Toho večera byl rozhodnutý vydržet. Nepodlehnout znovu volání Luciferova pohůnka a vrchního našeptávače ztracených duší. Nepokořit se znovu před nezřízenou vášní. Nesmyslným pudem, tak povrchním a přece tak neovladatelném. Kdyby to záleželelo jen na jeho maličkosti a ne na knížeti temna, jež trestá všechny slabé a ztracené, tak by si toho kašpárka, nalitého krví raději uříznul, než aby šel znovu bídně žadonit o trochu něhy, končící ulepeným žalostným výstřikem. Toho večera byl znovu připraven utkat se se svou živočišnou přirozeností, se svými démony – avšak jakmile se mu po dvou kořalkách nahrnula žluč a krev do chorého mozku a bludné, rozmlžené představy získaly ostré, vyzývavé obrysy, věděl, že znovu prohrál.

Byl ještě tak mladý a nehotový ve svých sedmadvaceti letech, nevěděl co chce od života, nic mu nedávalo smysl, nenáviděl ubíjející práci ve slévárně, stejně jako své staré, tak staré rodiče. Hnusné sídliště nedávající naději. Už jako kluk si nenávist osvojil jako součást své osobnosti. Zároveň však toužil po lásce, které se mu nedostávalo, nebyl ji hoden, tato královská smetana života byla jen pro jiné, lepší lidi. Srostl s hněvem a zlostí stejně jako strom s hlínou, jež mu dává živiny, odevzdal svou duši ďáblovi dříve než jeho život mohl vydat sladké plody a místo nich mu trčely z očí rudé květy, krvácející pupeny , pomalu uvadající a odhalující masitého červa zloby. Kdy se to vlastně stalo, kdy se rajská jablka sladkého života proměnily v chuchvalec masných červů, užírající mu mozek?

Nenáviděl. Nenáviděl také bordely, ukazující mu jeho jeho zbabělost před životem, jeho ubohost. Neschopnost odolat pokušení, jež ho v třeskuté zlobě halilo do rudého sametu. Hroutil se ve své rudé zlobě pokaždé, když ho ovládla sexuální touha, neboť ji nedokázal ovládnout a tolik se snažil. Všechna ta trýznivá léta dospívání, všechna odmítnutí dívek jeho srdce, všechny ty pokořující skutečnosti nedokonalého života, zasévájící v jeho nitru ostnatou rozkoš z bolesti, zmaru a posléze také z krutosti. Ten večer znovu zamířil temným městem vstříc dobrodružství, roztřesen bodajícím ohněm, neschopný myslet. S rudými koulemi, narvanými k prasknutí, cinkající mu v rytmu zrychlené chůze. Nenáviděl svou slabost a ačkoliv si myslel, že proti své ďábelské přirozenosti bojuje ze všech sil, nemohl si pomoct. Nakonec stejně přijde ten zkurvený konec, pomyslel si, tak mám snad právo si taky trochu užít, než chcípnu a nebudu. Nebudu. Cha,chá, zasmál se sám sobě .Chachá, zasmál se světu a všem jeho podivným hodnotám. Nebýt, to je přece úplně šílené a zároveň osvobozující. Zbaven všech myšlenek, těla co chce furt žrát, očí, co se chtějí neustále kochat krásou, zbaven ocasu i koulí, těch zpropadených koulí. Všechno kolem něj se točí kolem žalostného chtíče, co s tím může on, vyvrženec, odporný a páchnoucí ksicht, toužící po kráse a stižený nezvladatelnou pohlavní touhou, stižen psychotickou touhou ničit a devastovat, co s tím může dělat jiného, než trestat všechny ty, co nesou pochodeň marnosti světa dál a dál. Kde je ta láska světa, kterou mu slibovali? Kde jsou ty líbezné ženy, vonící kapradím a citrusy, jež mu v představách tančí oslavný kankán nekonečné blaženosti? Náhle v sobě ucítil neznámou sílu, jež jako by slibovala rozuzlení, sliny začaly chutnat hořce, svaly ho pálily a v uších slyšel temný šelest, prapodivný zvuk, připomínající praskot zledovatělého sněhu na spadaném listí.

Nadechl se studeného, vlhkého vzduchu a pokusil se neurčitou předtuchu zpracovat rozumem. Rozklíčovat, pochopit. Marně. Cosi zlého se na něj chystá, něco většího a silnějšího než jeho vůle klíčí v jeho duši. Měl trochu strach, byl vzrušený, to cosi, co bublalo v jeho nitru již několik posledních měsíců se dnes ozývalo drnčivým bzukotem v uších, dunivým bubnováním srdce a pocitem neznámé síly. Šel nepřátelským městem a opakoval si v duchu mantru, kterou si byl jist více než kdy předtím: „Naposledy, naposledy, naposledy…“

Pršelo hustě a chladný vítr opírající se mu do tváří odulých z chlastu, nevyspání a nevybouřeného libida nic nedaroval. Po dvou rumech vypitých v nárožní hospodě vyrazil tramvají číslo dvanáct do staré dělnické zástavby na budovatelském předměstí kde ho již v jednom z těch prostých bytů s tenkými zdmi a bakelitovou koupelnou čekala Liduška. Ta kurva. Ta jediná ho vždy zbavila toho prokletí, trýznivého pnutí, záškodnického, ostnatého veselí, rozlézajícímu se pod kůží, v nervech, v myšlenkách. Nevěděl kdy přesně nastal ten moment a jeho mládí se změnilo v cosi neurčitého, co snad lze nazvat dožíváním. V odraze tramvajového okna zahlédnul svou tvář a rychle se odvrátil na druhou stranu. Byl to odporný, poražený obličej.

Byla už postarší. Propadlé tváře ji visely pod kalnýma očima jakoby se vzdávaly celému světu. Překvapivě hebká pleť vždy přijímala jeho doteky měkce a mateřsky, mléčné, povislé kozy s velkými koláči bradavek byly stvořeny k cucání a lízání, k ukojení nedočkavých rtů zoufalého samce, nebezpečného vagabunda, nositele démonických vlastností. Mysle na její hladkou kůži a horký klín, nedočkavě stoupal po schodech činžovního domu. V chodbě cítil zatuchlinu a zoufalství. U každých dveří kolem kterých prošel ucítil dech marnosti. Jako by šel po chodbě lágru, plného odsouzenců k věčné dřině a placení složenek, k nakupování a televizní zábavě. K souložení, připomínající automatickou pračku. Takový on nikdy nebude, raději shoří v ohni pekelném. Vždyť kdo jiný než on, marnotratný snílek, onan a neuznaný člověk, by měl usednout na trůnu a se zvrhlým úsměvem házet rudé květy davům? Kdo jiný by měl osvobodit všechny hříšné duše od tíže života ve hmotném těle? Smutně se usmál a před omšelými dveřmi se zastavil a zhluboka dýchal. Potom dvakrát zmáčknul plastové tlačítko zvonku a v temné, smrduté chodbě čekal. Před očima se mu dělaly mžitky, rudé, kaleidoskopické cákance, jež se po chvíli upřeného pohledu do tmy začaly měnit v písmena. Rychle zamrkal a protřel si oči. Zhluboka se nadechnul a zadržel dech. Po krátkém zašramocení řetízku se otevřely dveře. Znovu se pokusil o úsměv. Dnes již poněkolikáté.

Byl opravdu nadržený. Jako křivoklátský jelen. Jako vagabund a neznaboh. Jako tisíckrát předtím. Od onoho přelomu nevinné, věčně si hrající duše v cosi třepotajícího a neukojitelného. v pohlavní zrůdu. Dnes večer bylo vzrušení umocněno hříšným posláním, o kterém sice dosud neměl žádnou představu, ale cítil jej. Cítil jej jako pružnou kundu stahující se kolem jeho přirození. Jako dotek dračího jazyku na bránici. Jako neviditelnou přilbici bojovníka světla. Dosud nepoznaná síla a zvláštní, netečný klid mu pulsovaly celou bytostí. Měl pod kůží, ve tkáních smečku hladových šelem a trilion sluncí. Byl posedlý zlou, nepěknou věcí. Hořelo v něm tisíc ohňů, celé shluky černovlasých čarodějnic s vlhkými klíny kolem něj kroužilo a olizovalo mu tvář. Cítil volání a v uších mu ševelilo zvukem hroutící se hlíny a temného lesa slovo Azazel.

Sotva se otevřely dveře bytu v druhém patře a on ucítil vulgární závan živočišnosti, sotva ucítil kundu, ten drahokam třpytící se ve všednosti světa, ztvrdnul mu ocas tak, až pocítil chvilkovou nevolnost. Musel se chytit rámu dveří a několikrát se zhluboka nadechnout. Na spoře osvícené chodbě si svléknul omšelou péřovou bundu, sundal otlučené a zablácené kotníkové boty a šel trochu nejistým krokem ke dveřím ložnice, ze kterých se linula hudba s rádia. Podíval se do úzkého, tmavého zrcadla. Hubený kluk s temným pohledem, nahrbený, s vystouplou bradou a dlouhými pažemi. Stále to byl on, karikatura žalu a bídy.

Liduška seděla u toaletního stolku jen v košilce, česala si havraní, dlouhé vlasy a dívala se na sebe do zrcadla s nepředstíraným zalíbením. Jako marocká princezna. „Ahoj miláčku, jak jsem se na tebe těšila!“ zahleděla se na něj v zrcadle, položila hřeben na stolek a otočila se na něj. Klokotala v něm krev jako v medvědu grizzlym. V tu chvíli, v přítmí pokoje, s pastelovými stíny plazícími se po zdech, vypadala jako láska jeho života. S červenou rtěnkou na tučných, vlhkých rtech, s naducanou tvářičkou asijských rysů. Vítaly ho přimhouřené oči s dlouhými řasami, mateřská, horká prsa, prosvítající červenohnědými skvrnami bradavek skrz průsvitné, červené negližé, jež se kolem boků krčilo a bylo vytaženo tak, aby mezi mírně pootevřenými, masitými stehny vyčuhoval zázrak zázraků, kočka na rozpálené plechové střeše, chlupatice nesmírná, vlhký pamflet, absolutno, vonící vším, co chybí.

V tuhle slavnostní chvíli to byla jeho paní, královna, něžná, rozechvělá milenka, čekající na svého pána až se vrátí domů a rozmašíruje ji svým betonovým hovadem na cimpr campr. Udělal to. Miloval se s ní. Mrdal ji jako zvíře. Znovu byl králem stepi. Jako smyslu zbavený ze sebe strhal šaty a kleknul si u ní. Položil mlčky hlavu na její stehno a nasával živočišnou vůni živého těla. Díval se jí na kundu, která se matně leskla a čekala na něj, na svého dobyvatele, tak mocná ve své nehybnosti, tak neporazitelná ve své absolutní odevzdanosti. „Dlouho jsem tě neviděla, už se mi po tobě fakt stýskalo, miláčku.“ Hladila ho po vlasech a jemně mručela. Už to nevydržel, vyhrnul ji košilku a zabořil ústa do vlhkého, pravěkem vonícího klína. „Ale ty jsi dneska nějak hrrr, chlapečku, co, chceš mi ji vylízat tu kundičku, to máš rád, viď, táák, hezky ji lízej..“ Opřela se o židli, položila mu nohy na ramena a zaklonila hlavu. Chtěl kundu, chtěl se do ní ponořit jako do tichého oceánu, chtěl zpět do lůna bezčasí. Lízal ji a zapomněl u toho na všechno. Na svůj život, na své jméno, povolání, na nepůsobivý a tuctový zevnějšek, na mrtvé vyhlídky do budoucna, na své pochyby i neúspěchy. Na krátký okamžik zapomněl i na prapodivný pocit, svírající ho poslední měsíce ve dne i v noci nepochopitelnou jistotou, že shoří v pekle. že jeho staré já je odsouzeno k zániku a vládu nad celou jeho bytostí převezme podivná síla chutnající na jazyku jako spálené maso, svrbící na srdci a stahující mu hlavu rudým tlakem. Zapomněl také na hrůzu z toho, že se na svůj zánik těší. Lízal a byl. Lízal a v rytmu vášně se odhmotňoval do astrálních sfér. Kunda mlaskala do rytmu, vysloužilé, odstávající pysky se mu semkly kolem rtů a nosu, černohnědý poštěváček se kýval do rytmu jeho lízání a rudá, velká díra jako by do sebe vtahovala spolu s jeho chtivým jazyk také jeho hříšnou, nenapravitelnou duši. Liduška, ta kurva, měla zvířecí kundu a on, zbaven všeho, co je na lidské bytosti ušlechtilé a vznešené, ji líbal jako nejsvětější svátost, polykal jako léčivý pramen, čichal k ní jako k jitrem orosené pivoňce.

Když byl po necelých třech minutách po přiložení svého krví nabušeného nástroje k ústí hladové škvíry hotovo vybuchl jako japonská sopk, zařval do dunícího ticha budovatelské zástavby vítězné úráááá a svalil se na postel. Zavřel oči a vychutnával několik minut uvolnění než přijde znovu ta podivná věc, zvaná obyčejný život. Ba něco daleko horšího. Bolestný pohled do tváře reality.

Vedle něj ležela jakási stará vrásčitá žena s rozmazaným líčením na očích a zbytky rudé rtěnky na popraskaných rtech. Opírala v leže dlaň o hlavu, zmuchlané, černé kadeře jí zakrývaly polovinu tváře. Přesto vypadala jako stará děvka. Byla to stará děvka. Hladila ho po těle malou, opotřebovanou dlaní a prsa ji jako prázdné, vysušené indiánské vaky smutně visely podél těla. Podíval se dolů a uviděl krátké, baculaté nohy, mezi kterýma se jako chcíplá myš krčila její kunda. Bylo to hnusný. Po těle mu přejel mráz. Byla mu odporná. Byl sám sobě odporný. Přesto se na ni usmál a jemně se vysoukal z jejího objetí.

„Počkej miláčku, ještě sundáme gumičku.“ Jako starostlivá matka vytáhla ubrousek ze zásobníku na stolku a stáhla mu z penisu prezervativ. Bylo to ponižující. Cítil se trapně, tak se jen pousmál a snažil se nedívat se jí do obličeje. Vždyť tu ženskou vůbec nezná a co tady v tom prašivým kutlochu vůbec dělá? Proboha!

Začal se oblékat a v zrcadle viděl jak leží na posteli a dívá se na něj. „Tak jak se ti to líbilo miláčku, byl jsi tak něžný.“ Pozdechla jako zkušená coura a pohladila ho po zádech. „Hezký, jako vždycky.“ odpověděl a šmátal po kalhotech. Byl přesvědčený celou svou duší, že to bylo naposledy. Do týhle díry už nikdy nevkročí. Podíval se do zrcadla a v rudém světle stolní lampičky uviděl oblečeného, docela sympatického chlapce a starší ženu, nahou a nestydatě se vystavující.

Byla to hnusná, stará kurva a on byl rozhodnut se svého prokletí. Teď. A navždy. Lidunka se mlčky dívala do zrcadla a rudou rtěnkou si líčila unavené rty, jež už vykouřili tisíce čuráků. Tlak na prsou a rudé cákance před očima jej donutily se narovnat a napnout svalstvo v celém těle. Cítil jak se v něm prohání tisíc ďáblů. Měl strach. Přesto dvěma spěšnými kroky popošel k LIdušce rozhodnut spáchat zločin. Zůstal stát před zrcadlem a prohlížel si znovu obraz postarší ženy v ošklivém, nevkusném kombiné a mladíka, hubeného a vytáhlého bohatýra, oblečeného v trenýrkách a bílém tílku. Měl vystouplé klíční kostí a naběhlé žíly. Měl vztek na sebe, na život. Měl vztek na LIdunku, tu kurvu ubohou, hnijící v zatuchlém brlohu a rozsévající zmar a smutek. „Copak miláčku, ty ještě nemáš dost?“ lascivně našpulila rty a trochu postrašena jeho divokým výrazem se usmála. Už nevypadal bezbranně jako koloušek, ve tváři měl výraz hladového vlka, oči měl prázdné a kruté. „Ne, to ne,“ řekl nosovým hlasem a natáhnul ruku aby se dotknul jejího nahého ramene. Zmáčknul ji celou silou svého vzteku. Zaječela do ticha hnusné, beznadějné noci. „Co děláš ty čuráků, zbláznil ses, vypadni odsud než zavolám fízly, ty magore jeden….!“ Než mohla ve svém amoku pokračovat stisknul ji oběma rukama hrdlo a začal ji škrtit. Překvapilo ho jak je krk měkký a poddajný a jak rychle se začala její rozzlobená stará tvář vysloužilé kurvy měnit v hnusnou, chrochtající a slintající Babu Jagu. Škrábla ho do ksichtu až cítil pálení a stékající teplou krev. Zcela poddán krutosti s ní popošel kousek stranou a začal ji mlátit hlavou o zeď. Ještě chvíli chrčela a nataženýma rukama se snažila zasáhnout jeho obličej. Po dvou hlasitých ranách o zeď ji po levé straně nateklého obličeje stékal pramínek husté, temně rudé skoro až černé krve. Teď již umlkla a oči se jí obrátily v sloup. S bezvládnou troskou popošel zpět ke křeslu u zrcadla a posadil ji. Vklouzla do něj jako hadrový panák, měla krví potřísněnou kurví červenou košilku, hlava ji klesla na hruď a tvář zakryly rozcuchané, řídké vlasy. Vše v něm divoce vřelo a klokotalo jako v pekelném kotli a i když byl zpočátku vyděšen svou prudkou bestialitou, teď, s mrtvou kurvou v pokoji, byl znovu zcela pánem svého rozumu. S chladnokrevnou, uměleckou jistotou natočil křeslo směrem k zrcadlu, postavil se za ni a odhrnul vlasy ze zakryté tváře. Několik vteřin zhluboka dýchal a pozoroval mrtvolu v zrcadle. Lidunka byla k nepoznání. Obličej, znetvořený náhlou smrtí, měl šedou barvu, oči vypoulené a vodnaté hleděly prázdným pohledem ke stropu a z úst, rozmazaných od rudé rtěnky bobtnal namodralý jazyk. Když pohlédnul na svůj obraz v zrcadle, podlomily se mu kolena a v náhlém uvědomění svého činu se mu z hrdla vydal strašný, zlovolný vzdech. Strčil do židle až poskočila a mrtvá Lidunka se svezla hlavou na noční stolek s hlasitým, bakelitovým zvukem. Na zem spadlo několik líčidel a sklenice s vodou. Co to proboha! chtělo se mu zařvat, jaká hrůza, znělo mu v uších, vražda!, praskalo mu v mozkových závitech. Přesto, jako by ovládán neznámou silou, zvedl ze země otevřenou rtěnku a napsal na zrcadlo velkým, křivým písmem slovo AZAZEL. Rtěnku strčil do kapsy, potom sebral z postele ubrousek, do kterého byl zabalen použitý prezervativ a s posledním pohlédnutím do zrcadla , v němž spatřil cizího muže s bledým, téměř mlhavě bílým, démonickým obličejem a starou, hadrovou pannu shrbenou u stolečku s bezvládně visícími pažemi, se otočil ke dveřím. Opatrně zmáčknul kliku a pootevřel dveře na chodbu. Chvíli strnule stál a poslouchal šumění krve v uších. Pak se naposledy ohlédnul, snad aby si vryl do paměti obraz, který stvořil. Rudý nápis na zrcadle jako by žhnul. Rychlým pohybem očí přelétnul mrtvolu a zahleděl se na Lidunčiny dlaně. Byly vytočené směrem k němu a tmavě červený lak na nehtech se ve světle lampičky matně leskl.

Rychle a ostýchavě se s obrazem rozloučil a když sestupoval po schodech starého domu, cítil se překvapivě svěží. Svobodný jako malé pískle, jež poprvé zamávalo křídly vzneslo se k obloze. Ne tak potupený a ubohý jako mnohokrát předtím, kdy ze sebe po návštěvě bordelu vždy musel s velkým úsilím setřásat povlak provinění, který ho dusil vždy několik minut po výstřiku. Jako by jej vždy spolu se spermatem opustila všechna jeho sebejistota, jako by se v tu chvíli rozpadal v marnosti a nejistotě, jako by z něj byl vždy jen hnusný a bezvýznamný plivanec na chodníku světa. Ale teď…teď se vznášel nad svou sebejistou osobností v rudém oblaku, ze kterého se až hmatatelně do všech buněk jeho těla, do celé jeho mysli, do nesmírnosti země vypařovalo slovo AZAZEL, oplétalo jeho mysl jako krvavý had a v oslnivých výbuších za hranicemi času a prostoru pohlcovalo jeho staré a věčně vystrašené já novou, démonickou jsoucností.

Usínal a snažil se zbavit hrůzného propletence představ, vylézajících z temných komor horoucího mozku. Záblesky dávných prožitků, zmatené odlesky pocitů rozechvívaly jeho nitro jako memento na starou osobnost, nyní beznadějně uchvácenou neznámou silou. Viděl sám sebe jako otrockou bytost, jež vždy jednou za několik měsíců, stižena amokem chlípné touhy, vyráží za postarší kurvou na předměstí ukojit nezvladatelnou potenci znovu a znovu se rodící v koulích ubohého, nešťastného mladíka. Třásl se na posteli v rudých vidinách, viděl LIdušku s roztaženýma nohama a sebe jak se úporně noří do jejího sprostého, lačného klína, viděl sám sebe jak ji šuká zezadu, jak na sebe hledí při zvířecím orgasmu do zrcadla. Cítil všechno to obrovské ponížení, přicházející po orgasmu. Třásl se v horečnatém blouznění a odporem, smíšeným s rozkoší, až si vzpomněl na neodolatelný pocit síly a svobody, který pocítil když začal škrtit. Když zabil. Potil se a bědoval, skučel, polohlasem do zdi mumlal slovo Azazel, chvíli se chechtal a chvíli smál. Obojí znělo stejně děsivě. Jako klokotání mrtvých duší v očistci. Až sebou škubl ve finální křeči a položen na zádech s rukama roztaženýma dlaněmi vzhůru s přimhouřenýma očima a lačným úsměvem nasával rudou sílu. Naposledy se pokusil všechny ty zvláštní představy a pocity zaplašit, bylo mu těžce, v žaludku měl zaražený tvrdý klín a mozek obalený skelnou vatou. Marně. Spolu se spánkem prodírajícím se mu do vědomí jako krvavý příliv mizela v hlubinách podzemských světů také jeho zbytečná identita opilce, vandráka a vyděděnce.

Po několik týdnů žil v horečnatém snu. Zdánlivý život jej obestíral jako vidina, ve které se pohybuje jakási skvrna, obdařená vědomím, buněčnatý odřezek, v jejímž středu bují rudý květ. Po několik týdnů byl uzavřen ve svém temném, zatuchlém bytě a v polospánku, s nateklými, tmavě modrými víčky a vysušenými popraskanými rty pozoroval na zdech svého pokoje mihotavé záblesky ubíhajících dní. Dlouhé minuty a hodiny pozoroval své tělo, měnící se pozvolna démonickou transformací v jakousi protáhlou bytost s bílými údy a průsvitnou kůží, pod kterou viděl rudé svazky žil a tepen, naplněných jedem. Jeho tělo zářilo do prostoru fosforeskujícím, tlumeným světlem, doutnajícím rudými vlákny a vydávající suchý, nepřetržitý šelest. Jednou ho uprostřed noci probudil sen. Hebké tělo s mléčnými prsy se na něm svíjelo, tmavé vlasy jej pleskaly do tváře, ubohá, žádostivá tvář Lidunky, té kurvy, na něj shlížela toužebně, s vyšpulenými rty, s lascivním úsměvem. Náhle se její tvář změnila v nateklou, mrtvou příšeru s modrým jazykem, trčícím z krvavých úst. Probudil se v bolestivé křeči vzrušení, zpocený a tvrdý jako kámen. Šel se opláchnout do koupelny a v zrcadle uviděl protáhl, bledý obličej s tmavými otvory místo očí. Vzdáleně se podobal někomu koho kdysi znal, někomu, s kým kdysi obýval tento svět. Dávnému divochovi , který chtěl dobýt svět svou touhou. Zkoumavě hleděl na svou novou královskou podobu. Velká, čarokrásná tvář s krvavýma očima a nízkým čelem, ze kterého vyrůstaly tři ostré, zakroucené rohy. Tenké, již nelidské rty stáhnuté do hrůzného úšklebku jako by vyzývaly k ovládnutí světa, pod suchou, šupinatou kůží prosvítalo svalstvo obličeje a rozvracelo veškeré zbylé myšlenky na starý a ubohý, lidský život. Když se sám sobě zadíval do očí vplul do krvavého přílivu a tvář se rozletěla do pohyblivé, buněčné mnohostruktury, ztrácející pozemský význam. Jako by se veškerá hmota rozplynula a zbyla jen bolest, krutost a nekonečné utrpení. Jakoby usedl na trůn vládnoucí Vůle, nad absolutní zákon dobra a zla. Na pár vteřin se zcela poddal své nové, ďábelské identitě, splynul s ní, radoval se v ní hrozivým, nepochopitelným tancem astrálních sfér. Rychle zhasnul světlo a šel zpátky do postele. Ležel na zádech a díval se na svůj úd, trčící mezi nohama jako tlustá kostelní svíce s namodrale plápolajícím žaludem. Jako bledým světlem zářící had s rudou hlavou, věčně hladový. Věděl, že musí udělat ještě jednu, zcela zásadní věc, finální čin, jež požehná jeho transformaci a odstraní zbytky pout, držících ho ve starém a nedokonalém, smyslovém světě. Pak konečně skočí na hřbet černého mustanga a tryskem zatracenců odcválá do démonické věčnosti.

Už žádné další výstřiky. Marnost z nemožnosti ukojení. Jen svoboda, úplná a nekonečná. Zbrocená krví. Vstal a šel do kuchyně. Z mrazáku vytáhl dva sáčky s ledem a přiložil si je na čuráka. Byl dlouhý a tlustý jako předloktí mladého chlapce. Tiše pulsoval pod světlou, namodralou kůží. Po přiložení ledu se stáhnul jako tykadlo šneka a slabě zasyčel. Vytáhnul z přihrádky japonský nůž na maso a položil tu věc, přinášející jen bídu a zmar, tu archetypální nedokonalost na prkýnko z dubového dřeva. Naposledy se na to podíval, přiložil k němu ostří a jedním, docela měkkým tahem, jako by porcoval vepřovou kýtu, se svého mrazem znecitlivělého otroctví zbavil jednou pro vždy. Necítil žádnou bolest, na svém novém, zlém obličeji se mu nepohnul, jen vítězoslavným šklebem pozoroval hutné cákance krve, prýštící ze uříznutého čuráka. Najednou ucítil kdesi v hloubi své bytosti obrovskou explozi blaženosti. Nadpozemská krása prostoupila jeho bytost jako východ slunce. Epochální orgasmus ho zbavil vědomí. Svalil se na kuchyňskou podlahu do kaluže krve. S posledním výdechem šeptal démonické AZAZEL a s úsměvem vplouval do trýznivých sfér očistce, kde se již tisíce rudých démonů chystalo mu s ječivým skřehotem stáhnout kůži a vytrhnout hříšné srdce ostrými tesáky.

Po několika týdnech se smrad z bytu pomalu vyplazil na chodbu domu a zburcoval tak několik jeho obyvatel k zamyšlení. Po pár dalších dnech ke vzteku. Nakonec již byl mrtvolný puch tak silný, že to stará paní s modrými vlasy a malým ratlíkem čekající ve svém bytě na smrt již nevydržela a zavolala policii. Vlastně ani nevěděla kdo nad ní bydlí, všechny lidi v domě ji splývaly v podivnou masu drzých, panovačných bytostí bez špetky vychování. Když se jí pak ptali na souseda, jen krčila hubenými ramínky a pisklavým hlasem opakovala: „No já nevím, byl tam nějakej kluk se znamínkem na čele a jó někdy tam viděla jít chlapa se zlým pohledem, no a jednou dokonce vysokou blondýnku, takovou ochechuli s červeným rypákem..Ale ten kluk byl takovej tichej, no víte úplně nenápadnej, jako až moc obyčejnej..“

Když policie vypáčila dveře a z bytu se vyvalily husté chuchvalce smrtelného puchu na podlaze kuchyně leželo nahé tělo hubeného kluka. Ležel tam již morbidně nateklý hnilobným procesem v křečovité poloze, paže vykroucené v nepochopitelném úhlu od těla, nohy zlomené v kolenou a bezvládně roztažené jako u hadrového panáka. Člen hlídky, mladík s řídkým knírkem a tváří zvědavého hlodavce nevěřícně a s hrůzou zíral do rozkroku mrtvoly, ve kterém se černala ošklivá rána. Vedle rozkládající se mrtvoly mladíka ležel v tmavé skvrně na podlaze kuchyňský nůž a malý, hnijící odřezek masa. V tom do místnosti vběhl malý ratlík a dříve než ho pištivý hlas staré sousedky : „Bertíku, hned jsem pojď zpátky ty lumpe jeden!“, vyhnal ze smrdutého bytu, tak hbitým, sotva postřehnutelným pohybem sebral ze země chutné, hnilobou načechrané sousto a byl pryč.

byla dost chytrá na to aby věděla jak si ty slintající hyeny ty nadržené chlapy hltající každé její gesto držet od těla. byla natolik půvabná, že to zkoušeli znovu a znovu a nikdy se nezlobili, že je odmítala. 

šarm je něco neviditelného, ale zřejmého, půvab skrytý v úsměvu, v tónu hlasu, v pohybu ruky, v napjatých prstech, v úsměvu hrajícím na rtech. je vášeň, je velká láska uhasitelná? vybouří se až se stane rutinou a potom přeroste ve zvyk a  všednost?

ne, ze začátku nevěřila, že by mohla být láska měřena kvalitou penisu, jeho tvarem, tvrdostí, jeho živelnou energií, barvou. Nebo tím pocitem nadpozemského blaha, který ji zaplavoval vždy když muž řádně přirazil. ale bylo tomu tak. to byla ta chvíle, kdy se žena jako ona rozhodovala – možná podvědomě – o síle a intenzitě své zamilovanosti, o tom jestli toho chlapce má ráda nebo tu bytost, která do ní buší, miluje celým svým srdcem a celou svou duší, protože…prostě proto.

čím více kokotů uvítala ve své jeskyňce, tím více byla její mysl přesvědčována o tom, že kokot, je To rozhodující a zdaleka nejdůležitější na bytosti zvané muž. a nešlo zdaleka jen o velikost fyzickou. šlo o komplexní soubor všech faktorů, všech elementů, které když byly harmonicky spojeny v jednu pulsující a nezkrotnou a něžnou bestii, dokázaly vyvolat v jejím srdci absolutní lásku. absolutní pokoru. zkušenost ji zkrátka naučila, že ten nejsilnější pocit, jakési archetypální chvění uvnitř celé její bytosti, může vyvolat jen ten správný kokot. ani intelekt, ani peníze, ani smysl pro rodinu či romantiku. nic. jen Grande Kokot, ze kterého pulsuje životní energie jako neviditelná síla zaplavující ji světlem lásky.

ze začátku byla taky dost prozíravá, aby nedávala průchod svým citům, byla v sobě sevřená, ale křehká, čekající na sekyru, která protne její antiemoční krunýř, čekala trpělivě, neboť věděla. věděla, že je sladká a mladá, k nakousnutí jako zralá broskev, neodolatelná.

byla tvrdá a trvalo dlouho, předlouho než pubertální zamilovanost do spolužáků a popových hvězd trasformovala v opravdovou vášeň proudící z její noblesní kundičky a zapalující v krvi a srdci oheň, který dokázal uhasit jen kokot, velký a tvrdý, ohnivě rudý rarach, Pedrův divobijec.  a po něm samozřejmě ještě spousta dalších.

a tak po pár hloupoučkých flirtech přijde frajer Pedro, je arogantní, hrubý a vulgární a naši květinku nemilosrdně utrhne. co udělá čerstvě utržená květinka? bezhlavě se zamiluje do špatného, zlého Pedra, který do ní večer co večer buší svým megabijcem, bez přestání a znovu a znovu až je její štěrbinka celá rudá a nateklá.

byla krásně zarostlá, ani moc ani málo, chlupy měla hebké a ne příliš husté, byl to klín extra ordinery, tmavě hnědý, živočišný a když roztáhla nohy a ukázala lasturku, bylo to jako když na vás zasvítí slunce. sama kundička již byla holá, bez ochlupení, chvějící se nedočkavostí jako ústřice a připravená na lízání, téměř vždy okamžitě vlhká a plná sladkého nektaru.

tenkrát když poprvé uviděla a ochutnala Pedrovu bambitku zapomněla okamžitě na studium sociologie, předvádění se v kavárnách a bistrech i na všechny své bývalé lásky. 

chápejte, nebyla to žádná kurva, ale prostě obyčejná holka s roztouženou kundou, která ještě nezažila opravdovou šukačku. Její život se najednou rozdělil na dobu před Pedrem a po Pedrovi.

před Pedrem měla několik kluků. tedy tři. no a po Pedrovi už se to fakt blbě počítá.

ten první byl kluk v jejích letech, tedy sotva dvacetiletý, blonďáček s téměř průsvitnou kůží a velkýma modrýma očima, kterými ji okamžitě okouzlil. přisedl si k ní v kavárně, protože jinde nebylo místo, seděli tam vedle sebe s otevřenými laptopy asi dvě hodiny, než si troufnul ji oslovit. byla totiž pekelně krásná. a taky nadržená. Arnošt byl specialistou na internetový prodej a prodával to, co zrovna frčelo. když se seznámili byli to zrovna selfie tyče. při seznamovacím rozhovoru si vyslechla kompletní recenzi na všechny dostupné výrobky na trhu, svěřil se jí taky s jejich pořizovací cenou v Číně a obrovskou marží, kterou na těch píčovinách inkasuje. to jí opravdu imponovalo. tak mladý a už tak úspěšný.

“to víš, Kočičko, musíš vědět nejen co zrovna frčí teď, ale co bude frčet za měsíc, za půl roku, pak sehnat ten nejlepší zdroj a jsi v pohodě. Dělám si tady hezky z kavárny a kolečka se točí, to víš je to honička, být v Praze jednička”

vypoulil na ni ty obrovský světle modrý kukadla a nesměle se usmál.

“a co se líbí tobě?

“líbí se mi, když mi říkáš kočičko”

zkrátka toho Blonďáčka dostala do postele a tam už to tak slavné nebylo. Arnoštek měl mezi nohama takovou bledou ochablou vyžli a ji vždy stálo spoustu práce, aby se z něj stal alespoň napůl ztopořený ocas. ale nejhorší bylo, že když už byli tak daleko a Arnoštěk zasunul toho svého usmrkance do té její parádní, vymazlený prciny, vždy po šedesáti vteřinách začal kvičet a třást se. potom ho z ní vytáhl a s mírně zadušenými vzdechy začal stříkat. ano, šukala s tím úspěšným obchodníčkem asi jednu minutu, ano bylo příjemné cítit záchvěvy mužského těla a teplé kapky spermatu na břiše a stehnech, ale jedno věděla jistě – tohle určitě není pořádná mrdačka. 

po několika týdnech jakéhosi takéhosi chození se rozešli.

dalším frajerem, který ochutnal její sladkou, medonosnou kundičku byl třicetiletý ženatý chlap, kterého sbalila ve fitku. ženáči už budou vědět jak na to, blesklo jí hlavou, když se jí s tím svěřil.

“víš, musím ti něco říct” tvářil se jako by oznamoval něčí úmrtí, snad to svoje.

“já vím, jseš ženatej” pomohla mu s tím trápením a usmála se na něj tak prudce, až se mu postavil.

“jak to víš” celej zrudnul a byl štěstím bez sebe, že je ta hrozná zpráva venku.

“no takovej hezkej chlap přece nemůže být sám” 

“takže ti to nevadí?”

“ale proč by mělo, vždyť spolu nic nemáme, nebo?” nahodila udičku

Igor, tak se ten chudák jmenoval, se samozřejmě chytil. Igor o sobě tvrdil, že je budhista. každé ráno meditoval.  a pravidelně si holil si koule. 

ne že by byl takový estét nebo přísně hygienicky založený, ale strašně rád si je nechal lízat. a taky proto z pořádný mrdačky nebylo zase vůbec nic.

když spolu strávili asi pátou noc a Igor znovu vystříkl u lízání koulí, tak už to nevydržela a vyjela po něm.

“A jako šukat tedy nebudem, nebo co Igore..?”

“já opravdu nemůžu” vymlouval se ten parchant “ pěkně tě vylížu, chceš?”

to opravdu uměl dokonale, kroužil dlouhé minuty kolem kundičky než se konečně zabořil svým masitým jazykem do vlhké štěrbiny, krásné a šťavnaté prciny, která byla i při extrémním vzrušení pěkně tvarovaná, bez přerostlých stydkých pysků, bylo to ta nejhezčí kunda, kterou Igor lízal. potom ji začal prstovat až to mlaskalo a přitom dál přejížděl poštěváček na milion různých způsobů dokud se neudělala. vzdychala a jezdila si svými krásnými dlouhými prsty s červeně nalakovanými nehty po svojí hladové díře, ze které právě vytékaly léčivé prameny.

ten parchant ji ale nikdy nevyšukal. 

takže po několika měsíčním lízání další rozchod.

několikaměsíční samota ji odsoudila k masturbační ekvilibristice, nenasytná, hladová díra se hlásila každý večer o svou dávku rozkoše, zkusila seznamku přes internet, ale těch několik zjevů, jež takto poznala nikdy nebyli tím pravým ořechovým.

třetí kluk byl superkluk Viktor, vysoký a štíhlý brunet se smutnýma očima plnýma něhy a sametovým, hebkým ocasem, kterým ji dokázal mrdat až do bezvědomí. když byla na zádech s nohama do praku a dívala se střídavě na ocas bořící se se do kundy a do jeho tmavě hnědých očích, zdálo se, že je zamilovaná. bylo mu třicet a chtěl se s ní oženit. 

později, po Pedrovi a mnoha dalších kokotech si uvědomila, co Viktorovu péru scházelo. ač byl poctivě tvrdý, s přijatelnou délkou a skoro dokonalým tvarem mladé borovicové šišky, přece tam něco chybělo. ač do ní dokázal bušit dlouhé minuty, jebat ji jako zvíře i něžně jako romantický milenec, byla šukačka s ním jaksi prázdná, primitivní, uspokojující ty nejprimitivnější, zvířecí pudy, jakoby chyběla nepatrná jiskry energie, poslední díl skládačky, poslední prvek uvádějící sloučeninu k výbuchu, po němž se kdesi v hrudi zažehne požár nadsmyslového blaha.

došla k závěru, že sídlo a zdroj této božské, nadpozemské mužské energie je ukryto právě kdesi v jeho penisu či kolem něj a je povinností opravdové ženy odhalit jej, napíchnout a začít čerpat. jako zlatou žílu, jako ropný vrt.

ale zpět k Viktorovi.

“lásko, lásko, vem si mě, budeme mít hromadu dětí a velký dům” na chvíli se zasnila. pak ho vzala do pusy a kouřila tak dlouho dokud z něj nevysála všechno horké semeno chutnající jako dech země. vykloktala si rumem a řekla:

“ale lásko, jsem ještě mladá na vdávání, víš to, ne?”

“ale já tě přece miluji a bez té tvojí sladké prcinky nemůžu být”

“já nevím”

“rozmysli si to miláčku, většího mrdáka už nenajdeš” řekl a se zalíbením pohladil si svou semišovou bambitku, která byla po parádní kuřbě pořád na půl žerdi, pokojně se opírala o Viktorovo hubené stehno a vytékaly z ní poslední kapky Amrity, nektaru nemrtelnosti.

rozmýšlela se zřejmě dost dlouho. až ho jednou viděla za vitrínou kavárny. cucal se se štíhlou zrzkou a obratnýma, štíhlýma rukama ji hladil špičaté kozy.

“ale lásko, já tě přece miluji, tady to – ukázal na zrzku – nic neznamená” koktal, když do kavárny vlítla a chrstla mu do ksichtu sklenici pomerančového džusu. byla nasraná. na sebe i na svět. potom se ještě několikrát sešli a mrdali spolu, protože to bylo krásné a Viktor byl romantický, uměl to s tou její nenasytnou štěrbinkou, nikdy se nevystříkal dříve než se udělala. byl hodnej a pokaždé když se do ní vnořil skučela blahem a šťáva se z ní jen řinula, kundička svírala sameťáčka pevnými, rudými pysky jakoby ho nechtěla nikdy pustit. proč to ani tentokrát nevyšlo?

byl to parchant. tenkrát ještě nevěděla, nechtěla tomu věřit, odmítala si přiznat neblahé vnitřní tušení, že to jsou všichni parchanti a jediné na čem záleží je najít toho správného čuráka s atomovou energií, která ji vynese na vrchol štěstí i společenského žebříčku.

 takže tenhleten Viktor byl kurevník a chtěl vymrdat všechny krásný ženský na světě. byl nenasytný. jednou odhalila jeho korespondenci s kamarádem. bylo to nechutné. ten parchant popisoval do detailu všechny své mrdy za poslední měsíce a že jich bylo. mrdal klidně i třikrát denně. kokot mu stál bez přestání, vlastně si nemohla nikdy vybavit jak vypadal ten jeho fajnovej čurák v klidu. stejně by ji jednou umrdal k smrti.

“všechny se klaní Sultánovi” psalo se v jednom mailu “ když popisoval orgie ve svém karlínském bytě. 

“chodím po bytě v saténovém županu s hrozivou erekcí, kouřím a piju jednoho panáka za druhým. čekám. čekám až se ty tři kurvičky plazící se po sobě v nepředstírané rozkoši rozehřejí, až si rozlížou ty svoje kundičky do měkka, až budou žadonit, abych je omrdal, pěkně jednu po druhé. “

popisoval dopodrobna všechny detaily šukání, vulgarity střídaly básnické výrazy, kunda potažená mušelínem střídala mušličku plnou lahodného medu, drtivý stisk pysků přivádějící ho k šílenství zase s chutí moře a prastarého medu řinoucí se jako láva z pramenů rozkoše.

když si to všechno přečetla byla vlhká a v kundě ji brnělo. drsně a s prudkou, hněvivou agresí si ji vyhonila. na začátku to byl jen prostředníček, na konci ji v kundě jezdili tři prsty, kterými v tu chvíli chtěla navždy proměnit tu vrčící bestii v mrtvou hmotu, v necitelnou a zbytečnou věc, v monument odsouzený jen k pokání. nakonec to byl jeden z nejlepších orgasmů, který zažila. parchant jeden. ukousne mu ptáka? nechá ho znásilnit? vrazí mu do prdele kvrdlačku? zamrdá si s ním naposledy a pak mu flusne do ksichtu a odejde? vezme si ho?

během několika dní, kdy věřila tomu, že jí jsou chlapi ukradený a že mrdat prostě nepotřebuje, že tu svoji milionovou šťavnatou prcinku zamkne na sedm západů a bude studovat a potom nastoupí do tmavých kanceláří nějakého ministerstva a tam potká bledého frajera bez krve v černém obleku, na chvíli hodí hrdost za hlavu a přeblafne ho na hajzlu a pak se za něj vdá. a bude uniformně šťastná až do smrti neboli navždy. pan bledej bude napůl impotentní, neboť pohlcený prací, ale bude nosit domů hezký prachy a dětičky budou roztomilé a když se kundička ozve tak půjde do lednice a všechno to sežere. bezbřehé štěstí. během těch několika dní si myslela, že ví jak ho dosáhnout. pak jednou večer pohlédla na své sametové tělo lvice do zrcadla, polaskala si prsa, jež se okamžitě nalili krví, hezké, pevné, mléčné trojky, bradavky jako liščí čumáčky zrudly a tak pomalu, beze spěchu sjížděla po hladkém bříšku ke kundičce. 

byla tak krásná. lehce nadzvedla kůži i s ochlupením a roztáhla ji. milovala ji, byla růžová a lesklá, byla hořícím keřem, růží planoucí v pouštní noci.

prostě se promrdá až do ráje. bude mrdat a mrdat, protože k tomu byla stvořena.

byl pátek. oblékla si ty nejrajcovnější šatičky, na kalhotky se samozřejmě vysrala, opravdový parfém ji oděl živočišným odérem, z očí ji šlehaly blesky. šla na večírek s Viktorem, na jejich poslední rozlučkovou party. všechny vztahy končí. a ty co neskončí včas stanou se karikaturou, ohyzdnou figurou zvyku. rozhodla se, že toho psychopata rozpálí flirtem do ruda a potom…potom mu nedá. potom se s ním rozejde, opustí ho náhle, ten blbeček bude mít spuštěné kalhoty, pták jako beton bude pulsovat bumdumbumbum, ve tváři nechápavý výraz, jež se mění ve zlost. bude konec.

ne nebudou spolu nikdy vybírat poličky do koupelny ani skříň v obchodě s nábytkem, nebudou si zařizovat domácnost. bylo jí to líto. trochu. ve skutečnosti byla už od narození cynická a sebevědomá, byla to vládkyně, která chtěla cítit vášeń, vášeň. hluboko v podvědomí měla zakódovanou touhu po tryskajícím, vibrujícím vztahu, ještě stále se ve svých představách opájela vidinou lásky na celý život, ještě stále si myslela, že ji jeden frajer dokáže udělat šťastnou. navždy. bohužel tomu tak nebylo, a tak vždy když se vztah blížil k  vrcholu, mrdačka byla užasná a každá sekunda s tím druhým byla opojným snem, vše náhle skončilo. ale teď..

ale teď byla ještě na začátku, ti první tři frajeři, které měla, byly pouze předehrou, předkrmem, tréninkem srdce a kundy. vše, city, hmat, vůni, hlas připravovala na svou první velkou lásku, na zkurvysyna Pedra.

a právě na večírku na rozloučenou se sametovým čurákem Viktora, ho poznala. Viktor byl celý večer pozorný, běhal jí pro drinky, seznamoval se svými známými i neznámými, jakoby tušil, že už je stejně všechno v prdeli.

byla to party novodobých intelektuálů. kteří knihy nikdy moc nečetli, spíše se uměli tvářit světově, všichni do jednoho už byli alespoň jednou v životě v zimě v Bangkoku, každý z nich měl svůj blog a několik bytů.

z reprobeden duněla indie rocková ukolébavka, lidi chlastali, klábosili, fotili, házeli po sobě pohledy plnými něhy a pochopení, nikdo nebyl vožralej, vzduch byl cítit připáleným smradem elektronických cigaret. všichni se tvářili cool, ale ve skutečnosti to byla pěkná otrava, stejně jako mrdačka s kondomem, jídlo z pytlíku a velká láska na stříbrném plátně. jako by zde chyběl život.

to než se na scéně objevil Pedro.

zrovna stála v hloučku s Viktorem a nějakýma dvěma dokonale oblečenýma lidma s pěkným ksichtem, krásnými zuby a báječnou budoucností, házela mrdacím očkem po jeho kamarádovi v upnutém béžovém triku s epesním knírem a pozorovala přitom výraz Viktora, jež jakoby se měnil každou vteřinou. od nadšení přes apatii po zoufalství. přítelkyně  béžového frajera, krásná, vymazlená kurvička, vždy svým blankytným pohledem bleskově švihla po Viktorově rozkroku, jako by odhadovala míru rozkoše, jež dokáže jeho dělo v kalhotech poskytnout. většinu času ale hleděla oddaně do miloučké tváře svého boyfrenda.

“Je tvůj kočičko” pomyslela si E. 

“Mám úplně ten stejný pocit, Viktore” předla kočička “v Americe spolu lidi více mluví, jsou přátelštější a otevřenější, u nás jako bychom se jeden druhého báli, jsme takoví uzavření, bojíme se oslovit cizího člověka na ulici. Je dobře, že jsi o tom napsal článek na svůj blog, lidi by se měli snažit být otevřenější.” domluvila a olízla si své masité rty. větší pobídku k mrdačce si Viktor nemohl přát.

stáli kousek od bufetového stolu a dále rozebírali problém uzavřenosti středoevropanů v kontrastu s americkou hřejivou otevřeností. pan Béžový roláček pochleboval Viktorovi a stále jen opakoval: “No, je to tak, je to tak”

Všichni pili sekt, říkali tomu šáňo a cítili se povzneseni nad všední život, cítili, jakoby nebyli součástí tamtoho světa před či po večírku, teď byli jen režiséry ideálních životů zcela se vymykajících těm opravdovým, ubohým, osamělým.

“To jsou ale pěkné pičoviny” zvučný, měkký zvuk mužského hlasu protnul jejich intelektuální žvatlání. trochu se lekli. Viktor jako pravý muž se otočil. u bufetu stál se sklenkou čiré tekutiny, jež nebyla vodou, chlápek asi čtyřicetiletý v sepraných džínách a a tmavě zelené košili s krátkým rukávem.

“Co jste to říkal, to asi nebylo na nás, že?” nasadil Viktor svůj nejvznešenější výraz.

“Ale jo bylo” ten chlap byl svalnatý hrubián s tmavým knírem a když si všechny pobaveně, s vlčí sebejistotou prohlédl, zabořil svůj zrak na ni.

“Chtěl jsem jen říct, že s tím nesouhlasím, v Americe jsou možná lidi více otevřenější “ stále na ni hleděl a všichni ostatní ani nedutali “ ale ve skutečnosti jsem povrchnější a pokrytečtější společnost nezažil. a to jsem tam pár let pracoval. nebyl jsem tam na dýchánku, jako vy” 

konečně od ní odtrhl pohled a usmál se – na takového drsného starého parchanta – až překvapivě chlapeckým a dobrosrdečným úsměvem a kývl směrem k baru.

“Ale, nenechte se rušit, jdu chlastat na bar”

všichni čtyři na něj hleděli s jakousi bázní, mlčky ho sledovali jako odchází, pomalu a přitom mrštně si to šinul k baru. jako ztělesnění odvěké síly, ze kterou se nesmlouvá.

najednou se ještě otočil, spíše svým býčím krkem než tělem a s pohledem upřeným znovu na NI řekl: “Ale kdyby jste se mnou chtěli vést polemiku, víte, kde mne najdete.”

“to je drzost, takový hulvát” řekl polohlasem Viktor, když byl chlap v uctivé vzdálenosti

“toho bych neprovokoval, prej nosí bouchačku” pan Béžový rychle vyexoval šáňo a pokračoval.

“jmenuje se Pedro a dělá ochranku panu Velkýmu, no však víte. prej byl ve válce a taky někoho zastřelil”

kočička zrudla a rozhodla se ten jejich mejdánek ve čtyřech ukončit. měla v sobě pět skleniček a vstup toho chlapa na scénu považovala za pokyn k odchodu. bylo již lehce po dvanácté a ona dostala nesmírnou chuť na mrdání. 

“miláčku” řekla svému hladce oholenému geek výbojnému muži “ už jsem trochu unavená, nemohli bychom jít domů?”

Viktor protestoval.

“Tak ještě jeden drink, hele kámo řekni mi ještě něco o tom chlápkovi, to je děsně interesantní, úplně nás přece ohromil, že jo, ty brďo, vole” podíval se na ni

“ten z tebe byl úplně vedle, slyšel jsi jak mu zjihl hlas, když se na tebe podíval?”

“Viktore, nekecej jo?, skoč mi, prosím pro dvojku, nemám co pít”

E. se s Viktorem v duchu rozloučila. jako by zůstal jen obal, jen fyzická existence toho frajera, bez identity, bez ducha, jen zbytečnost, která je k smíchu. teď už věděla, jak to udělá. je tady Pedro, chlapík se šlachovitým tělem divocha a měkkýma, něžnýma očima. Ten jí Viktora zbaví. jednou provždy.

dvě statické figury jejich známých neznámých opustily večírek, nejspíš si doma zapálí svíčku, pustí nějakého ukňourance a budou se po sobě pplazit až do rána. Nekonečné tření dvou sliznic.

Byla tma a večírek byl v plném proudu, Viktor už byl přichcanej a stále ji do ucha mlel žvásty o tom jak jí miluje a že ta její přesladká kundička je zásobarnou toho nejsladšího medu a že on je ten, který jí bude každodenně udělovat milost a rozhřešení, ale ona už toho pitomce neposlouchala, civěla bočním pohledem na chlapíka na baru, klopícího do sebe jednu vodku za druho a kouřící opravdové cigarety, občas po ní hodil vlčím okem, jen aby se ujistil, že tam ještě je, oba věděli tušili jak to dopadne, neviditelné energické paprsky věčné touhy se ve vzduchu nad bavícími se lidmi střetávali a vybuchovali v představách spojení a extáze.

asi po šestém nebo sedmém drinku a  proplétaním se mezi žijícíma dychtivýma lidma plnýma neukojitelné vášně odešel Viktor  konečně na hajzl a to byla chvíle na kterou čekala, jako kočka se vnořila mezi žíznivé krky na bar hned vedle toho parchanta. mrkli na sebe a on objednal pití.

“tak už jseš tady?

“jo”

“dáš si pití?”

“jo”

“co ten tvůj hezounek, kde ho máš?”

“myslím, že je tady dřív než si spolu stihneme dát prvního francouzáka”

a stalo se. sotva o sebe cinkly dvě sklenice plné namražené ohnivé vody, objevila se u nich trochu oteklá a vyděšená tvář Viktora.

“co tady děláš, kočičko, už půjdem domů, jo?”

Viktor se podíval na Pedra s povrchním úsměvem vítězného samce, ale Pedro už věděl, že ho sejme jedinou větou, silou své surové vůle ho donutí odkráčet někam do temnoty, zpátky do brlohu, kde bude skučet a naříkat nad samotou a ztracenou láskou svého života.

“vypadni odsud chlapče, tahle kráska se dnes bude bavit už jenom se mnou”

E. ani nedutala, pohlédla na Viktora, který zbledl jako stěna a střídavě koukal na něj i na ní. roztřeseným hlasem ze sebe vysoukal něco jako chlupatou vystrašenou myš v podobě větičky:

“ale miláčku, pojď už prosím tě”

nejistota v hlase a ubožácký výraz vystřídal zuřivost, když se mu začala chechtat do očí.

“tak běž Viktore, mezi náma je konec, ode dneška mě bude mrdat, tady ten pán”

ukázala na Pedra.

v živočišném mozku Viktora to teď hořelo, chytil ji za ruku a chtěl ji od toho strašného chlapa odtáhnout, v tu chvíli však na své zjemnělé paži intelektuála ucítil drtivý stisk chlapa, který se k němu přitáhl a chraplavým, krutým hlasem mu řekl, že jestli okamžitě nevypadne, dostane přes držku, bude mít rozmlácený ksicht a zlomený kosti, prokopnuté ledviny a ukousnutého čuráka a jestli to vůbec přežije, tak si už do smrti nezašuká.

a to byl konec, kapitulace. Viktor se roztřásl, vyškubl se tomu netvorovi a zmizel v davu. navždy. sbohem a šáteček.

Eva byla dost chytrá na to, aby věděla, že chlap jako Pedro s ní dlouho nevydrží, bude si ní mrdat pár měsíců, zažijí spolu spoustu šťastných chvil, celou ji rozloží a zase složí jako rubikovu kostku, ale jakmile ucítí v jejich vztahu jen lehkou rutinu a zvyk, začne se stahovat do sebe a svým vlčím ohonem vábit další, čerstvou, nově vonící hladovou díru, čekající na to, až jí svým kyjem nemilosrdně ztrestá.

byla taky dost silná a cynická, aby se na to v duchu připravila, dost svobodná a sající moudrost světa z prsu přítomného okamžiku, aby si až na krev užívala každý okamžik jejich mileneckého vztahu, ohnivého a nádherného jako sám život, odsouzeného však k zániku jako kometa, ale o to intenzívnějšího a opravdovějšího než cokoli, co předtím poznala. 

ne, ani tento vztah nevyvane v ustrnulém zvyku, v očekávání, v jistotě vlastnictví.

bezbřehá extáze spojení dvou těl, dvou dospělých duší ji naučila velkoryse přijímat i dávat lásku, poznala každý atom mužského těla, skrz několik set nelítostných mrdaček byla schopná rozeznat každý záchvěv, nevyřknutou myšlenku i skrytou touhu muže, transformovala se v ženu divokou, chladnou, vášnivou, analyticky zkoumající opačné pohlaví, oddávající se mu vždy v tu pravou chvíli, odmítající ho vždy, když chtěla dosáhnout vyššího cíle, dávající naději, chlácholící, oduševnělou, krutou bestií vysávající z nadržených chlapů život, peníze i sny.

skončilo to dobře, jak jinak. stala se nejvíce žádanou společnicí ve městě, všichni ti čuráci s prachama chtěli ochutnat její královskou kundu, kořeněnou překvapivým, výbušným intelektem. 

Pedro jí vždycky říkal.

“masíčko moje, roztáhni nohy a ukaž mi ji, chci aby na mě svítila jako hvězda a mlaskala, ale..” pomalu si rozepnul kalhoty a vytáhl svůj do ruda rozpálený rotokutátor, “než tě omrdám, chci, aby jsi mi zarecitovala Baudleira.”

z mušle ji teklo proudem, poštěváček byl rudý a pulsující, statečně svým drzým postojem vyzývající všechny zmrdy světa, aby ho přelízli. Pedro držel v ruce svůj surový nástroj a díval se na tu nádheru.

ona přitom recitovala:

“ tvá pyšná hlava, gesta, zrak

jsou krásné jako kraje

a ve tváři ti úsměv hraje

jak vánek v nebi bez oblak”

dívka, plná horoucí vášně a mladistvého neklidu  rozkvetla v ženu. mysl dozrála a zkrotila tělo a splynula s ním v jedinečné symbióze, která dokáže odemknout všechny poklady světa.