Už si nevzpomínám na svou první šichtu, ale byla bolestivá, hnusná a nedávající pražádnou naději. Prožil jsem ji dříve než jsem se narodil. V těle své matky. Ano má kariéra výčepáka a nenapravitelného opilce začala jiz v okamžiku spojeni poměrně hbitý spermie a trochu překvapeného vajíčka, ano už tehdy byl můj osud nenapravitelného opilce předurčen. Jen Bůh ví, proč si můj duch, ta věčná prapodstata bloudící již celé věky hlubinami vesmíru a hledající spásu, vybrala zrovna toto početí, tyto rodiče, tento osud s neduživým tělem a narušenou myslí. Tenhle život plný marných očekávaní, temných noci a nic nedarující kocoviny. Ale také plný bezbřehého veselí, jasných dní, vonících pižmem a kořalkou a nocí, za kterých jsem byl Bohem.
Jmenuji se Boxer. Tedy vlastně Franta, ale tak už mi dlouhá leta nikdo neřekl. Naposledy mi říkala Františku moje žena. Lucinka se jmenovala a byl to anděl. Měla výdrž a to mý nekonečný chlastání tolerovala opravdu dlouho, jako by opravdu nebyla z tohoto světa, jakoby by byla nadaná jakousi nadpřirozenou trpělivostí. nebo mně snad opravdu milovala? Ale teď už jsem pro všechny jen Boxer. To kvůli tomu ksichtu. Při pohledu do zrcadla vidím krutej, masitej ksicht s malýma krvavýma očkama a rudým frňákem, u kořene pokřiveným od Karlova čela. Tenkrát jsem si to zasloužil, jo, ne že ne, přehnul jsem mu tu jeho Aničku přímo v hospodě, po šichtě, opřela se o kulečníkový stůl, byla to jedna z těch nenasytných a šťavnatých černovlasých herek, tekla jako svatojánské proudy a řvala u toho jako čarodějnice ze Salemu mu. Ale nevím jestli ten přeražený nos stál za to. Jsem Boxer možná taky proto, ze se vždycky snažím vydržet až do posledního kola. Tedy pokud de o chlast. Nikdy se nevzdávám a teprve až jsou všichni úplně na sračky, melou hovna a padaj nebo se perou, tak v klidu vstávám, dávám si šnyta na rozloučenou a odcházím do svého temného brlohu, ověnčený dalším vítezstvím, obalen chmurnou peřinou opilosti, upadám do kómatu, abych v sobě ráno znovu ucítil řev ještěra.
Ale já musím, tedy chci začít úplně od začátku. Co je ale úplnej začátek? Všichni za začátek povazuji své narození, je to ale opravdový začátek našich životních osudů, našich radostí a strastí? Nebo si snad může každý svou budoucnost zvolit nebo ji dokonce během života změnit. Zodpovědným přístupem k životu, morálkou, pozitivními vibracemi. Hovno. Nic takového.
Pro mne vše začíná Velkým třeskem. Už v tom nešťastným momentě kdy poslední spermie mého otce opustila jeho varlata a zamířila si to rovnou k vajíčku mé matky, tak bylo víc než jasné, co z toho zásunu vypadne. Jedno neduživé štěně se sklonem k závislostem všeho druhu, s nezvladatelnou touhou se stále cítit lépe než předtím, jako by si do prdele někde v hloubi duše pamatoval na pradávné doby, kdy nebyl jen roztřeseným vyžlátkem, s křehkou emotivní skořápkou a zhovadilou schopností ničit a bourat všechny krásy světa na počkání, ale dokonalou bytostí v požehnaném stavu oceánského blaha, laskavosti a jemného smíření. Ano, pamatuji se, že byli chvíle v děloze mé matky, kdy bylo vše blažené, krásné a božské. Existoval jsem už tehdy? Bylo již v tom zárodku těla vědomí, které si dokáže nyní vzpomenout na zážitky, které mělo ještě před narozením? A proč se my pijani, my alkoholici od narození, cítíme po chlastu tak skvěle, tak proklatě dobře, že odhazujeme vše ostatní? Jsem přesvědčen, že můj sklon k závislosti se v mé duši usadil jako uhelný prach v očích mého otce, již v prenatálním životě. Čím více kocovin prožívám, čím více hrůzných vidin pod víčky po několikadenní nespavosti obnažuje zbytky mých nervů a do krve je drásá, tím více jsem si jist, že abych pochopil svůj defekt, svou nedokonalost čelit bezpečně a zdravě nezřízené konzumaci alkoholu, musím vydat do temné, horké rokle, plné slizu a krve, do embryonálního kvasu dělohy, obtěžkané plodem. Teprve potom se můžu v klidu přenést do svého pozemského těla a začít zpracovávat své první dětské traumatické zážitky. Teprve potom, můžu začít vzpomínat na své první opilosti, kocoviny, teprve potom můžu začít rozpitvávat své návštěvy v odmašťovně a kruté abstinenční příznaky, teprve pak můžu dojít k nějakému vysvětlení, k pochopení toho proč i přes všechny hrůzy a strasti, které mi alkohol daroval, nejsem schopný jeho území vlivu nikdy opustit.
Jmenuji se Boxer, je mi šedesát a jsem docela šťastnej. žena mně opustila před pěti lety, můžu si chlastat jak chci a kolik chci. Cítím se osamělej, to jo, ale taky svobodnej, s neblahym tušením v srdci, že už tady dlouho nebudu. Jmenuji se Boxer a už patnáctým rokem čepuju pivo v hostinci u Mamlasa. Čas se krátí, cítím jak mi ta kurva klepe na rameno a mrká na mně a tak musím, tedy chci, podělit se s vámi o několik nádherných i hrůzných okamžiků s mého života opilce. Natočím si šnyta, zapálím si cigáro a vzpomínám.
Jsem jen unavenej starej výčepák a než se uchlastám, tak se chci ve svých vzpomínkách dopátrat svýho zpackanýho života. Nebo se chci vyzpovídat. Ale komu, pro Boha, komu?! Třeba je život krásnej, třeba je truchlení a lítost jen dárkem démonů a zbytečnou věcí jako je třeba led v kořalce nebo dámské kalhotky. Piju si tady pivíčko, tahám retko, venku svítí sluníčko a chodí krásný holky. Mam svůj kutloch, kam se mužů večer po šichtě svalit. Nemám rakovinu. Lidi mne mají rádi, sotva mně uvidí, jak stojím nebo se již kymácím za výčepem, tak jásají, neboť já a moje království potu, pivní pěny a začouzených plic je jejich spásou. Dennodenně ožírám, no řekněte, liším se snad nějak od faráře rozdávajícího oplatky při svatým přijímání, jsou snad lidé, opouštějící můj přístav naděje s leskem v očích o něco dále vykoupení než ti bezkrevní, neduživí pánbíčkáři? Jestlipak podivnýho havrana taky všichni zdravěj s rozzářeným úsměvem jako chlapi mně, to furt samý „Ahoj Boxere, jak se vede ty stará papriko, Hej Boxere, miláčku můj, vymazli mi tam jeden škopek nebo Boxerku, zlatíčko jedovatý, našlehej mi tu tvou smetánku a nakonec Boxere, ty parchante, jakou jsem dneska udělal škodu, Hej Boxi, doraž mně prosím rumíčkem nebo spáchám sebevraždu nebo Ty, Ksichte!, napiš mi to dneska na futra!“ Všechno je to s láskou a ve všem je láska, vím, že to nejsem já, koho ti čuráci milují, al ejeho veličenstvo Chlast, vím, že to není ten ošumtělý, nateklý zmrd za pípou, moje maska, kterou nosím celej život, ten zbídačenej ksicht a shrbený, sulcovitý tělo, ale možná je ždibeček lásky taky v mým skolovitým pohledu, já jsem opravdu rád na světě a na všechny se usmívám, tedy většinou, občas mám taky chmurnou náladu, to víte a ta nejde zahnat ani kořkou, to se mně pak chlapi bojej a daj si jenom pár kousků a odchází a potají si šeptaj : „Boxer má dneska krámy..“ Ale opravdu, když mám špičku a všechno proudí jak má, hladce, půllitry jsou celý lesklý a pípa svítí do večerního šumu hospody jako nějakej ten obelisk, všichni jsou přichcaný, ale ne moc, prostě tak akorát, že cítíš kážděj nádech a výdech jak prochází celým tělem a buněčnou soustavou a pak vyletí až kamsi do vesmíru a ve všech proudí taková zvláštní něha, tak to si vždycky pomyslím na toho faráře a jeho ovečky a řeknu si: „Boxere, máš kráný povolání, děláš lidi šťastnými, jen se podívej jak září a mrknu na sebe do lesklýho nerezu výčepní stolice a něžně vykouzlím dalšího šampiona s bílou, huňatou čepicí z nebeský vlny.
Kašlu na to, nechci ničeho dopátrat. Jen vám vypovědět životni příběh obyčejného ochlasty. A ten začal velkým třeskem v koulích mého otce. A možná o tisíc let drive. Ale tolik času nemáme. Za chvíli přijdou první hoste, budou mít velkou, poctivou žízeň a já budu muset roztočit pipu. Ještě předtím ale vždycky u prvních ranních šnytů sepíšu pár řádků, aby i další generace notoriků věděla, že nemají žádnou šanci, jak se svým životem vyjebat. Vše je předurčeno, milí zlatí, můžete klidně udělat stojku na křídle letadla, polknout živého hada nebo olízat koňovi řiť, to, že skončíte v zavšiveným brlohu jako úplná nula, nezmění žádný kouzlo na světě.