Otročíte stále ve svých vzorcích chování, návyků a činností?
Ležím na posteli na zádech se zavřenýma očima a čekám. Zkouším se modlit, alel vždycky u „chléb náš vezdejší“ se najednou ztratím v šedé mlhovině myšlenek na to co bylo je a bude. A tak začnu zase od začátku, dokud se mé mozkové spoje – tolik opotřebované, tolik týrané, ale světe div se!, schopné znovu radosti a naděje – dokud se omíláním otčenáše neunaví a nechají tak mou mysl alespoň na chvíli usnout, opláchnout se melatoninem a načerpat další síly na zítřejší pokračování cirkusu, zvaného léčebna, blázinec, odmašťovna.
Ještě než upadnu do polospánku, ve kterém se mi pod víčky objevují jakési vzdálené děje a postavy z jiných světů, mi můj věrný druh Jura připomene, že je také naživu a že má také právo vyjádřit svou existenci, být tím, kdo vytváří skutečnost. Uprdne si prskavým, lehce barytonovým tónem a rozhodnut se ani v předspánkové únavě nevyhnout své povinnosti svůj královský prd oglosovat šišlavě zamumlá: „trumf!“. Za necelé tři sekundy si ještě jednou královsky usere, je to hluboký chraplák, který rozduní naši mnišsko – notorickou celu slavnostním tónem trubce na palácových zdech vítající svého vládce. „potvrzený“ ozve se ještě naposledy Jura a hned vzápětí se ponoří do spásného chrapotu.