani sklíčenost, neboť tyhle věci jsme v té době vůbec neznali, ale jen se v nás odrážely, aby s velkým jásotem oslavovali tu výsadu být naživu v zimě, když napadne sníh, je vám deset a do vánoc zbývá měsíc. Byl to sakra dobrej rok a kromě několika výstředních opic našeho otčíma, kdy jsem ucítil stisk podivné úzkosti a nechuti k životu, kromě několika banálních potíží ve škole, kdy jsem se v dějepise poprvé neshodl se svými učiteli a uvědomil si, že mohu být i v opozici, i když to není žádaný, kromě toho, že bouchnul Černobyl, o čemž jsme stejně nevěděli a taky kromě toho, že jsme našel svůj první bílý chlup na ohanbí a hrozně jsem se za něj styděl, tak to byl vážně prima rok, ve kterém jsem se cítil natolik velkej, abych rozhodoval o svém životě, kdybych mohl, ale taky tak parádně kluklvsky jak se jen může cítit kluk, co ve svých buňkách cítí přírodu a všechny její období a tak nějak tuší, že je toho všeho součástí. Poprvé v duchu zakleje, nesouhlasí s vnějším okolím, poprvé sí o tom, co by mohlo být náplní jeho života. „A čím bys chtěl být Broňo, ptám se svého brudra, když kráčíme po stvrdlém sněhu do školy, havrani krákorají a hned v první hodině nás čeká zkoušení z dějepisu. Učí nás chlap s velkým masitým ksichtem a velkýma ušima, nevěřícně vždycky zíráme na jeho obrovité ušní lalůčky, kzteré se nepodobají ničemu, co jsme kdy viděli a ve spojení s msitými rty a hlubokým hlasem na nás působí sice autorativně, ale i směšně, jako z filmu pro pamětníky. „No asi elektrikářem,“ funí Broňa a rychle se shýbne pro hrst sněhu, ze které ve dvou vteřinách vyrobí parádní, tvrdou kouli. chvíli se rozhlíží kam by ji jebnul a když nenajde žádný atraktivní cíl, zamíří na panelovou zeď domu, rozpřáhne se krátkým a na tak otylého chlapečka překvapivě rychlým pohybem a mrští koulí ze všech sil. Oba si vychutnáváme ten zvuk, když se koule rozprskne o zeď a pak je ticho. Krá, krá, skandují havrani. „A proč jako elektrikář, to nechápu.“ říkám ledabyle a vzápětí se rozběhnu, protože před sebou vidím zrcadlit se klouzačku přímo uprostřed chodníku a vím, že mám na klouzání ty nejskvělejší kozačky a tak chvi těch několik metrů prolítnout jako král a taky že jo, držíme to v nohách a nepustím a když mně udusaný sníh na konci zastaví už dávno zapomenu o čem jsme se to vlastně bavili. Broňa mi to však připomene. Pak hned pomyslím na ušní lalůčky soudruha učitele Komendra a snažím se myslet na naši chatu v Beskydech, kde je zima jak se patří a já se asi těším až tam o víkendu pojedem bo to je uplně cosik jineho než tady ve městě no ni synci? „No, já nevím,“ zabručí Broňa, tata říkal, že je to dobra robota a mně docela baví spojovat ty dráty.“ Broňa vypadá zamyšleně, až mi připomene dospělého, jak se dívá nahoru a koulí očima. „A ty, co chceš být ty?“ zaskočí mně otázkou. Chvíli zkusím přemýšlet. Taky se podívám nahoru a zakoulím očima. Nedokáži si vůbec představit čím bych chtěl v životě být. Možná jsem budižkničemu. Jako malý kluk jsme chtěl být hajným. Ale co teď, už přece nejsem malý, mělo by to být něco opravdového, něco jako má Broňa s těma drátama. Přece už bych měl vědět, čím chci být. Cítím, že jsem blízko osudového životního rozhodnutí, které musíme udělat už v dětství, jinak budeme již napořád vláčeni svými strachy, očekáváním těch druhých, zavlečeni do sítí pochyb o sobě samém budeme vykonávat jakési zaměstnání, abychom se zavděčili svému již zmrzačenému egu. Nakonec to nezvládnu. Vůbec netuším, čím bych chtěl být. Všude je sníh a já si chci hrát. Zničehonic ze mne vypadne: „Asi biolog.“ špitnu, zatímco v mokrých rukavicích žmoulám další fajnovou, tvrdou kouli. „To je jako co“ zazubí se na mně Broňa koňskýma zubama a nestydatými dásněmi. U nosu má nudli a je takový..je takový divný a ani ne trochu hezký a taky smrdí jako sysel. Ale na rozdíl ode mne ví, čím chce být. Sám jen matně tuším, čím se takový biolog vlastně zabývá, ano nevím jak mně to napadlo, mlhavě zašmátrám ve svém chlapeckém mozečku a vmetu tomu Broňovi sprostému se soplem u nosu: „No přece biolog se stará o přírodu a chrání ji,“ zamířím tvrdou koulí na pouliční lampu a minu ji, „přece něco jako přírodovědec, Broňo.“ Broňa popotáhne až mu celá ta zelená nudle zmizí zpět v malém slezském rypáčku a řekne: „To budeš jako Matějíček,“ chechtá se přidušeně, „budeš mít šedé vlasy a ve vousech drobky od oběda a budeš slinit a prskat, jo?“ „Ale houby,“ zasměji se a žduchnu Broňu do sněhu, abych mu nacpal sníh za bundu a do huby, za všechny ty jeho blbé kecy a protivný smích, za ten jeho syslí obličej a divný hlas a hlavně za to, že si je tak setsakramentsky jistý, čím chce být. Mám ho rád, je to můj nejlepší kamarád a to se cení, obzvlášť, když je mu deset a napadl čerstvý sníh, krásně a čistě mrzne a skrz bílou mlhovinu se začne nesměle ukazovat bledé slunce, aby na malou chvíli ozářilo naše rudé a vlhké, šťastné tváře. Možná jsem propásnul rozhodující moment svého života, protože za pár minut jsem svou intuitivní myšlenku, nápad být biologem, navždy zasypal salvou sněhových koulí, smíchu a nasáváním přítomného okamžiku. Byl jsem princem kratochvílí a anina chvíli jsem si nepřipouštěl myšlenky na budoucnost. Mohl jsem snad onoho roku, kdy jsem byl mrštný jako srnec, moudrý a intuitivní jako indiánský válečník a krásný jako měsíc na obloze, rozhodnout o svém osudu? Mohl jsem snad již jako chlapec cítit odpovědnost vůči sebe samému za své jednání, mohl jsem být jako rozverný kluk cílevědomý, sebejistý a jistý si tužeb svého srdce. Možná. A možná byl vývoj mé osobnosti – trochu ledabylé a vyhledávající okamžitá potěšení . rozhodnuto již v děloze. Nebo ještě před tím. V tuhle chvíli mne zajímala jen bílá, štiplavá, po tom nejčistším snu vonící zima a pára, která šla od huby Broňovi, mému nejlepšímu kamarádovi s nudlí u nosu, krystalizující v podvečerním mrazu do zelenožluté fontánky.

Bylo po Vánocích. Celé to slavnostní období uběhlo a rozplynulo se jako sen. Mezitím sníh několikrát roztál a znovu napadnul. Teď už jsme neměli na co se těšit, snad na jaro, ale to bylo tak zoufale daleko, skoro stejně jako příští rok, nebo naše dospělost nebo okamžik kdy zemře babička. Nebo okamžik kdy snad i my…

Cesta do školy byla posetá krátkými skluzavkami a každým sklouznutím se ztvrdlý sníh proměňoval ve vyleštěný kus šedomodrého zrcadla. Z korun vysokých stromů nás krákoravě hlídaly obrovská hejna havranů, která jsem už nikdy později ve městě neviděl. Byla to slast, protože vždy, než jsme se vnořili do prazvláštního teritoria školních lavic a podivně vyhlížejících lidí, snažících se svými neurotickými tiky vzbudit u nás respekt, tak jsme měli již hlavu plnou havraního křiku a sníh ve tvářích, v ústech, v nose, rukavice rozmáčené a jejich konečky ztvrdlé mrazem. Ano, i za tu kratičkou chvíli na cestě do školy jsme se dokázali nasytit paní Zimou, polaskat se se sněhovou nadílkou a celý ten temný a chmurný čas ve škole se těšit na odpolední radovánky, na svobodu, na život, o kterém jsme nepřemýšleli, jen ho prožívali. Pomalu jsme rozmrzávali, tváře rudé, v chřípích syrovou a živoucí chuť zimy. Učitelka otevírala a zavírala svraštělá ústa s tenkými rty, byl to mluvící čolek s ustaranými rysy a trhavými pohyby, jasně že byl rok 1986, ale i přesto nám připadala předpotopní, jako strašidlo, které je k smíchu a taky trochu k pláči, jako cosi, za co nestojí žít natož umírat. Psala křídou na velkou zelenou tabuli a za okny se vznášely velké vločky v řídkých chuchvalcích, tančily a vybízely nás, princátka okamžiku, ke smíchu bez příčiny, ke zdokonalování sebe sama skrz prostou radost z bytí, k rozmarnému životu. Ano, možná jen pro mne a několik málo vyvolených tančily velké sněhové vločky za okny základní školy a uváděly v úžas, ale není to jedno? Vše již přece bylo řečeno a mně nezbývá než přidat na palimpsest zážitků a vjemů další zápis. Možná to bude ten, který vás, nebohé otroky svých ocasů a vagín, vytrhne z letargie a nechá vás na malou chvíli pocítit světlo, pronikající vašimi buňkami od nejvnitřnějších orgánů a ž po konečky vlasů. A možná taky ne. Pokud v tuhle chvíli stále myslíte na starosti zítřejšího dne a neslyšíte řev rorýsů ve vašem nitru, prosím, tento svazek odložte. Vezměte si do rukou znovu Patrika Hartla nebo Šikmý kostel a vůbec, vlezte mi na záda. Mí havrani krákorají jen pro mé blízké a ten kouzelný soumrak, který se vždy v zimě náhle a tiše snesl nad panelákovou zástavbou hornického sídliště byl posvěcením pro všechny mé bratry, žíznící po krvi, soucitu a nekonečných radovánkách. Byl a stále je symbolem obětování všech sedřených plebejců, kteří na této půdě žili a umírali. Zimní soumrak prosycený mrazem pro mne tehdy byl laskavým objetím. Ještě muselo uplynout spousty vody v Olze, než se magické zimní úsvity staly pro mou duši chmurnými, jako bych se s přibývajícími léty vzdaloval konejšivé náruči přírody a čím dál tím více se přimykal k rozmrzelé a cynické skořápce ega, strašícího mne po nocích bolestí, smutkem a smrtí. Až teď, s přibývajícím stříbrem ve spáncích si občas dokáži vzpomenout a procítit všechny ty slavnostní chvíle, které dookázali pokazit jen dospělí, se svými strnulými úsměvy nebo ďábelskou opilostí nebo podivnými návyky. Je mi záhadou, že jsem v nic nedarujícím normalizačním prostředí, prosyceném omezenou dělnickou představivosti a masovo – alkoholovými orgiemi, dokázal rozkvést, že i přes všechen pláč a traumata, jež v sobě nosím, dokáži přeměnit svůj tehdejší život ve sladký plod, ve slova, která dokáží – alespoň na letmý okamžik – vyvolat všechen ten dětský úžas, neposkvrněný myšlenkami. V těch chvílích, kdy mnou přírodní cykly prostupovaly a já byl jejich součástí.

„Milé děti,“ začala ukňouraným hlasem přednášet učitelka s vyzáblou tváří, pocuchanou stářím, uprostřed které až téměř nepatřičně trčel velký hrbolatý nos. Dvě duhovky modrých očí vybízely k pláči a mahagonové vlasy vytvarované do římské vojenské helmice dotvářely dojem krutosti, jakož i neoblomné lhostejnosti a dogmatické přísnosti. Všech těch hnusných věcí, které mi připomínají základní školu v osmdesátých letech. „Posaďte se, hezky narovnejte záda a ruce za záda. A poslouchejte.“ Ta svině byla opravdu jedna z nejpřísnějších a nejošklivějších učitelek, s Broňou jsme ji pokřtili libým jménem Harpyje. Zaklovála se do našeho panenského masa s opravdovým gustem. Měli jsme tenkrát pozoruhodnou představivost, kterou jsme však využívali především v provádění skopičin a vymýšlení přezdívek. Velmi málo jsme ji zato používali při vyučování, všechny ty věci, byly pro nás tak vzdálené.. „Zítra máme velký svátek, vítězství pracujícího lidu, tak si vemte slušné oblečení, půjdeme celá škola do kulturního domu. Tam se dozvíme spoustu zajímavých věcí o Vítězném Únoru. Tak a teď už k dnešní výuce. Prvním našim prezidentem byl..“ Naříkavý hlas se kamsi vytratil, slyšel jsem již jen tlumený řev havranů, oslavující Vítězný Únor a rozmarně poletující sněhové vločky, tančící se mnou čardáš, o kterém nikdo nic netušil.

Hleděl jsem do první lavice. Seděla tam moje první láska. Dáša. Vždycky když se na měn podívala nebo se mně na něco zeptala, tak jsem celý zčervenal a neschopen kloudného slova jsem se rozpačitě usmíval. Měla buclaté tváře a tlustý pletený svetr. Opravdu jsem již v deseti letech cítil lásku k ženě? Nevím co to bylo, ale když jsem hleděl na její zrzavou, buclatou tvářičku s plnými rtíky a blankytně modrýma očima, bylo mi příšerně špatně, téměř jsem se zalykal oním nezvladatelným pocitem, že něco musím mít, ale nevím jak na to, že je mi upíráno mé odvěké právo na vše, na co mé oko pohlédne, protože jsem snad kdysi ve svých minulých životech zhřešil a teď už mi zbývá jen několik let očistce a nenaplněné touhy, protože svůj pohár vína už jsem si vypil. Dáša, ta liška ryška, našpulila rtíky a s upřeného pohledu na Harpyji, najednou pohlédla na mně, jako by ucítila moji dětskou touhu. Sklopil jsem zrak a začal jsem si na zadní stránku sešitu čmárat nápisy USA a CCCP a náčrtky obličejů, tanků a letadel. „Ty máš nové rifle jó?“ ptá se mně Dáša, takovým trochu pisklavým hlasem a já se dívám jak se na chřípí jejího nádherného nosíku, který když přišla do školy byl tak nádherně zarudlý a je posetý pihami v pravidelných vzorcích jako ve hvězdných horoskopech, jak se to chřípí u té otázky roztáhlo a to mne přivádí na nápad, že mně možná miluje, i když vůbec nevím, co si pod tím mám představit. „No, “ povídám s knedlíkem v krku, “ byli jsme v sobotu v Polsku na burze. To jsou elastické rifle, víš“. Znovu, jako mnohokrát v životě se cítím nejistě a téměř nepatřičně, i když ve skutečností vypadám skvěle, jsem hezký kluk a kamkoliv přijdu, tak jen svým prostým Bytím, přitahuji pohledy jako magnet. „Já vím“, říká Dáša, moje první láska, kterou jsem se nikdy neodvážil pozvat na procházku nebo jen tak ji říct, že má krásné oči, protože jsem se hrozně styděl a pak si po večerech a nocích vyčítal svou bojácnost. Zčistajasna mi můj nejlepší kamarád Broňa, sedící vedle mne v lavici, zasadil ránu pěstí do stehna. Harpyje zrovna otevírala a zavírala ústa, Dáša z první lavice voněla jako jasmínový květ, venku bylo bílo a velká zelená tabule byla pokryta zvláštními, nic neříkajícími slovy. Věděl jsem, že z tohodle koňára budu mít výstavní modřinu, kterou budu ukazovat ještě několik týdnů. Nadechnul jsem se, přimhouřil oči a usmál jsem se. Cítil jsem vůni zimy i Dášu i bolest na stehně a chtěl jsem být znovu venku a už nikdy nebýt v žádné místnosti. Co by chybělo na sebevědomí při kontaktu se svými bližními, to mi bylo přidáno na vnímavosti vůči světu a přírodním cyklům, jež mou mysl balzamovaly jako starořeckou ikonu. Samozřejmě. Moc jsme těm věcem, spojeným s Vítězným Únorem nerozuměli. Žili jsme v kulisách zvláštních hesel jako “ Ať žije KSČ, Proletáři všech zemí spojte se“, Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy nijak, ale ty podivné názvy, které brali dospělí tak vážně, v nás zanechávali jen pocity chladné odměřenosti. Kroužili jsme nad světem jako havrani, drzí, ve své jinakosti a upřímní ve svých vnitřních pravdách. Teď v zimě byl sníh a mráz moje modla a moc jsem toho nenamluvil, vlastně nikdy jsem toho moc nenamluvil, většinou jsme jen odpovídal na dotazy nebo intuitivně vymýšlel různé kulišárny a předhazoval je jako perly svým spolužákům. Tenkrát mi ještě v hlavě neprobíhal nepřestávající monolog, ta neustálá soudní pře, v kterém jsme zároveň žalobcem i obhájcem. A když řekla Dáša, to jsou elasťáky, krásný a zatáhla mi za ně, až se na mých zaječích stehnech krásně napnuly, skoro mi ruply nervy a byl jsem u vytržení a v nevětrané třídě znělo slovo Gottwald jako úder hromu a malé, drzé, hlodavčí oči Broňi rychle těkali po místnosti ve snaze vymyslet nějakou nějakou lumpárnu, stále to ve mně tiše vřelo, radostně to ve mně klokotalo, to cosi, co se nazývá život a právě tehdy se formovala má osobnost a právě tehdy se ve mně stahovaly smyčky všech budoucích chorobných návyků, předsudků a úzkostí. To když jsem donesl domů poznámku za nevhodné chování nebo přišel strejda domů ožralý a děsil nás svou divokostí, to se vždy ta čistá radost a nevinná blaženost dětství rozplynula a s hlasitým prasknutím jako když zlomíte o koleno suchý klacek přišel neznámý strach a děs, jakési hluboké uvědomění toho, že jsme od základu špatní a zasloužíme si trest. Ano, takto se v dětské duši zasévají zhoubné buňky traumat a psychických krizí v dospělosti, kdy vše, co v nás kdysi v dětství kvetlo nyní dozrálo v plod, častokrát trpký a tvrdý jako z planého stromu u venkovské cesty. Ale teď byla zima a to bylo to jediné, co mne hřálo na srdci. Byl jsem zvědavý, protože všude bylo tolik slávy a ty velké tabule s vousatými starci, překrývající celé domy a slavnostní projev v kulturním domě. Muselo se přece dít něco opravdu velkého, když se všude mluví o vítězství ten Lenin s tou bradkou vypadá jako můj starý strejda v Beskydech, co mi vždycky dával angrešt ze zahrádky. Doma o tom však nikdo nemluví, zdá se, že celou rodinu zajímají stále stejná témata – jídlo, práce, chlast, peníze a televize. U té jen mlčky sedí a kouří a když jsou zprávy tak sedí ještě více mlčky a ještě více kouří a občas řeknou sprosté slovo nebo když se se sestrou bavíme, tak nás okřiknou ať jsme zticha nebo když chceme něco vysvětlit, dozvíme se, že jsme na to moc malí. Zkouším to však znovu a znovu, chtěl bych porozumět tomu tajemství o vítězství pracujícího lidu. Možná, kdybych tomu přišel na kloub,mohl bych zapůsobit na Dášu a možná by se na mně pak celé vyučování smála a možná, kdo ví, by se mnou šla na procházku, dělali bysme společně pevné sněhové koule a házeli je jen rtak o zeď, jejítváře by byli rudé a od rtíků by šla pára, jak by se hlasitě smála. Až se mi zatočila hlava při té myšlence. Jednou, myslím, že to bylo minulou zimu, když jsme bydleli ještě s otcem, jsem už to nevydržel a zeptal se. Od té doby jsem ale ptal čím dál tím méně, až se moje otázky začaly pomalu tříštit o tvrdou podlahu světa. „Tato a co to je proletář?“ ptal jsem se ospalé grimasy, sedící na umakartové lavici. Mama se nedbale potácela u kuchyňské linky a venku bylo vlhké, únorové šero, připomínající, že i my jednou zemřeme. „No, to je něco jako my.“ zmačkaný, trudovitý obličej, stejný, jako budu jednou taky nosit, se stáhnul do podoby křečka a pravé oko, zamlžené dlouhou noční šichtou na chvíli pookřálo. „Aha“, špitl jsem mezi soustem chleba s máslem a douškem černého čaje. „No,“ řekla mama zvučným slezským hlasem, ještě více zdrsnělým tvrdou hospodskou dřinou, „to máš pravdu Karle, to jsou stejni blbci jako my, co furt jenom dřou a mají guvno“. „Ale ve škole říkali, že jsme předtím vyhráli.“ nehodlal jsem se vzdát a ptal jsem se dál. „No předtím možná,“ mama se křečovitě zasmála a zalila si z pískající konvice turka. Ozval se tata. Scvrklá grimasa s jedním okem a suchými rty nevydala na vítěze. „Ale nepleť tomu synkovi hlavu Hana, víš, otočil se ke mně a sústy plnými rohlíku s gothajem mlaskavě vyprávěl. „Víš předtím oni jako vyhráli, to byli ale jiné časy víš, byla válka a lidi měli hlad, no zeptej se babiny jako chodila na haldu sbírat uhlí, a měla jenom jedno jídlo denně.“ „A kdo teda předtím vyhrál, ti proletáři?, To jsme přece my?“ začínám v tom mít zmatek. „No předtím vyhráli komunisti.“ řekl tata. „A to jsme taky my? Napiju se čaje a hledím na svého tatu. Jeho bličej se začíná znovu stahovat do odevzdané masky, kterou ze své letargie nevyruší ani Lenin. „No, to my právě nejsme!“, zasměje se mama divokým smíchem, ve kterém je cítit počínající útok na chudáka tatu, “ kdyby jsme byli, tak už jsme někde jinde, víš synku, to už by tata dávno neobsluhoval nejebance ve vinárně ale dělal by vedoucího, cha!“ „Ale Hanko, no tak před tím synkem.“ tata se scvrklým obličejem jako želva se nikdy nehádal. Vždycky ustoupil a stáhnul se do svého vnitřního království, kde se cítil v bezpečí. Do svého somatického úkrytu, ve kterém nemusel nic řešit, jenom být. Tento trik jsme po něm zdědil a vydatně mi pomohl k mé celkové nevýbojnosti, plachosti a bojácnosti. „Tomu nemůžeš rozumět, seš moc malý.“ uzavřel celou debatu tata a pohroužil se zpět do své odevzdanosti. Mama se ještě jednou pokusila ho vyprovokovat. Myla nádobí a trochu zlostně, trochu s úsměvem si jako by sama pro sebe mumlala. „No, to fakt nevím proč zrovna ten chuj Jarek dělá vedoucího, proletař, komunista neni to jedno?“ mrkla svým krásným tmavěhnědým slovanským okem po tatovi jestli se nechytnnul. Nechytnul. Odevzdaně civěl do okna na vítězné únorové ráno. Už tady s námi nebyl.. „No ni, důležité je přece aby se rodina měla dobře. Ty Filip, ale utikej už, za chvili ti začina škola.“ utírala si ruce do utěrky a usmívala se na mně. Nic jsem se zase nedozvěděl. Nevěděl jsem kdo je kdo, jestli jsme vyhráli nebo prohráli. Mama byla ale furt mama, tat byl tata a za chvíli jsem musel do školy. Všichni ti proletáři a ty věci kolem nich byly stejně neurčité jako další věc, která mi začala vrtat hlavou ten večer, kdy jsme se s babi Tonkou ve ztemnělé kuchyni dívali na dlouhý pohřeb Brežněva, ošklivého chlapa, kterého ukazovali v rakvi a babina říkal, že je mrtvý a když jsme se zeptal, jestli i já budu jednou mrtvý a ona řekla ano, tak jsem dostal strašný strach rozbrečel jsem se a mezi vzlyky jsem říkal, že nechci umřít a babina mně utěšovala, že to bude až za dlouho ať se nebojím, ale mně od té doby ten strach nepřešel a vždycky když myslím na smrt vidím tu kuchyň a malou černobílou televizi a obrovské průvody a ošklivého chlapa v rakvi. Tak jsem jednou sebral odvahu a otevřel těžké téma. „Tato, a co bude když umřeme?“ Jeli jsme autem přes jednu z hlavních karvinských křižovatek, pokud si dobře vzpomínám, tak bylo léto v plné proudu, tráva spálená a vlaštovky štěbetaly, vezli jsme si jahody a ty voněly jako právě probuzený život a on prostě jen řekl: „Nic.“ To jeho „nic“ mně šokovalo, pobouřilo, naštvalo. „JAk nic?“ ptám se znovu a ve svém dětském mozečku se snažím si představit, jak vypadá nic. „Nic, znamená nic.“ odpověděl tata a klidně dál řídil jako by se nechumelilo, jako by mi právě nepřestřihl další drátek dětské bezstarostnosti. Ono „Nic“ mne pronásleduje více než jsem si schopen připustit. To „Nic“, vyřčené jen tak mimoděk mělo pro můj život stejnou váhu jako hřmotný smích havranů nebo hořká chuť pampeliškových stonků nebo jako vůně sena na sklizeném srpnovém poli nebo jako křupavé šustění spadaného listí na liduprázdném karvinském chodníku na konci listopadu. Nic. To zpropadené Nic ve mně provalilo stavidla touhy po něčem uspokojivějším, než bylo panelákové bezpečí a školní pořádek, spojený s mrtvolnými obličeji učitelů. Po něčem úctyhodnějším než byla vážnost a autorita našich rodičů. Po něčem hravějším a zábavnějším než byl Broňův úsměv baziliška a naše společně lumpárny. Možná i po něčem svůdnějším a více omamujícím než byl úsměv mé lásky Dáši, která voněla jako náhle stvořený svět a jejíž blankytné oči se zavrtávaly až kamsi do hlubin mé klukovské duše. Tehdy jsem vůbec netušil jaký druh bažení ono břitké Nic zaselo v mém srdci. A možná to nevím ani dnes. Avšak v mihotavých záblescích stárnutí, jenž mi nyní klokotají v nervech, na kůži. ve svalech, v cévách, v kostech, v srdci, v mozku, jsme v pokušení veřit, ze to byl tenkrát můj první záblesk touhy po Bohu. Po vyšší skutečnosti, po sladkém nektaru sebe sama, který dokáže lidské srdce naplnit a uspokojit více než ta nejbáječnější vůně ženy, nejlahodnější pokrm, nevyšší vzrušení smyslů, více než všechny požitky světa. Možná. Samé spekulace, které si na mně má mysl ušila za posledních čtyřicet let a já ještě stále nevím Jsem, který Jsem nebo jsem jen špatně zasazenou jabloní, co vždy toužila po více slunci, aby mohli její plody náležitě dozrát. Byla zima. A Vítězný Únor a všichni ti podivní strejdové, tvářící jako by sežrali Šalamounovo hovno, pro nás byli stejně neurčití, vzdálení a nepochopitelní jako smrt. Jako to nic, které tak krásně přepověděl můj fotr. Těšili jsme se na jaro, které je vždy líbeznou odpovědí na všechny složitosti života. Prostě najednou je tady, slyšíte se křičet, stará krev se obměňuje výbuchy veselí, svět náhle vzplane divokou živelností, z vůně dívky sedící vedle vás se vám točí v hlavě více než kdykoliv předtím, tváře dospělých se napínají a vyhlazují úsměvem, čerstvě zelené šumění listí a zpěv ptáků promlouvají přímo k vašemu srdci. Ale než naložíme svá stará srdce do marinády svěžesti a znovuzrození, než znovu prožijeme ono mysterium příchodu nového ročního období a budeme znovu stát na prahu Tajemství, po díváme se spolu ještě na jednu starou chatu v horách na začátku března, zapadlou sněhem a plnou radosti. Zima se s námi loučila novu sněhovou nadílkou, oblé beskydské kopce byly okrášleny mrazem a na kamnech, ve světnici, obložené smrkovým dřevem, syčel kastrol s horkou vodou.

Když jsme byli na horách, na naší chatě v údolí a byla zima a byl sníh a byl mráz, vyskakovalo nám srdce z těla. Příroda kolem nás byla tichá a klidná, ale my jsme jasně slyšeli hukot z nitra Země. Desátou zimu mého života se mi příroda kolem chaty začala klanět a vše, na co jsem pohlédnul zářilo jako drahokam. Kolik jen dní uběhlo od onoho času?Kolik srdečních tepů, kolik nádechů, kolik strávených řízků, kolik zážitků se mi od té doby usadilo v buněčných membránách mozku a pokrylo prachem ony jiskřivé chvíle mého dětství kdy jsem byl sám sobě Bohem? Do jakých hlubin nevědomí se přede mnou ukrylo nejsvatější tajemství života, ten pocit posvátnosti všeho, co mne obklopuje? A přece! Jako nějakým tajným kouzlem mohu ze skrýší své duše tahat trumfy. Po několika minutách soustředění se celou svou bytostí dokáži do okamžiků dětských chvil přenést. Do těch dávných prožitků duše, jež ze mne snad udělali to, kým nebo čím jsem dnes. Je neuvěřitelné, že jsem byl tehdy stejnou bytostí jako dnes, se stejnou kůží, se stejnýma očima, stejným mozkem, stejným srdcem? Stále s tím stejným nesmrtelným duchem?!. Ty okamžiky! Překryty nánosy neurotického harampádí během dospívání, dospělosti a pomalého stárnutí, začínají zahnívat, rozežrány škůdcem Rozumu a pomalu se na kompostu mysli přeměňují v úrodnou půdu, ze které nechám vyklíčit svá staronová já. Černá prsť stvořená z rozkládajících se zbytků, obsahujíc všechny životodárné živiny, nebude ležet ladem. Pokusím se jí vdechnout život, proto, abych i já znovu ožil, proto, abych i já znovu cítil své radostné srdce, neochvějné a poskakující mi v hrudi jako matador, připravený na dalšího býka. Miluji život a nebojím se smrti, neboť to všechno mnou prostupuje a zanechává mou podstatu klidnou jako hladinu rybníka v konejšivé letní noci.

Opouštíme kulisy města, rozbředlý sníh, panelákovou všednost, tiché a dlouhé čekání na jaro. Stísněnou intimitu bytu. Mama nám do velké tašky balí jídlo, vytahuje z lednice různé věci, je to zdravá a mladá klisna, kterou však jednou za čas popadne sklíčenost, tak si vezme flašku a snaží se zaplašit smutné myšlenky, možná stejné jako mne napadají při vzpomínce na ono „Nic“, co bude po smrti. Teď je však krásná a energická, hnědé oči ji září. Minulý rok už nedokázala dále skrývat před tatou svou nevěru. Zamilovala se do slovenského horníka Pišty, který ji učaroval svou živelností, svalnatým tělem šelmy, šarmem, kterému nemohla odolat. Ženská animální touha po zakázaném ovoci. Je to tělo, které poroučí životu, je to nezkrotný chtíč, měnící dějiny světa. . Po tatovi, jemném střízlikovi s dobrým, však trochu bázlivým srdcem a nevýraznou tváři s jedním skleněným okem, ji poprvé pohladila opravdová ruka muže s kulema. Co na tom, že se rozpadne manželství s dvěma dětmi, co na tom, co si sousedi pomyslí a řeknou o ní, že je kurevnica, mamě je dvacetšest let a jediné, co ji v masové normalizaci osmdesátých let dává smysl je nabušený východoslovenský kyj, živočišné pižmo a ohnivý pohled tmavě hnědých velkých koňských očí. „Ty Štefan, ber ty tašky a dej je do auta! Děcka, oblikejte se, babina už čeká. A ne že budete zlobit! Budete babinu poslouchat a když se venku promočíte tak okamžitě do chaty do sucheho. Dala jsem vám každemu troje štrample, to musi stačit.“ Strejda postává trochu nervózně u dveří, cigaretu v tlustých rtech. Mírně se usmívá a s černým vousem a kulatým nosem vypadá téměř roztomile. Hledí na mamu těma svýma koňskýma očima a těší se na to, že spolu budou týden sami. Já, desetiletý kolouch s trochu vystrašeným srdíčkem, ale s celou pokladnicí vnitřního bohatství a moje o rok mladší sestra s roztomilou slovanskou tvářičkou, ve které se již teď dají rozeznat jemné rysy a pevné rtíky, které budou jednou okouzlovat muže toužící po kráse, my dva spolu s naší milovanou babinou jedeme na chatu. Si ještě užít konce zimy, máme prázdniny, školní aktovky pohozené v kumbále, všechny strnulé tváře předpotopních příšer v maskách učitelů, všechny figury spolužáků, všechny uzavřené místnosti a ulice a domy se v našich myslích jako mávnutím Mrazíkovy berly mrazilky ztrácely jako kouř s Pištovy sparty a v jemných pavučinkách mizely neznámo kam. S představou dřevěné chaty, kopců, sněhu a zimy zmizel dokonce i Broňa, zmizela i Dáša, ten tlusťoch Kufa z vedlejšího vchodu, co mně včera přetáhnul hokejkou po kotníku a drze se mi díval do očí, protože věděl, že je silnější – všechno to městské a stereotypní bylo pohlceno naším nadšením. Těšili jsme se na vytopenou chatu a hromady sněhu kolem a na ticho se šuměním řeky jako malé děti. Byli jsme malými dětmi. Ještě stále. Vyřádit se ještě naposledy ve sněhu a nevědomky nasát dětskou duší energii hor a splynout s čistou esencí přírody. Před šedým panelovým domem roztával na chodníku sníh, šli jsme břečkou ke kávově hnědé škodovce.Ve vzduchu byl cítit smrad benzínu mísící se se zimním vlhkem a jemným tabákovým dýmem. Pišta kouřil. Nad hlavami nám zakrákoral havran. Pak jsme nasedli do auta a rozjeli se zamračeným městem. Kolem vysoké betonové zdi oddělující město od fabriky a potom přes most nad fabrikou do další části města, kde jsou v mírném kopečku vyskládány čtyřpatrové paneláčky jako domečky pro panenky. Jedeme pro babinu, ta už čeká před vchodem, vzorně stojí s černou koženou taškou v pravé ruce, vedle sebe ještě jednu velkou látkovou tašku s fasunkem, tedy s hromadou jídla na celý týden v horách. Babina je maličká má na sobě tmavohnědý kožich s vysokým límcem, který ji zahaluje půl hlavy. A na hlavě má beranici jako kozák, vysokou, s dlouhým chlupem, pod ní ta bodrá slovanská tvář a světle modré oči, které se rozzáří jakmile nás spatří, protože nás miluje, jsme její milované děti, ať je to jak chce a když Pišta vystoupí z auta, aby ji pomohl s taškama, trochu se na něho ušklíbne, ví, že je to čert, ale Hanka si ho vybrala a její nejmladší dcera je pro ní Bohyní, tak jenom měkkým hlasem řekne: „Ty Pišta, opatrně s tou taškou je tam guláš ve sklince, tak ať to stojí v tom kufru. Ahoj děcka, těšíte se?“ Sotva si babina sedla do auta a my ucítili vůni jejího kožichu smíchanou s nasládlým pižmem , který prostupuje každého starého člověka, který věří v Boha a je skromný ve svých zvycích a ze všeho na světě miluje nejvíce svoji rodinu, tak nám bylo najednou ještě lépe než předtím, protože už jsme necítili jenom benzín a tabákový dým a vlhko chcípající zimy, ale i hřejivost blízkého člověka. Pocalovala nás na tvář. Mlasklo to a chutnalo po kávě a uzené makrele. A pak už jsme poslouchali jenom ten krásný, měkký hlas, znějící jako rajská hudba. Znějící jako něco, po čem má duše toužila. Jako tajemství. Bytost babiny námi prostupovala stejně jako roční období, stejně jako sníh a řev havranů, ten hlas připomínající nám skrytá tajemství ukrytá v našich srdcích zněl jako jemný tón varhan. dodnes si nepamatuji, že by z babiny vyšla nějaká prudká nadávka či zlobný výkřik, a když ano, znělo to stále stejně. Jako jemný zvuk bachových pastorálií.

Vyjíždíme z města a opouštíme kulisy svých všedních dní. Popelavě šedé domy a vlhké, rozbředlé silnice a chodníky najednou jako by najednou měly ústa, jimiž se s námi loučily jízlivým úšklebkem. Jen si jeďte, uličníci, na chvíli se zaradujte v lůně přírody v malé chatě uprostřed beskydských kopců! Vše je dobré a město vás bude očekávat znovu za týden. Budete osvěženi sytým, smetanovým vzduchem a teplem z litinových kamen, horským mrazem a domácí polévkou, vždyť vás nic nesouží a ticho zimního lesa a stromy mlčenlivě zírající holými korunami do světlešedého nebe jsou vašimi druhy, proto budiž bílé zimní světlo! Pišta jednou rukou řídí a druhou si hladí svůj černý, čertovský vous. Ve zpětném zrcátku občas zahlédnu jeho oči. Blýskají se jako duhové kuličky. A babina překrývá jejich divoký šelest svým hřejivým hlasem. Pištův pohled vždy ve společnosti babiny změkne, ze slovenského ďábla je rázem beránek, toužící po odpuštění. “ A co Hanka, jak se má? Je teďka šikovná, ni?“ Babina naráží na maminu loňskou recidivu, kdy ji nemohli asi čtrnáct dní odtrhnout od flašky. „Jo, jasne, všecko je v pořádku.“ Pištův hlas zní rozechvěle, jako by předčítal řádky z bible. trochu se před babinou stydí, protože ví, že ona ví, že Hanku už několikrát ožralý zbil a připadá si teď před tou maličkou paní jako uličník, zpovídající se ze svých lumpáren. „A co myslíte babi, bude tam sníh?“ ptá se babiny s jemným úsměvem a pravou rukou vytahuje z krabičky cigaretu. Vkládá si ji do smyslných rtů a nechává si ji frajersky v koutku úst nezapálenou. Jako by ho měla chránit před světem. Koukáme skrz špinavé okýnka na hornickou krajinu za městem, holé koruny olší kolem řeky Olzy a siluety šachetních věží, zkoušíme popohnat čas a přitom posloucháme hlasy dvou dospělých lidí, kteří nás nevědomky utváří a budují tak naši zářnou budoucnost. Sestra má roztomilou devítiletou tvářičku zarudlou nadšením a chladem, vypadá jako lidský vrabčák, mám ji rád, i když ji tu a tam uštědřím nečekaného koňára do stehna. To protože se na zadních sedadlech příliš roztahuje. Toužíme po odpovědi ano, vždyť kdyby na chatě nebyl sníh tak by se rozplynuly všechny naše naděje na týdenní štěstí. Babina nás však uklidňuje. „Tak to je jasne, Juzek pravil, že teď tam je šněgu jak pierun, bo Kikut tam byl předešly tyďyň,“ babina na chvíli zapomněla, že Pišta nemluví po našymu. Tak pokračuje spisovnou češtinou, která z jejích úst zní zvláštně, protože měkký polský přízvuk mění náš jazyk v cosi, co jemně vytéká z hrdla jako léčivý pramen. „Určitě tam bude sníh,“ otočila se na nás a my jsme se smáli jako pominutí a šahali na její kabát, který si v autě nechala na sobě, protože i když byla v té době škodovka sto třicítka strašné dělo, tak topila spíše jen sporadicky, a to v nepravidelných proudech horkého vzduchu. „Těšíte se na sníh, děcka?“, smála se a hladila nás na dlaních. „Jo, jo, jo“, pištěli jsme vzadu, „A můžeme topit v pěcku, babi?“ Strašně jsme se těšili, až ve starých kamnech zapraská dřevo a mrazivým vzduchem chaty bude pomalu prostupovat teplo kamen, tak jiné od našich panelákových radiátorů. „A co děda?“ ptá se Pišta. Hladově potahuje s již zapálené sparty a hypnoticky hledí skrz čelní sklo auta. Je nervózní a cestu na naši chatu a zpět chce mít, co nejdříve za sebou. Hltám cigaretový dým s pachem benzínu a podivné zimní vůně rozblácené zimní silnice. Šedými stříkanci odrážejícími se kolem našich kol se pomalu blížíme k Těšínu. Na poli se vzneslo hejno havranů, a to, co by ve městě působilo zasmušile, je nyní vyzvání k tanci, mocný pozdrav přírody směrem k nám, jasná zpráva o tom, že všechny mocnosti jsou na naší straně. „Juzek je dobrý, akorát se po té operaci trochu psychicky položil“, žvatlá babina a pak se odmlčí. Pišta vyhodí čiko z okýnka až se mi na stehnech objeví žhavý uhlík cigarety. “ Ty Štefan, víš co, “ babinin hlas se najednou ztiší a zvážní, jako by nechtěla abychom to slyšeli, protože jsme ještě malí a babina ví, že zatěžovat mládí těžkými tématy jako jsou smrt, bolest a nemoci, je nejen nevhodné, ale trestuhodné a ví, tuší, že jsme další generace, která už nikdy nebude věřit v Boha celým svým srdcem, ano, sice ho bude hledat ve stáří až se smrt přiblíží téměř na dotek, ale nikdy ho nedosáhne, neboť ona bezvýhradná jistota víry byla rozbořena již v základech a mystický prožitek, který by nám, bezvěrcům, pomohl uvěřit je díky čím více propracovanějším a důmyslnějším smyslovým požitkům nemožný, průměrným lidským životem nedosažitelný. „Víš Štefane“ oslovila ho spisovně, malé baculaté ruce, dojebané celoživotní dřinou, položené na stehnech a zvláštní, žvatlavá mimika úst, ve kterých má protéza, kterou si vždy před spaním vloží do sklenice s vodou na noční stolek,“on nikdy nevěřil, že doopravdy umře a teď..je v lázních v Darkově a na sobotu a nedělu chodí domů, má tu nohu proleželou, má v ní uplně díru a já mu na to dávám obklady, ale trochu mluví z cesty, víš?“ Jsme jen malé děti, ale chápeme a tušíme vše. Sílu přírodních cyklů, radost i smrt. Víme, že mama je notorička a strejda Pišta její ďábelský druh s blýskavými duhovkami místo očí a asi se mají fakt rádi, bo jinak by spolu přec nebyli a babina je anděl náš všech a taky fakt víme, že když babina šeptá a Pišta se tváří zasmušile, že ono proklaté Nic, kterému nerozumíme, ale víme, že existuje, teď prostupuje naší blátivě hnědou škodovkou i teď, když jsou prázdniny a my se těšíme na sníh v horách a čistý, chlácholivý mráz v kopcích a lesech. Jsme totiž nad věcí a ještě stále známe Tajemství, o kterém ti blázniví dospělí jen básní. Za Těšínem směrem na Třinec již vyhlížíme Beskydy a sotva spatříme první sníh na vrcholcích hor, ječíme radostí. Přerušíme tak zvláštní ticho, vznášející se v autě po Pištově dlouhém vzdychnutí. Neví, co by měl říct. Jako sedmnáctiletý svalnatý kluk přijel do naší krásné Karviné, aby tu rubal uhlí a oplodňoval mladé ženy, lačnící po temperamentním, východoslovenském ocasu. Pišta má pronikavý rozum, hraje perfektně šachy někdy dokáže předvídat sportovní výsledky, ale jako mnoho jeho vrstevníků je jeho osobnost a charisma nakonec poraženo protivníkem nejmocnějším – alkoholem. Jaký krásný výtvor lidstva by se z něj mohl stát! Nadán nadprůměrnou fyzickou silou a vytrvalostí, obdařen pronikavým a bystrým rozumem, mohl by být vůdčí postavou, silným rekem, pod jehož mocnými pažemi by se ráda schovala leckterá lidská cháska. Ale je tomu jinak. Umořen dřinou na šachtě a poražen nezkrotným libidem, hledá jako mnoho jiných zoufalců, rozkoš nadsmyslových zážitků pomocí našeho milého démona Alkoholu. Od přírody silné tělo a ocelové nervy jsou pomalu, ale jistě udolávány jedem, v jehož opojení zrodila se naše produktivní a neporazitelná západní civilizace. Kdo si myslí, že je to jinak ať promluví nebo ať mlčí navěky! Pišta vzdychá a babina používá k ukončení trapného ticha nad nedořešeným tématem své léty osvědčené: „No i tak to je.“ A usměje se jakoby sama pro sebe, ale vlastně pro všechny, protože věří z hloubi srdce, že milovat bližního svého je zákon nad zákony. Jo. je to dobrý chlap. Když je střízlivý. Velké srdce, houževnatý sval z Humenného, který v sobě pečlivě skrývá a a odhaluje ho jen v návalech divoké alkoholové zuřivosti. Jako většina mužů své generace své city skrývá, aby ho později utýralo svědomí. Nikdy jsme vlastně neměli šanci ho doopravdy poznat. Jako muže, ani jako člověka. Byl jsem příliš mladý, abych dokázal pochopit jeho vnitřní svět. Ale myslím si, že to byl jen další z křehkých nedodělků své doby, emocionálně nedozrálý jako trpká hruška a vlajíc životem jen díky své vrozené houževnatosti. Vytržen v nedospělém věku ze svého rodiště a vržen na kolbiště života do tvrdé dřiny na šachtě a do hospod, zahalených tabákovým dýmem a prazvláštní odevzdaností mužů s černými šmouhami od uhlí pod očima. Uvězněn ve své nadprůměrné inteligenci a zmítán nekontrolovatelnou slovanskou potencí. Nakonec poražen vnitřními démony se ožralý jak necky oběsil v parku u kašny za kulturním domem. Pod ním se válely dvě prázdné půlitrovky rumu. Jo, Pišta, ten měl kule, to se musí uznat.

Jak jsem již zmínil, byl to dobrý rok. Pišta ani moc nechlastal a spíše se vrtal v autě nebo koukal na televizi a matce se prozatím drastická alkoholová perioda vyhýbala, a tak jsme měli tenhle báječnej rok dostatek klidu času a prostoru na to, aby naše nervy kvetly do krásy. Než se to později zvrtlo a záseky mohutné jako Sandokanova mačeta rozjebaly náš serotoninový systém a amygdalu na rozbředlá vlákna, plná úzkosti a nejistoty ze sebe sama. Ten rok byl krásný a něžný, žádné noční běsy, opilecký řev, do ruda rozpálený, krutý obličej strejdy s ďábelským vousem a tlustými, vlhkými rty, žádná zoufalá a zbitá tvář matky, ožralé jak necky, přecházející tiše z místnosti do místnosti a s pečlivostí alkoholika schovávající načaté lahve s chlastem do těch nejnepravděpodobnějších míst. Do peřiňáku v kumbále, na hajzl do skříňky s vodovodním potrubím, do pračky. Je fakt zoufale smutné, jak jsem o dvacet let později kopíroval její ničivé vzorce chování a začal chlastat jako zvíře. Tenhle rok fakt běžel v poklidu a harmonii, má dětská duše se místy cítila tak silná, tak schopná všeho, tak schopná všechno dokázat! Jak jsem byl krásný a zručný a chytrý, ve chvílích svobodné tvořivosti, kdy nade mnou nestála přísná ruka rodičů nebo učitelů, ale jen jakási vyšší síla, dávající mi v tu chvíli veškerou moudrost věků jako nezaslouženou laskavost. V těch slavnostních okamžicích ve mně najednou duch, či snad intuice nebo možná prastará podstat mé bytosti, spojila své síly s rozumem a vedla mé ruce oči chování a cítění směrem k místům, ze kterých přicházel sladký, ozdravný vánek a konejšil mé srdce. Prožít tak celý ten čas dospívání jen v tomhle souznění! Jak bych se asi dnes cítil? Dokázalo by mne něco zastavit? Nikdy neutlačený pochyby či úzkostí, nikdy nepokořený před sebou samým! Ach! Vidíte? Ani ne za pár hodin se dokáži vzpomínkami vrátit na místo činu. Jak nespravedlivé. Několik hodin se zde nořím do hlubin svého nitra ve snaze obohatit vás, milé čtenářstvo. A vy to jen přelétnete a podrbete se u toho na zádech, možná trochu zívnete a potají si uprdnete. Ale kurva já nechci více než to! Chci dokonce ještě více než abyste si vzpomněli jak se vaše duše cítila když vám bylo deset let! Já chci, abyste si výskli do ticha noci a zazářili do světa tím nadšením a zaplašili tak ono hnusné Nic, vlající skrz okamžiky našich životů jako prsty Kostěje Nesmrtelného. Byl jsem jako zdravý květ, přetvořený později v plod, již od počátku červivý, nedobrý, ach Bože!, nedopusť ať padnu nezralý! Ale já již vím co udělám. Nahnilý plod svého života zdestiluji a vyrobím pro vás tu nejjemnější pálenku, jejíž jediná kapička vás prohřeje jako pohlazení ducha svatého jako pšouk samotného átmana jako polibek proroka a prohřeje vám proleželá místa na duši a obalí ono Nic, pulsující v mozkových membránách nás všech, spásnou nadějí. Pocitem, že všechno má smysl, ze kterého pramení Radost, ona velká přesvatá Radost, přinášející jako jediná úlevu od tíhy existence. Je to tak, miláčkové, přesně toto od vás chci.

„O tam, ukazujeme malými ručkami k horám, “ tam je sníh!“ „Jo žech to pravila?“ říká babina zase po našymu, bo cítí naši radost a vytahuje z igelitové tašky, kterou má schovanou pod tlustými nožkami v punčochách dvě buchty s mákem. Pak se podívá na Pištu a zeptá se: „Co ty dáš si taky buchte?“ a podává mu baculaté ruce malou srvrklou spálenou myš, zatímco náš strejda ukazuje do dálky a říká: „Vidíte, tam, to je Javorový!“ a přendá si cigaretu s pravé ruky do levé, aby svými silnými prsty mohl uchopit výtvor babiny z předešlé noci, „fakt, kurva, je tam sníh.“ „Ty Štefan, nemluv sprostě!“ Výtka babiny zní její měkký hlasem jako požehnání. Zbytek cesty už jedeme mlčky. Přemýšlím a představuji si. S chutí máku v puse neuvěřitelně vibruji jak se minutu za minutou blížíme horám a sněhu až odbočíme u starého domu ve Střítěži, kde je vždycky v létě na komíně hnizdo čápů, doleva a pomalu se noříme přes Smilovice dál do nitra hor, do malé vesnice v údolí. S malého poprašku na polích se stává deseticentimetrová vrstva mokrého sněhu a když projedeme kolem kamenného lomu v lesích a mineme ceduli s nápisem Řeka, objeví se sníh na silnici, Pišta zpozorní a zašmátrá v krabičce cigaret. Je prázdná. Zachrchlá a rychle levou rukou stáhne okýnko. Pak vyplivne chrchel zelený a hustý. Prudce letí a přistane u okraje vozovky do shrnutého sněhu. Pod koly auta křupe sníh, jsme v jiném, lepším světě. Všechno to vidím, i to jak jak se rozpleskne ve zčernalém sněhu i sýkorku vzlétnuvší z křoví i krknutí babiny a její nervózní poposednutí na sedačce auta. Za konečnou autobusu míjíme poslední domy vesnice. Dál již jsou už jenom dřevěné chaty a když přejedeme malý mostek přes horskou řeku a stoupáme do posledního kopce, tají se nám dech vzrušením. Glória! Shrnutý sníh kolem cesty má asi metr a je čistě bílý. Na malých smrcích kolem chat leží naducaný polštář zmrzliny. Přední pohon škodovky začne na sněhu prokluzovat, Pišta zakvrdlá šlajtrpákou, podřadí a rozjede se jako čert. Smykem se mezi posledními domky řítíme až nahoru k lesu, házíme sebou ze strany na stranu, přitisknuti k okénkům, abychom už už konečně spatřili překrásné údolí, ve kterém je usazena naše chata. Stojí tam ze dvou stran obklopena horským masivem, dál za ní už je jen pastvina, dům statkáře Janka a hluboké lesy. Srdíčka nám tlučou jako ptáčkům. Je to kouzelná chata obložená dřevem a pod ní zurčí dnem i nocí horský potok. Doplazíme se k ní burácivým hlomozem budovatelského motoru jako bychom chtěli umlčet veškeré ticho hor. Jsme doma. V lůně přírody a radostně skáčeme do vysokých závějí sněhu před chatou. Vše zůstává daleko za námi. I ochrnutý děda, i mama, teď tak šikovná, ale občas se zmítající v alkoholických křečích. Jen Pišta ještě zůstává jako memento městských chvil s cigaretou v koutku úst odhazujiíci velkou lopatou sníh, aby udělal cestičku k chatě. Křepčíme pře chatou ve sněhu a házíme po sobě se sestrou sněhové koule. Dyť už jsme tady, dyť je tady zima a sníh, dyť tady budeme týdem jenom s babinou! Tajemství horské zimy se před námi začíná odkrývat.

Jmenuji se Konstantin a již od mládí jsme byl formován svými bližními a přírodními cykly. Vyrostl jsem jako jabloň v neúrodné půdě a ve stínu vyšších stromů, přesto jsem vykvetl a vytvořil plody, jejichž chuť připomíná tajemství. Přesto jsem okouzlen tím co vím, i tím, co jen tuším v záblescích lidských pohledů a ve vůni ženské kůže, jako i v vzduchu všech ročních období. Neboť, jak jistě víte, vy spratci, ono nic,, může překrýt jen oslnivá moc přítomného okamžiku, není to tak? Milujete se doopravdy? Nebo jen předstíráte a honíte se za otrhaným ocasem svých tužeb? Jste jako já? Téměř poražen, však stále se radující z vůně rozkvetlé lípy a tušící pod lehkým šatem dívky její hebké, svůdné tělo? Vlci v lůně beránčím, snad jste nezapomněli na svůj životní příběh a na to, že jste svatí! Já vím, že chcete příběhy a neodolatelné záplletky ale copak jen únorový horský sníh ve vašich deseti letech nezní daleko mohutněji než jakýkoliv napínavý seriál ve všednosti vašich utrápených dní? Copak jsme jen neužitečným zábleskem ve vesmírných cyklech? Já pravím Ne! Protože jen uvědomělým upamatováním, hodným Schopenhaura jsme znovu schopni prosvětlit temnou, valící se skrz naše buňky, ochořelé životem. Neboť jen tehdy, když nám zní ve spáncích Hallelujah, opakujeme dlouze a plynule, jsme teď, ano teď a nikdy jindy. Teď a nikdy jindy jsme v malé chatě v beskydských kopcích. Je zima.Mama je zase šikovná, děda Pepa má díru v noze po proleženinách, Dáša má ruměnné tváře, připomínající pivoňku a Broňa, ten harant, má lepšího angličáka než já. Babina si pověsí těžký kožich na umělohmotný věšák v malé chodbě a jde hned k pěcku zatopit. To je pravda, která nás naplňuje a utváří. To je ono tajemství, jež cítím skrz své desetileté smysly, trvající celé věky a v mlhavých zápletkách se vynořující v měkkém hlasu babiny, v praskání dřeva v kamnech, v modrošedém světle, valícím se po okolních kopcích zasypaných sněhem nebo v odlesku Pištových černých očí. Když nás opouští, ani nás nepohladí jen se ušklíbne a hořící cigaretou couvá směrem k městu.

Jsme v chatě, venku se pomalu stmívá a ve vzduchu začínají poletovat sněhové vločky jako příslib zítřejších radovánek. Uvnitř je strašná zima, malá kamínka s praskajícími poleny dokáží jen velmi pomalu porazit několik týdnů či měsíců uleželý, marinovaný chlad a zvláštní zatuchlost. Dneska budeme ve svých ložnicích nahoře v prvním patře spát ve svetrech a čepicích, zatímco babina bude do starých kamen ládovat „vyngli“, aby chatu vytopila a děcka vstávali do tepla. Bude topit s láskou až nakonec usne a ráno bude chata znovu chladná, ale přece jen již lehce prohřátá třemi lidskými těly. Dole ve světnici obložené světlým dřevem je jídelní stůl a pod oknem otoman. Po točitém schodišti si odneseme tašky do ložnic. Ta naše je obrácena dolů k řece, máme tu výsadu poslouchat její bublání celou noc, ještě teď ho občas zaslechnu kdesi v hlubinách mysli. Druhá ložnice je bratranců a sestřenic a má balkón s výhledem do údolí, ve kterém je naše chata, poslední v osadě, usazena jako strážce. Dotýkáme se ledových peřin a těšili se na všechno co přijde, dole jsem znovu a znovu otevírali posuvné dveře do verandy až nás musela babina okřiknout, ta naše babina s tučnou slovanskou tvářičkou, krátkými kučeravými vlasy a blankytnýma očima. Měkkým hlasem nás komanduje. „Decka, migejte si vybalit věci a pak bude večeřa, ja? A potym jedyn po drugym kumpať, už nagřivum vode, rozuměli ste?“ Na pěcku už stál velký hrnec, ze kterého začalo pomalu stoupat pára. Klepeme se zimou, pobíháme po chatě a těšíme se na ráno. Ještě předtím než zaplujeme do ledových pelechů, tak se musíme „vykumpať“, což tady na chatě znamená umýt se v lavoru mýdlovou vodou, svlíknout se ve studené kuchyni do naha a pěkně se zmydlit a pak opláchnout. První jde sestra, pak mi babina doleje trochu horké vody a udělá mýdlovou vodu a říká: „A pořundně ja!? Pěkně pod pažami a pulinu, lulinu, dupku, ja?“ Se sestrou se chichotáme, když babina ve svém kázání o řádném umytí zmíní tyhle směšné zdrobněliny našich intimních partií. V deseti letech jsme již dost velcí na to, abycom tyhle zdrobněliny používali. No jo ale jak tomu říkat, jsme přece ještě stále dětmi, i když za pár let již začnou naše luliny a puliny žít vlastním životem, začnou nám dokonce poroučet a určovat naši cestu životem.

Rána jsou nejkrásnější. Rána po občerstvujícím, dětském spánku jsou pohádková. Jak to vše bude pokračovat? Nijak. Jen propluji všemi ročními obdobími a skončím na konci podzimu, ve studené plískanici přinášející chmurnou zimu. Budu stát na panelákové chodbě, celý rozčepýřený a pozorovat mamu, jak vrávorá a v temném kumbálu šmátrá po lahvi. Vzbudí nás šramocení. Babina pohrabáčem vyškrabuje zbytky popela z kamen, zvuk se mi nejprve ponoří do sna, lítám za barákem s Broňou a utíkám před Kufou, Dáša se na mně usmívá z panelákového okna, jako jediná svítí a pak se mezi těmi šedými obrovskými domy ozve hrozný šramot a vše se náhle rozplyne. Otevřu oči. Do ložnice dopadá líné bílé světlo, na protější posteli z pod peřiny vykukuje jen vršek hlavy vrabčáka. Zaraduji se, vyskočím s postele a strhnu ze sestry peřinu. Schoulí se do klubíčka a zakňučí. Vypadá tak roztomile, že hned v duchu zalituji všech těch ran, které jsem ji při našich rvačkách uštědřil. Vypadá tak křehce a já nevědomky vnímám kouzlo, které vlastníme, kouzlo, jež se nyní snažím nalézt pomocí slov, i kdyby to měl být jen jeho nepatrný záblesk, tak to stojí za to. Babina sedí na štokrleti, má na sobě dlouhý pletený svetr a nožem z polínka krájí třísky. „Na stole máš čaj, je akorát na pití a za chvilu udělam vajca. Chceš vaječinu dńebo voli oko?“ Usměje se n mně. Ve flanelovém pyžámku stojící uprostřed světnice, hubený jak vyžle s hnědými kučeravými vlasy si mnu kaštanové oči, něžné, smutné a hledící mimo tento svět. „Ty FIlip, slyšíš mně, máš tady čaj?“ Babina se na mně znovu láskyplně usměje, protože ví, že slyším, ví, že si dám volí oko, ví, že jsem trochu pomalejší, jiný než ostatní děcka, ale stejně jsem její miláček. Vidím babinu a čaj na stole, vím, že jsem ve světnici, kde je zima a za chvíli už v kamnech zapraská a kouř provoní celou místnost, to už klečím na otomanu u okna a dívám se s přivřenýma očima na tu běloskvoucí nádheru. NAjednou se vedle mně objeví tělíčko v pyžámku a strčí do mně. „Děcka nežduchejte se u toho okna a pojďte se nasnídat!“

rychle sníme vajíčka a vypijeme čaj už abychom byli venku kde svítí slunce a poletuje několik zapomenutých vloček jako peří vzduch je řízný a průzračně čistý od mrazu, sníh křupe pod nohama, máme pro sebe všechny ty kopce celou tu oblohu všechny ty stromy. S dětskou neúnavností se znovu a znovu brodíme vysokým sněhem nahoru na kopec, abychom ho mohli sjet dolů na bobech, až je dráha hezky uježděná a ztvrdlá. Potom si bereme lyže a stavíme skokánek a dobití a vyčerpaní z nespočtu pádů, s promočeným oblečením avšak neskonale šťastni, začínáme se stavbou sněhového bunkru. Zimní dny jsou dlouhé, jak jen mohou v dětských myslích být, ale to nám nestačí. Stejně na nás musí babina každý večer volat ze dveří již rozsvícené chodby. „Děcka, domů! Za chvilu bude tma!“ Když už mně po několika dnech všechny sněhové hrátky na chvíli omrzí, zatoulám, jakoby hnán dosud neznámou silou, do lesa. Nevím z jakého popudu, nechám sestru na sjezdovce a sám se vydám hlubokým sněhem mezí nejbližší stromy. Je v tom vzrušení z neznámého. Je v tom tajemství. Když se v noříme několik desítek metrů do hloubi lesa, obestře mně najednou nesmírné ticho. Ticho zimního lesa.

Kým jsme byli v hlubinách radosti, jakou kůži jsme tehdy oblékali, jaký kostým jsme nosili v šalbě světa? Ach, až jednou budu umírat, snad si v záblescích světla připomenu všechny ty nádherné okamžiky mého ničím neposkvrněného člověčenství. Žili jsme bez bahna marnosti, bez nutnosti ukojení, bez dobývání pevností, bez respektu ke smutku, bez zbytečných obav, bez sebeklamu, že vše dobře skončí, protože jsme věděli, že nikdy nic nekončí, hra a tvoření byli jedinými skutky, na kterých záleželo a nikdy nezáleželo více na ničem než na třpytu slunce na horských pláních a na vůni dřeva, jež tiše praskalo v kamnech v černočerných podvečerech, na jemném mumlání babiny, hovořící k nám jako bytost z jiného světa, na nepřestávajícím šumění horské řeky, co nám skrz zvuk předávala poselství o věčnosti, nikdy nezáleželo víc na ničem, co právě neprobíhalo v našich dětských myslích, nikdy nezáleželo víc na ničem než na okamžicích ticha, kroužícího nad námi a předávající nám tajemství. A tak když jsem se po všech těch hrách a duhových barvách, ocitl v tichu zimního lesa, věděl jsem, že to něco znamená. Určitě to muselo něco znamenat, NIkdy jsem ještě takové ticho neslyšel, nikdy, ve svém dosavadním životě jsem nebyl tak blízko sebe sama, nikdy jsem se ještě necítil tak obnažen a na kolenou, ale neskonale šťastný jako v tom tichu zimního lesa, snad jsem si tehdy poprvé uvědomil do morku kostí sám sebe a nahlédl jsem extaticky na svůj malicherný život a na všechno to, co vlastně znamenám, kdo nebo co že to vlastně přebývá v tom titěrném tělíčku, jaká že dušička se třese a raduje a smutní a pozoruje se zalíbením hru jakéhosi života, jehož se cítím součástí více než kdykoliv předtím a každý šedý kmen buku s holou korunou mnou proplouval a všechen křehký bílý poprašek na matce zemi byl mými kostmi a paprsky slunce, zabloudivší do lesa a odrážející se v duhových záblescích v horské bystřině byli pruty milosti Nejvyššího, ozařující receptory mozku až k nejostřejším vidinám. A nevěděl jsem, jestli se mám smát či brečet, když jsem v setině sekundy prohlédnul všechny ty smutné i radostné okamžiky mého, ano opravdu mého života – v tajemném bytě na sídlišti s celým zástupem zvláštních bytostí nebo když jsem se viděl jako školáčka, třesoucího se pod přísnými pohledy učitelů, jako stydlivého hocha, jemuž se tají dech před pohledem zrzavé spolužačky Dáši, páni! já v tu chvíli vůbec netuším, co je to za malýho smrkáče s tím předkusem křečka, syslím odérem a blankytnýma očima. Ano vím, svým rozumem přece vím, že to je Broňa, ale hluboko v duši přemítám jaká bytost se za škraboškou toho sysla skrývá, to přece musí být někdo koho znám alespoň tisíc let, ale proč, proboha, to všechno, vždyť je to tak směšné.

A tak jsem si v zimním tichu prohlédnul v několika vteřinách poprvé sám sebe, odpanil jsem blánu své duše, nadechnul jsem se krásy souznění se světem, ale také jsem políbil sestru marnost, ach kralevici světa tužeb, když daruješ extázi, proč ji vždy doprovází věrná družka marnost? Vždyť než jsem tehdy vkročil do tichého světa zimního lesa znala má duše je nejjemnější tóny života, ať byly smutné nebo radostné, nikdy nepronikaly tak hluboko do krve, tak hluboko do morku kostí a do srdce. A ten ničemný příběh pokračuje tím, že jsem se po několika minutách ticha najednou probral a rozhlédnul se kolem sebe. KOusek ode mne zapraskala větvička smrčku mrazem, z koruny vysokého buku se s jemným ševelením křídel vzneslo káně. Vše bylo pokryto modravým, plápolájícm světlem soumraku. Znovu jsem z nesmírné dálky zaslechl jsem babinino volání a srdce mi zjihlo touhou po vyhřáté světnici. Po blízkosti lidí, jako bych byl v divočině několik dní, tak silně jsem v tu chvíli zatoužil sylšet lidské hlasy a převlíknout se do pyžámka a poslouchat zprávy, kterým vůbec nerozumím, a pozorovat babinu, ať už dělá cokoliv. Těšit se do postele. Vyšel jsem z lesa a bylo šero a dole pod kopcem se šourala malá roztomilá figura mé sestry obalená sněhem a modravým soumrakem, co se ostře zařezával do obrysů zalesněných kopců a do tváře mne najednou začal štípat mráz jako potvrzení všeho, co se dnes událo a jako jásavé Hallelujahh a posvěcení toho, že ode dneška vím o tom tajemství, že nejsem jen jeho divákem, ale také účinkujícím, jenž je schopný svou vůlí a uměním, ovlivnit hru života a dát ji podobu, která přinese štěstí nejen mně, jako aktérovi, ale také všem ostatním žijícím bytostem na světě. Bylo to bláhové. Sotva jsem přišel do chaty, nadpozemské nadšení ze mne opadlo, upadl jsem zpět do prostého člověčenství a byl jsem z toho smutný. Přitom bylo všechno jako každý den, rytmus našemu týdnu na horách udával mírný, ale pravidelný režim naší milované babiny. „Děcka, honem se svlečte to mokre a oblečte se do sucheho, za chvilu bude večeřa, ja? “ zeptala se s tichým zamlaskáním a zadívala se na černobílou televizi v rohu místnosti. Přepínala se kulatým, umělohmotným ovladačem, který hlasitě praskal. V televizi jsem viděl rozmazaný obličej starého chlapa v brýlích se silnými obroučky. Smutným hlasem mluvil o nějakém požáru v sirkárně SOLO v LIpníku nad Bečvou. Začali jsme na sebe se sestrou ječet a mlátit se mokrým oblečením. „Čicho děcka, divejte se jak tam gore“ babina byla uchvácena požárem, ale nás to vůbec nezajímalo. Těšili jsme se na rohlík ve vajíčku a čaj s citrónem. Na suché a teplé pyžamo a ospalé hučení řeky. Všechno bylo stejné jako několik dní předtím, ale stejně vše probíhalo poprvé.

Myslím, že tehdy jsem se cítil poprvé v životě bezdůvodně smutný. Ve snaze zaplašit podivnou náladu, kterou jsem do té doby neznal, pošťuchoval jsem sestru stále více až začala ječet a babina musel a zvýšit hlas, stejně jsem ale nepřestal, u večeře jsem jí kopal pod stolem a ksychtil se na ni a hlasitě jsem zpíval, vrtěl jsem se, dělal jsem všechno prot, abych se zbavil zvláštního pocitu, co mne v zimním lese obalil jinovatkou nedefinovatelného smutku. „Ty Filip, zpamatuj se nebo ti střelim!“ zahrozila babina. Utekl jsem po dřevěných schodech nahoru do ložnice, vlezl si do postele. A rozbrečel se. To bylo poprvé co na mně babina zvýšila hlas a má dětská dušička se třásla bezmocí a myšlenky mi v hlavě jen vířily. Znovu přede mnou vyvstalo ticho zimního lesa a pak ono tátovo definitivní „NIc“, to slovo, jež mi teď v uších znělo jako ortel. Snažil jsem se myslet na příjemné věci, jako na spolužačku Dášu nebo mámu, když se usmívá nebo na zítřejší hrátky, ale nic nefungovalo, vše kolem mne bylo nepřátelské a bojující proti mé radosti. Jako by mávnutím proutku zmizelo vše dobré, co život přináší a zbyl jen zmar, strach a neskonalý smutek. Strejda Pišta hrozivě koulel očima a kouřil až byl všude jenom dým a zdola ze světnice se ke mně linul zvuk televize, kde někdo monotónním hlasem říkal něco o další pětiletce a potom jsem uslyšel měkký hlas babiny kovový zvuk, jak posunula velký hrnec na kamnech a pronikavý hlas mé sestry „Babi a co je tomu Filipovi, proč tak zlobí? Dneska mně celou skouloval a nechal samou na kopcu, babi já mám ještě hlad!“ Potom jsem se zaposlouchal do šumění řeky. Než jsem usnul, cítil jsem vůni babiny a její tak jemný hlas připomínající šustění vlny. Přišla mně přikrýt a pocalovat. „pěkně se vyspi synku muj“ zašeptala mi do ucha a políbila mně na čelo jako anděl. Další dny pokračovaly příjemně. Na zážitek ze zimního lesa jsem zapomněl a jak už to u dětí bývá, příští ráno jsem se vzbudil a viděl svět znovu ve třpytivých barvách, tak překrásný, jako by byl právě stvořen jen pro potěchu mých smyslů.

Až se jednou odpoledne, když jsme se setrou po stopadesáté opravovali svůj sněhový bunkr, svítilo slunce, sníh trochu roztával a z větviček břízek u řeky odkapával sníh v předtuše jarního znovuzrození, objevila před chatou škodovka, přinášející do našeho kouzelného údolí vůni benzínu a kouř z cigaret, znovu před námi zjevující skutečný svět každodenních povinností, dočasných radostí i strastí, svět, jež se mé desetileté mysli a nesmrtelné duši jevil chvíli jako zázrak a někdy jako prokletí či trest. Těšil jsem se na mamu a trochu taky na děcka ve škole, ale stejně mně trošku píchlo u srdíčka, když jsem viděl Pištu za volantem. Nechtěl jsem se vrátit. Už nikdy. Rád bych zde zůstal dalších tisíc let a nechal sebou proplouvat všechny roční období stále znovu a znovu. Pišta se smál a oči mu zářily radostí. vypadalo t, že si ten týden s mamou užili. Vyskočil pružně jako šelma z auta v lehké péřové bundě a uplých džínách, ze kterých včuhovaly bílé tenisky. V nadčení z toho, že je tady stále bílo, začal dělat ze zvlhlého sněhu koule a házet je po nás. To bylo něco! Vycvičeni z týdenního pobytu v mrazu, zimě a jásavém pocitu, že vše je zde pro nás, začali jsme nemilosrdně bombardovat strejdu tvrdýma koulema, postupovali jsme k němu metr za metrem bez přestání na něj házeli koule mokrého sněhu do břicha a do hrudi a nakonec i do obličeje až musel začít ustupovat a křičel “ to stači děcka, už nehraju..“, ale my jsme nepřestali, stále jsme ho bombardovali jako bychom ho chtěli potrestat za včechny jeho alhokolové excesy, kdy ponižoval mamu jako zuřivý démon běhal po bytě a křičel, tak i my jsme teď ve světě kde vládne ticho zimního lesa chtěli ponížit jeho a v návalu vzrušení ho zaplavovali dalšími a dalšími koulemi a i když jsme cítili, že ho to bolí, chtěli jsme více ubližovat, vzklíčila v nás dětská krutost a basta. Pišta se, celý rudý ve tváři a trochu rozzuřený rozběhnul směrem k nám, ale my jako malé mrštné srnky jsme okamžitě hbitým manévrem oběhli rychle chatu ve snaze ho zasypat nečekaně další dávkou z druhé strany. Ve dveřích chaty stála babina se vztyčeným ukazováčkem. Měla krátké, tlusté nožičky, vyčuhující z dlouhého pleteného svetru. Měla buclaté táře, ze kterých sršela něha a světle modré oči, třpytící se životem, vždy láskyplné. A měla měkký hlas, co zněl jako motlitba a dokázal utěšit, rozehnat chmury. Al ety jsme tehdy jako děti neměli, jen malé bolístky a i když na mne tehdy v zimním tichu lesa dýchlo jakési strašné tajemství, trvalo potom ještě mnoho let nežnse mi neblahé pocity zkroušenosti, jakož i nesmírného, téměř mystického souznění se světem a sebou samým rozlezly v nervech jako rakovina. Pišta stál celý rudý vedle ní a zapaloval si cigaretu. „Ty děcka jsou pěkně divoké“ poznamenal s mírně radostným a mírně poťouchlým úšklebkem. „No jo tak je nech, Štefane, dyť už jim to končí“, řekla dobrotivým hlasem babina a zavolala na nás: “ Děcka, honem do chalupy, musíme se sbalit!“

A sotva se za námi zabouchly dveře chaty obložené nalakovanými prkny a pohltila nás benzínem smrdící plechová paráda, tak to pro nás opravdu skončilo. Ještě chvíli nám zima mávala na rozloučenou, než jsme vyjeli z horského údolí, našeho údolí, lemovaného oblými, něžnými kopci, na jehož úplném konci, mezi hlubokým lesem a korytem řeky, stála naše milovaná chata, náš druhý domov, kde jsme se učili luštit tajemství přírody i sebe samých a v jehož prostředí se do mne vtiskly pocity bláznivé svobody a radosti, pocity, které na patře mé stárnoucí duše nyní převaluji jako drahocenné soustu, jako něco, co mi je líto polknout, protože netuším, kdy se znovu dostanu k tak výjimečné příležitosti ochutnat nevinnou svěžest mládí.

Ano, zima se sice ještě chvíli převalovala v městských ulicích jako vlhké a chladné strašidlo, ale za pár týdnů začalo jaro. Vlhké zdi paneláku byly konečně prosyceny vůní čerstvé smetany, slunce nám vypalovalo do sítnic oslavu znovuzrození, všechny tváře našich rodinných členů, kamarádů, spolužáků, učitelů i cizích lidí jsou v tom novém světle ostřejší a dýchají svěžestí, jako by byly přefiltrovány skrz bílou pěnu mraků, procezeny skrz černozem a omyty ledovou vodou z horského jezera. Tak čisté se všechno zdá. Přichází desáté jaro mého života.